Svět prochází etapou výrazné nestability. Bezpečnostní situace se zhoršuje. Nejde přitom jen o expanzivní politiku některých regionálních velmocí či hrozbu islamistického extremismu, ale také o prohlubování dlouhodobých negativních demografických a ekonomických trendů, které jsou prvotní příčinou mnoha konkrétních ohrožení.
Jedním z nich je právě masivní nárůst migrace do Evropy z nestabilních oblastí Afriky a Blízkého východu. Nelze však povrchně zjednodušovat, migrační krize má mnoho vzájemně propojených příčin. Vedle válečných konfliktů jde právě o ony hlubší trendy týkající se neschopnosti některých zemí uživit své rychle rostoucí obyvatelstvo a zajistit mu přijatelné životní podmínky a bezpečí. V mnoha případech jde o komplexní společenský, politický a ekonomický kolaps, posilovaný například i zhoršováním klimatických poměrů. Je proto zřejmé, že řešení bude náročné, dlouholeté a že se na něm musí podílet celé mezinárodní společenství. V našem případě musí jít o koordinovaný postup EU kombinující politické, ekonomické a bezpečnostní nástroje. Mezitím lze dopady migrační krize zmírňovat řadou dílčích opatření, od lepší ochrany vnější schengenské hranice až po boj proti organizovaným kriminálním sítím (i těm evropským), které migraci účelově povzbuzují a vydělávají díky ní velké peníze.
Česká armáda v tom může hrát roli, která je určena zákonem. Primárně se však jedná o odpovědnost policie, zpravodajských služeb, administrativních aparátů zabývajících se azylovým řízením a bezpečnostních složek chránících vnější schengenskou hranici. V delším horizontu je pak namístě koordinované využití politických a ekonomických nástrojů EU sloužících stabilizaci krizových oblastí, odkud uprchlíci přicházejí.
V případě masivní krize nezvládnutelné standardními prostředky je armáda schopná účinně přispět k ostraze hranic. Rozhodneli vláda, vojáci jsou a budou připraveni podobný úkol plnit. ČR má výhodu, že na rozdíl od většiny evropských zemí nemusí kromě mezinárodních letišť střežit ani metr vnější schengenské hranice. V kombinaci s relativně nízkým počtem běženců u nás by proto bylo neadekvátní, kdyby to byla naše země, která by jako jedna z prvních začala provádět mimořádná opatření v podobě nasazení stovek či tisíců vojáků.
Je zjevné, že některé státy podcenily své povinnosti, nedokázaly zajistit dostatečnou míru ochrany vnější schengenské hranice a nyní se to snaží narychlo dohnat mnohdy spektakulárními, ale nepříliš účinnými metodami. Je samozřejmě namístě urgentní debata, jak by měl být schengenský systém vylepšen a zefektivněn.
Česká diskuse o migraci bohužel dosáhla mnohdy iracionálního charakteru. Nedává smysl, aby se obyvatelé ČR báli migrace nejvíce z celé Evropy, jak odhalují některé průzkumy. Tím se dostáváme zpět k otázce, co všechno může ohrozit naši svobodu a stabilitu a zda se vždy jedná pouze o námi nekontrolovatelné vnější vlivy. Pravda je taková, že důležité je i to, jak na vnější hrozby sami reagujeme a zda je naše reakce adekvátní a racionální. V historii najdeme mnoho příkladů, kdy přehnaná reakce na vnější hrozbu měla pro svobodu a stabilitu společnosti horší důsledky než ohrožení samotné.
Martin Stropnický
