Na úvod mi dovolte, abych vás seznámil s výsledky průzkumu SANEP na téma ochrana zdraví a majetku. Podle tohoto průzkumu 79 % lidí v naší republice věří, že stávající legislativa chrání spíše pachatele trestné činnosti než jejich oběti. Okolo 81 % lidí věří, že nejsou dostatečně chráněna naše základní práva na ochranu života a majetku. A ne nadarmo! Podívejte se na to, co se děje v našich krajích! Podívejte se na lokality mimo velká města. Podívejte se na kriminální situaci v Praze, v Ostravě, v Ústí nad Labem. Poslední dobou je vůbec těžké jmenovat oblast České republiky, ve které by se člověk mohl cítit zcela bezpečně. Nelze se divit lidem, že jsou rozhořčení nespočtem příkladů ve svém okolí, kdy byl někdo přepadený, oloupený, znásilněný, aniž by měl šanci se útoku úspěšně bránit.
Městská policie se povětšinou věnuje všemu jenom ne bezpečnostní situaci v ulicích. Čest výjimkám. Namísto prevence krádeží, loupeží a užívání návykových látek ze strany mládeže strážníci pouze se zálibou botičkují a rozdávají jiné malicherné pokuty. Když ale skutečně přijde chvíle, kdy potřebujeme, aby muž zákona stál za našimi zády, většinou tam bohužel není.
Zatímco jednotlivé městské policie v řadě případů připomínají spíše vítaný způsob posílení rozpočtu měst a obcí, tak naše státní policie často nemá dostatek prostředků i na svůj základní provoz. Policejní služebny se ruší, dojezdové časy na místo činu jsou tak dlouhé, že raději ani nejsou oficiálně stanovené, a občanovi tak často v kritické situaci nezbude, než se spoléhat pouze a jenom sám na sebe. Bohužel v tom okamžiku za jeho zády nestojí ani naše právo. Lidé to ví a lidé to cítí. A mají na výběr. Buď budu poslušně stát a čekat na ránu, buď projdu kolem napadeného a budu dělat, že se dívám stranou, a nebo se zločinu postavím. Nebudu mít ale čas si svůj krok rozmyslet. Nebude chvíle zavolat právníkovi, abych s ním zkonzultoval přiměřenost svého rozhodnutí. Takové rozhodnutí totiž musí padnout během zlomku vteřiny. A jak i z dříve zmíněného sociologického průzkumu plyne, naši občané chtějí mít právo ho učinit.
Uvědomme si, že naše kultura nepřipouští zločin a násilí. Naše filmy, naše knihy, pohádky pro malé děti, to všechno stojí na příkladu kladných hrdinů, kteří se nebáli postavit se do cesty zločinu. A přiznejme si, že to, za co obdivujeme naprostou většinu z těchto hrdinů, by bylo v očích běžného českého soudce považováno za nepřiměřenou obranu.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, tato novela zákona mění jenom velmi dílčí ustanovení ve velmi konkrétních případech. De facto jde o zavedení principu můj dům, můj hrad, což je princip týkající se pouze těch lidí, kteří byli napadeni u sebe doma. Ale jde o princip a jde o společenskou náladu. Zloděj, lupič, vrah a násilník musí vědět, že jeho oběť má právo se bránit a že se nebude rozpakovat tohoto svého práva využít - aniž by se bála následků. Musí vědět, že on (s důrazem) porušuje zákon a on ponese následky, za které si může jen a pouze on sám. A tato novela je jedním z prvních kroků k tomu, aby tomu tak bylo. Proto vás i já pokorně prosím o její podporu.
