Vážený pane předsedo,
Vážené delegátky a delegáti,
Občanská demokratická strana překonala krizi, vybrala zatáčku smrti pětiprocentních preferencí a vydala se na pozvolnou, ale přesvědčivou cestu politického růstu. Je znovu pevnou součástí české politické scény, stabilizovanou politickou stranou, která do budoucnosti hledí s nadějí a odhodláním.
Jsme ale realisté v tom nejlepším smyslu, jsme si vědomi obtížnosti úkolu, který nás čeká. Historie, jak známo, na nikoho nečeká a jde si svou vlastní cestou. Každý uvolněný politický prostor bývá rychle zaplněn, zatímco se ODS potýkala s problémy, vznikly nové politické subjekty, některé dosáhly politického úspěchu a získaly část našich tradičních podporovatelů. Ti se k nám dnes vrací, někteří dosud váhají, všichni již ale znovu pozorně naslouchají tomu, co říkáme, a pozorně sledují naše politické každodenní skutky.
Mluvím o tom proto, že chci jasně definovat úkol, který nás v nadcházejících dvou letech čeká: Není to nic menšího než sjednocení fragmentované pravice v naší zemi.
Když se sklenice roztříští na řadu kousků, těžko se znovu lepí dohromady, naši političtí přátelé na Slovensku to dobře vědí. „Když se dva perou, třetí se směje,“ říká přísloví, a když se perou tři nebo čtyři, směje se naše politická konkurence ještě víc. Rozštěp oslabuje všechny.
Rozhodně nemám iluze, že by cesta k sjednocení pravice u nás vedla přes stranické sekretariáty, složitá taktická jednání a slučovací sjezdy. Je jiná, přímější cesta k úspěchu v českém prostředí, kde lidé často zakládají strany jen kvůli malicherným názorovým rozdílům nebo osobním sporům. A ta cesta je přímé přesvědčení voliče o jediné správné a odpovědné volbě. Úkolem ODS pro nadcházející období není nic menšího než přiblížit naši politickou podporu k 15 procentům hlasů a stát se magnetem i pro nerozhodnuté a dosud nepřesvědčené voliče.
Proč by to měla dokázat právě ODS? Možná čekáte, že budu připomínat ideje, na nichž vznikla, artikuly, které jsou dodnes platné. Chci mluvit o něčem jiném, o něčem, co cítím tady a teď: Kdo chce zapálit druhé, musí sám hořet. Dámy a pánové, ODS už nehoří půda pod nohama, ODS znovu vnitřně hoří pro věc české pravice.
Přesvědčení je něco v nás samých, je osobní, říkáme: „Já jsem přesvědčen, já věřím.“
Vážené delegátky, vážení delegáti,
1. Cítíte stejně silně jako já, že je normální národní hrdost? Že tradiční národní státy jsou nejlepší formou, jak dlouhodobě zajistit naši svobodu, demokracii a ekonomickou prosperitu? Že spolupráce v Evropě by se měla omezovat na oblast skutečně společných zájmů? Cítíte stejně jako já, že evropské elity vzniklé bez skutečně demokratické volby dělají politiku odtrženou od reálných zájmů občanů, postupně destabilizují Evropu ekonomicky, sociálně i bezpečnostně?
2. Cítíte stejně silně jako já, že není normální, abychom učili naše děti ve školách o hrdinství našich předků, kteří šli ve druhé světové válce bojovat do zahraničí za osvobození své okupované země, abychom dávali tyto hrdiny za příklad k následování, a zároveň sledovali, jak svět kolem nás pokládá za normální, že obyvatelstvo z oblastí válečných konfliktů masově opouští své země a chce se usídlit jinde, a to bez deklarovaného odhodlání bojovat za osvobození svých zemí od násilí a chaosu, bez touhy vrátit se do své domoviny?
3. Cítíte stejně jako já, že není normální, abychom děti vychovávali k pracovitosti, houževnatosti, starosti o sebe sama a nezištné pomoci druhým, a abychom zároveň rozvíjeli přebujelý sociální systém, který některé lidi přímo láká k parazitnímu životnímu stylu a je magnetem pro bující ekonomickou migraci?
4. Cítíte stejně jako já, že není normální podceňovat riziko radikálního náboženského fanatismu a terorismu a destabilizovat bezpečnostní situaci nesmyslnou politikou dokořán otevřených dveří? Cítíte stejně jako já, že není normální, aby stát zapomínal na své základní funkce, k nimž patří obhajoba vnitřní a vnější bezpečnosti, včetně ekonomických zájmů svých řádně daně platících občanů?
5. Štve Vás stejně jako mě, že pod pláštíkem ochrany našeho zdraví chce stát za nás rozhodovat o volbě našeho životního stylu? Chtějí nám zakazovat naše neřesti ještě dřív, než si sami svobodně a zodpovědně uvědomíme, že je pro nás správné např. nekouřit a zdravě jíst?
6. Děsí Vás stejně jako mě, že v jedné evropské zemi vznikla instituce, která se domnívá, že ví lépe než rodiče dětí, co je v jejich zájmu a jak mají být vychovávány, cítí se povolána děti rodičům odebrat legální krádeží?
7. Mrazí Vás stejně jako mě, že v krátké době o nás stát bude vědět úplně vše, a to on-line a v reálném čase? Daňové přiznání podává ten, kdo si chce platit stát jako veřejnou službu, chce, aby tu stát byl pro něj a všechny skutečně potřebné. Daňová elektronická evidence a kontrolní hlášení neříkají nic jiného, než že je občan pro stát vysvlečen do naha a kontrolován v každém svém kroku.
8. Máte stejně jaké já mrazení z toho, že má být on-line monitorován i náš každodenní pohyb a komunikace? Úsekové měření rychlosti na dálnicích zajistí, že bude o každém známo, odkud kam, jak rychle a kdy jel. Mrazí Vás stejně jako mě tendence k špiclování veřejných i těch nejintimněji osobních fází našeho života moderní technikou? Chcete, aby v zájmu boje proti terorismu či korupci byla monitorována veškerá naše elektronická komunikace? Aby nás bezpečnostní rizika zbavila úžasné svobody komunikace na internetu a abychom na této informační dálnici všichni museli povinně dodržovat falešná pravidla názorových mainstreamů a politické korektnosti? Jak daleko jsme od chvíle, kdy nějaký stoupenec všeobecného dobra prosadí, aby v rámci boje proti domácímu násilí stát umístil kamery do našich domovů a sledoval, jestli naše soužití ve dne i v noci je dostatečně kulturní, vyvážené, korektní a zdravé?
Znovu planeme pro svobodu a bojujeme proti jejím nepřátelům.
Síla naše vnitřního plamene k přesvědčení veřejnosti nemusí stačit. Tím, co nás odlišuje od našich konkurentů, je také naše profesionalita a kompetence. Celá naše země prožívá v přímém přenosu, jak noví politici, kteří slibovali, že budou dělat všechno jinak a lépe, nezvládají ani běžnou každodenní agendu, natož pak řízení strategických projektů. Politické koalice se jim rozpadají pod rukama, za rok se umí rozhádat víc, než nám to trvalo dvacet a více let, a po krátké době po nich zůstává potopa, přešlapování na místě a stagnace. Situace v komunální politice, bezvládí v řadě měst i v čele hlavního města Prahy ukazuje, že politika je také řemeslo – řemeslo, které se musí umět a ovládat. Tah na branku a schopnost spravovat stát byla druhou největší devízou ODS v jejích nejlepších letech a znovu patří k našim dovednostem i dnes. Protože máme největší bohatství politiků, kteří se naučili politickému řemeslu při správě měst a krajů i různých centrálních institucí. Víme jak na to, cítíme zodpovědnost a jsme schopni správu státu manažersky zvládnout.
Dvě věci naplňovaly důvěrou Immanuela Kanta, jednoho z hlavních architektů moderní doby: Hvězdné nebe a mravní zákon. Dvě věci, které by nám měly pomoci k naplnění aktuálních politických cílů, které před námi stojí, jsou daleko dosažitelnější. Je to síla našeho přesvědčení a naše kompetence.
Vážené delegátky, vážení delegáti, koncem sedmdesátých let minulého století působil v americké politice muž, pro kterého měli doboví komentátoři většinou jen posměšky. Byl pro ně kuriozitou, živou fosilií, člověkem minulosti vzývajícím starosvětské hodnoty individuální svobody, podnikatelské přičinlivosti, amerického snu, národní hrdosti, obhajoval tradiční rodinné hodnoty, ochotu za svobodu bojovat doma i v zahraničí. Tento vysmívaný člověk však kupodivu vyhrál volby, změnil nejprve Ameriku a pak celý svět. Díky pravidelnému kontaktu s běžnými lidmi se totiž naučil sdělovat politické myšlenky a programy jednoduše a srozumitelně, okřídlená věta o něm říkala, že mu rozuměl každý taxikář. A to vše činil s humorem sobě vlastním.
Není náhodou, že právě Ronald Reagan, který dobyl politické výsluní jako člověk odepisovaný a zatracovaný, připomínal v jednom ze svých nejslavnějších výroků generační rozměr boje za svobodu: „Svoboda není nikdy více než jednu generaci od zániku.“ Úkol za svobodu bojovat se objevuje periodicky vždy znovu a stojí před každou novou politickou generací a stojíme tak před ním logicky i my. A kdyby to mělo být lehké, bylo by něco v nepořádku, nějaké zadřené kolečko v hodinách politiky.
Ne náhodou zmiňuji právě tento příklad. Jako muzikant mám rád americkou hudbu, hodnoty země svobody, a hlavně typickou touhu poprat se s životními výzvami. Proto bych byl rád znovu u toho a snažil se jako představitel parlamentní politiky ve vedení ODS přičinit o náš politický úspěch. Dáte-li mi k tomu důvěru, bude to pro mě velkým závazkem.
