Jak popsali „Únor 1948“ politologové a historici:
1) Politologové jako V. Hloušek, S. Balík (ODS), J. Holzer (IIPS) a právní znalec Jakub Šedo například v publikaci „Politický systém Českých zemí 1848 – 1989“ společně uvedli: „Lze konstatovat, že únorové události nebyly v pravém smyslu převratem, natož revolucí.“ Zdroj: (s. 118, Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav)
2) Komunistická historička Hana Kráčmarová ve své publikaci „K dějinám Komunistické strany Československa“ uvedla: „Řešení vládní krize v únoru 1948 bylo provedeno v podstatě s využitím ústavních zákonů a parlamentních zvyklostí.“ (s. 62, Orego 2013)
3) Politolog a historik Jacques Rupnik je autorem knihy „Dějiny Komunistické strany Československa,“ kde napsal: „V rovině politických institucí nebyla únorová krize v roce 1948 ani „reakcionářským spiknutím,“ ani komunistickým „převratem“: vycházela už ze samotné logiky institucí. Jednosměrná demokracie musela nutně vést k demokracii zablokované a ponechávala prostředky k řešení v rukou toho, kdo ovládal státní aparát, tedy v rukou komunistů a Beneše.“ (s. 199, Academia 2002)
4) Historik Jiří Frajdl publikoval ve svém článku „Falešnost ve výkladu událostí v únoru 1948,“: „Prezident novou vládu jmenoval, parlament ji hlasováním potvrdil a lidé nastoupenou linii potvrdili v nejbližších volbách.“
5) Politologové Jacques Rupnik i Michal Škerle /Rozkol na levici/ (ČSSD) se společně zmiňují o prvních poválečných volbách: „Volby v květnu 1946 byly svobodné a demokratické a v tomto smyslu byly velkou politickou zkouškou pro strany Národní fronty. Vítězná KSČ získala 38 % hlasů, z toho 40 % v českých zemích a 30 % na Slovensku.“ (s. 200, Academia 2002; s. 52, Masarykova demokratická akademie)
6) Miroslav Formánek zpochybňuje převzetí moci malou skupinou lidí (pučem), a ve své publikaci „Cesta k socialismu v Československu 1945 – 1989“: „V únoru 1948 však nebyla situace řešena malou skupinou pučistů, ale politickým postupem mnohatisícové komunistické strany, která měla podporu v masových organizacích i bezprostředním masovým vystoupením obyvatelstva.“ (s. 125, Orego 2013)
7) Dokonce i protikomunistický P. Tigrid prohlásil, že „Z únorového střetnutí vyšli komunisté vítězně zaslouženě, byli strategicky a takticky lepší než jejich konkurenti.“
8) Komunistická strana Československa měla v roce 1945 půl milionu členů, v roce 1947 jeden a čtvrt milionu, v roce 1948 dva a půl milionu, což byla téměř polovina obyvatelstva v pracovním věku. (s. 14, Jacques Rupnik, Academia 2002)
9) Představitelé stran Národní fronty (sociální demokracie, národní socialisté, lidovci a komunisté) se v roce 1946 vzájemně zavázaly, že povedou svoji agitaci v tisku i na schůzích v souladu se zásadami Košického vládního programu a budou v ní prosazovat dosavadní politiku. To znamenalo například obhajovat znárodnění v průmyslu a peněžnictví, zbavení Němců a Maďarů státní příslušnosti, ustavení národních výborů, aj. (Rozkol na levici 1921-2011, s. 51, Michal Škerle, Doplněk 2013).
Závěr
Tlak lidí na přijetí demise sehrál hlavní úlohu při rozhodování prezidenta Beneše. Po dlouhém uvažování nakonec 25. února odpoledne podepsal demisi 12 odstupujícím ministrům a jmenovací dekrety novým členům vlády obrozené Národní fronty. Tuto zprávu, oznámenou Gottwaldem přijala s nadšením čtvrtmilionová manifestace na Václavském náměstí.
Literatura:
Balík, S. - Hloušek, V. - Holzer, J. - Šedo, J.: Politický systém českých zemí 1848 - 1989, Brno, Masarykova univerzita v Brně 2003, 180 s., ISBN: 80-210-3307-X
Formánek, M.: Cesta k socialismu v Československu 1945 – 1989, Praha, Orego 2013, 247 s., ISBN: 978-80-87528-14-3
Kráčmarová, H.: K dějinám Komunistické strany Československa, Praha, Orego 2013, 95 s.
Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa, Praha 2, Academia 2002, 284 s., ISBN: 80-200-0957-4
Škerle, M.: Rozkol na levici 1921-2011, Brno-Praha, KSV-MDA, nakl. Doplněk 2013, s. 72, ISBN: 978-80-7239-299-5
