Bezpečnostní prostředí, ve kterém se Česká republika a její obrana pohybuje, se za poslední dobu výrazně změnilo. Na prvním místě silně vnímám jeden fenomén, a sice zastírání kontur mezi válkou a mírem, mezi spoluprací a konfliktem. Je to bezesporu dáno tím, že některé státy stále vidí mezinárodní vztahy jako nikdy neutuchající střet, anebo prostě jako hru s nulovým součtem. Spolupráce v jedné oblasti v jejich případě nevylučuje střet v oblastech jiných.
V bezpečnostní strategii České republiky pro ně máme krásný pojem „revizionistické mocnosti“. Těm nedělá problém hrát si na „doktora Jekylla a pana Hyda“, mít dvě tváře. A to je nejenom svrchovaně pokrytecké, ale i výsostně nebezpečné.
Nejde však jen o státy. Radikální fanatičtí teroristé jsou schopni destabilizovat celé regiony. Mám na mysli například skupiny jako takzvaný Islámský stát nebo Boko Haram. Vždyť třeba Islámský stát zrovna nedávno obsadil Palmýru a hrozí, že vymaže ze zemského povrchu, a to zcela programově a záměrně, nenahraditelnou část našeho kulturního dědictví.
Stojí před námi jeden zásadní a nesmírně obtížně řešitelný problém. Imigrační vlna, kterou tyto skupiny způsobují. Vlna, která by mohla přerůst v tsunami, nevyhnutelně směřuje k nám, do Evropy. A pokud se ještě nedotkla Česka, tak je jenom otázkou času, kdy k tomu dojde. Já nejsem lhostejný k osudům lidí na útěku. Stejně tak nejsem lhostejný k osudům občanů Evropské unie a k potížím našich unijních partnerů, kterých se masová migrace nejvíce přímo týká.
Tyto tři hrozby a čas od času i některé další mezi sebou soupeří o mediální pozornost. A mediální povrchnost vytěžující tato kontroverzní témata k obecné orientaci v této problematice mnoho nepřispívá, natož aby snad dokonce nabízela řešení.
Emotivně atraktivní témata přitahují pochopitelně i politiky. Každá z těchto hrozeb přitom má své odpůrce. A bohužel neustále dochází k jakémusi rétorickému předhánění se, na kterou z nich se máme nejvíc připravovat a ze které máme mít větší obavy.
To je první tragická chyba, kterou děláme. Já si nemyslím, že je potřeba si mezi hrozbami nějak vybírat. Všechny totiž působí komplementárně. Nevylučují se, naopak jedna druhou akceleruje. To bych rád, aby zaznělo naprosto jednoznačně.
Vnímám ale také jako zcela zásadní potřebu formulovat nejenom to, čemu čelíme, ale především to, jaké kroky proti nebezpečí podnikáme.
Zvyšme nábor vojáků
Obrannou politiku České republiky definuje naše proatlantické spojenectví, které odráží historické zkušenosti z první i druhé světové války. Je však zároveň potřeba, aby NATO naplňovalo vojenské potřeby, které vyplývají z jeho politického zadání, a garantovalo spojenecké a bezpečnostní záruky svých členů. A to pro členské státy znamená jasný závazek: být připraven převzít svůj díl zodpovědnosti.
Konkrétně pro nás to znamená podstatně zvýšit nábor nových vojáků. Nemusím snad zdůrazňovat, že nejde o žádný militarismus. Armáda České republiky má dnes o 5 300 vojáků méně, než by měla tabulkově mít, a to ani nemluvím o aktivních zálohách. Naším cílem je každý rok zvyšovat počet nově přijímaných vojáků a už tento rok je jejich početní nárůst nezanedbatelný. Službu v aktivních zálohách chceme zatraktivnit a občany, kteří do nich dobrovolně vstoupí, finančně i společensky ocenit.
Zároveň před sebou doslova tlačíme „historický dluh“ v oblasti výzbroje. A to mluvím nejen o zastaralé, či dokonce absentující technice. Hovořím také o jejích skutečných počtech, o množství. Otázka „kvality za dobrou cenu“ je samozřejmě klíčovou premisou. Budu ale možná poněkud překvapivě konstatovat, že kvalita už prostě nestačí. Kousek odsud, na Ukrajině, se ukazuje, že „množství“ není překonaným pojmem. K tomu všemu začínáme řešit i moderní trendy jako digitalizaci bojiště, kybernetiku nebo širší využití bezpilotních prostředků. Na to samotní nestačíme. Tady nám musí být silným partnerem náš obranný průmysl.
Celý komplex těchto opatření v resortu zpracováváme. Dokončili jsme Dlouhodobý výhled pro obranu a finalizujeme Koncepci výstavby Armády České republiky, i když práce na nich začaly už dříve.
A podobně jsme na tom s legislativou, kde se podařilo dokončit novelu zákona o vojácích z povolání a velmi rychle v resortu implementovat zákon o státní službě.
Období lehkovážnosti skončilo
Zvlášť významná je novelizace branného zákona. Ono je moc hezké mávat českou vlajkou a demonstrovat jednou na podporu Ukrajiny, jindy proti terorismu a imigrantům, pak zase pro zachování evropské azylové solidarity a nakonec proti „burce a kebabu“. Ale to je falešné vlastenectví.
Mnohem podstatnější je vyjádřit svůj názor a zájem svoji zemi a její hodnoty v případě potřeby aktivně bránit.
Věřím, že pokud by bylo třeba, odezva ze strany populace by byla pozitivní. Období „postudenoválečné“ lehkovážnosti a vytěsňování problémů přece jen skončilo.
Naše veřejnost vnímá investice do obrany jako opodstatněné a potřebné. A to není samozřejmost. Od jara loňského roku vedeme bezprecedentní (a musím říct, že zároveň pozoruhodně konstruktivní) veřejnou a politickou debatu o obraně a bezpečnosti. Lidé podporují členství v NATO a jsou si vědomi jeho významu pro obranu země. Dokazují to nejen průzkumy, ale třeba i výrazná podpora přesunu konvoje amerických vojáků přes naše území na konci března. Nevzpomínám si, že bych se za mnoho minulých let setkal s tak pozitivní a zcela spontánní reakcí obyvatel. Je naší – ne, opravuji se – je mojí povinností tento zájem podporovat, rozvíjet a pozitivně směrovat. Jestli vnímám nějaký úkol zvlášť silně, tak přesně tento.
Snad můj stručný „nástřel“ pomohl do jisté míry zarámovat situaci a provokovat k úvahám. Je dobře, že se o obraně znovu otevřeně bavíme. Právě tak můžeme společně hledat, a pokud možno také nalézat řešení.
Martin Stropnický
