Sociální demokracie, která je ve vedení města nyní, tímto zdědila značně kontroverzní projekt, který musí dotáhnout do konce. Tento konec má přitom dvě alternativy – buď územní plán schválit ve své stávající podobě nebo jej změnit a (nejen v případě machina a Ostašova) začít znova takříkajíc s čistým stolem.
Podívejme se na problém pohledem obou stran. Příznivci nových zón říkají, že stávající zóny Sever a Jih jsou již plné a podnikatelé a investoři, kteří chtějí v okolí našeho města vybudovat výrobní či komerční prostory, nemají k dispozici žádnou lokalitu. Upozorňují přitom, že poptávka investorů není pouze zbožným přáním, ale díky aktivitám plzeňské Škodovky začíná nabývat konkrétní podobu. Nezaměstnanost v našem kraji přitom dlouhodobě osciluje okolo 9,5 %, což lze vnímat také jako platný argument. Všechna uvedená tvrzení přitom nepostrádají racionální jádro.
Ovšem pravdu mají také odpůrci zón, kterými jsou občané obou městských částí. Ti se přitom výborně zorganizovali a díky jejich odporu k územnímu plánu začala v Machníně i Ostašově fungovat občanská společnost v podobě, která si nezadá se západní Evropou či První republikou. Machnínští a Ostašovští mají přitom rovněž jasno. Jejich argumentace se nedá označit anglickou zkratkou NIMBY (tedy Not In My Back Yard, tj. česky „ne na mém dvorku). Tvrdí především, že zastupitelé mají stát na straně občanů nikoliv velkých investorů, a že občané zasažení dopady průmyslových zón nedostanou žádné kompenzace, protože na ně město nemá a investor je neposkytne. Tyto argumenty mají přitom univerzální platnost, ať už se zóny budou stavět v Ostašově a Machníně nebo někde jinde.
Navíc se neomezují na problematiku jejich okolí, ale mají i daleko komplexnější – a v tom dobrém smyslu slova provokující – vize rozvoje jak našeho města, tak kraje. A o jaké vize jde?
Zaprvé Liberec disponuje řadou tzv. brownfieldů, ve kterých je možné budovat bez problémů nové průmyslové provozy či obchodní a logistické prostory. Problém je ovšem v tom, že je to drahé, daleko dražší než postavit variabilní prostory na zelené louce. Proto je nutné, aby v Liberci začali působit jiní investoři než ti, kteří nabízejí „práci ve mzdě“ a v regionu je drží často jen daňové prázdniny.
Takové investory lákala do ČR Zemanova vláda a šlo o správný krok. Jenže to se událo před 14 lety a i ze strany navrhovatelů to bylo vnímáno jen jako přechodné řešení, které má kompenzovat hospodářský propad první poloviny 90 let. Po roce 2002 už byli investoři pečlivě vybíráni s ohledem na to, co dalšího mohou regionu přinést kromě výroby samotné (vlastní vývoj, podpora vzdělání). To stále platí a může to být receptem pro vyřešení problémů mnohých regionů.
Ani taková koncepce ovšem není trvale udržitelná a hlavně je velice křehká, protože zde nemusí dojít k tolik potřebné diverzně investic. Budoucností je proto spíše sofistikovaná výroba spojená s vysokou přidanou hodnotou, rozvoj tradičních odvětví regionů moderními metodami (například kombinace výroby bižuterie s turistikou) apod. Vzorem nám může být například jedna malá, ale velmi agilní automobilka z Jablonecka.
Sociálně demokratičtí zastupitelé přitom vnímají problematiku podobně. Argumenty investorů a zastánců zón jsou jistě validní, ale faktická likvidace Machnína a Ostašova coby místa pro život nepředstavuje řešení ani pro boj s nezaměstnaností, ani pro rozvoj města a kraje.
Takovým řešením je paradoxně spíše občanská společnost v Machníně a Ostašově, která vznikla právě z důvodu odporu k zónám. Ta nepřestane fungovat ani poté, co zóny zmizí z územního plánu a dříve či později vygeneruje funkční podnikatelské projekty, které oběma místům zajistí zdravou prosperitu. A nebude to trvat dlouho, mnohé se již začíná rýsovat v těchto dnech.
Zóny v Machníně a Ostašově ano, či ne? Sociální demokracie říká ne a doufá, že ji podpoří i zastupitelé jiných stran.
