Zhoršující se mezinárodní bezpečnostní situace vede k oživení myšlenky společné evropské armády. Po jejím vytvoření volá řada politiků a mají pro to dobré důvody. Jedním z nich je vědomí, že Evropa musí převzít větší část odpovědnosti za svou bezpečnost, protože USA nemusí být navždy ochotny hradit tak velký díl nákladů na ochranu svých bohatých evropských spojenců.
Pokud ale má být diskuse o budoucnosti obranné dimenze EU plodná, je nutné hned na začátku vyjasnit, čeho chceme dosáhnout a jaký je vůbec význam používaných pojmů. Termín „evropská armáda“ má významy přinejmenším dva.
Zaprvé může jít o značně odvážný cíl vytvořit celoevropské vojenské síly, které by již nebyly pod kontrolou členských států a o jejichž použití by rozhodovaly nadnárodní instituce EU. A zadruhé může být tento pojem používán jako nadsázka za účelem podpory dalšího prohloubení stávající obranné dimenze EU.
Vytvořit nadnárodní evropskou armádu je s ohledem na současný stav evropské integrace v zásadě nemožné. Použití ozbrojených sil a jejich kontrola civilními demokratickými institucemi byly jedním z nejcitlivějších problémů, s nimiž se systém ústavní demokracie musel vypořádat. To neznamená, že bychom nemohli v následujících desetiletích v Evropě dospět k nějakému funkčnímu aranžmá, ale znamenalo by to mít úplně jinou EU, než jakou máme dnes. Obranná dimenze evropské integrace by ztratila svůj mezivládní charakter ve prospěch nadnárodního přístupu.
Jinými slovy, vytvoření „evropské armády“ by vyžadovalo existenci federálních evropských institucí odpovědných za demokratickou kontrolu a civilní řízení takového vojenského tělesa. Tento cíl by kromě jiného vyžadoval zásadní revizi národních ústav členských zemí i základních smluv určujících podobu EU.
To ovšem neodpovídá ponaučení, které si většina evropských vlád odnesla z červnového britského referenda o vystoupení z EU a které spočívá v tom, že správnou odpovědí na současnou krizi evropské integrace není její urychlení a prohloubení. Spíše než na velkolepé integrační plány, které povedou k předávání dalších částí suverenity na nadnárodní úroveň, je nutné se soustředit na praktické přínosy již existujících nástrojů s cílem „přiblížit Unii lidem“. S tímto postojem je idea federální evropské armády v jasném rozporu.
Pojem „evropská armáda“ ale může být používán také jako jistá hyperbola, jejímž účelem je potvrdit zájem na postupném posilování obranné dimenze EU. Zde máme řadu možností, obzvláště když odcházející Velká Británie už nebude některé iniciativy blokovat. Například je na místě zvážit zřízení stálých plánovacích a velitelských struktur EU (v rozumném rozsahu), které by byly odpovědné za přípravu a vedení unijních vojenských misí.
Můžeme rovněž pokročit ve společné výstavbě vojenských schopností, které posílí evropský pilíř NATO. Evropa tak bude schopna nejen převzít větší podíl na zajišťování své bezpečnosti v rámci Aliance, ale i autonomně reagovat na krize ve svém sousedství. Můžeme lépe propojit evropský obranný průmysl s cílem omezit duplicity a zajistit, že na území EU bude existovat co nejvyspělejší technologická základna.
Jedním z nástrojů obranné politiky EU jsou Bojová uskupení (EU Battle Groups), tedy unijní síly rychlé reakce složené z příspěvků jednotlivých členských zemí a určené pro nasazení v krizových situacích. Jak známo, tyto síly, do nichž pravidelně přispíváme i my, nebyly v praxi nikdy použity. Pojďme Bojová uskupení EU reformovat, abychom zvýšili jejich kvalitu a možnost jejich nasazení. Změny se mohou týkat posílení společného financování jejich přípravy a vysílání a sjednocení jejich rozsahu a schopností. Radikálnější reforma pak může spočívat v samotném způsobu jejich vytváření a ve zvýšení jejich velikosti. Pojem „evropská armáda“ pak bude moci být používán třeba právě pro společné expediční síly založené na reformovaných Bojových uskupeních. Je ale nutné zdůraznit, že se i nadále bude jednat o spolupráci národních armád a nasazení těchto sil bude vyžadovat dosažení shodné politické vůle přispívajících zemí. Domnívám se, že to je cesta správným směrem.
Německá vláda ve své nedávno zveřejněné Bílé knize používá pojem „Evropská bezpečnostní a obranná unie“, kterou definuje jako kvalitativně vyšší stupeň obranné spolupráce v EU, k němuž můžeme dospět postupným zefektivňováním stávajících nástrojů a struktur. Možná je to vhodnější pojem, než „evropská armáda“. A zároveň jde o přístup odpovídající tomu, který jsem popsal výše.
V těchto úvahách ale musíme vycházet ze dvou předpokladů. Prvním z nich je, že hlavním garantem obrany Evropy je a nadále zůstane NATO, ztělesňující solidaritu mezi Evropou a Severní Amerikou. Druhým předpokladem je, že pokud chceme dosáhnout v evropské obranné spolupráci pokroku, musíme do ní investovat mnohem více politické vůle a také peněz.
