Autorem knihy Exodus. Jak migrace mění náš svět je Paul Collier, jehož dědeček emigroval z chudé německé vesnice Ernsbach do nejbohatšího města Evropy – Bradfordu, která se postupně přeplnila německými přistěhovalci. Jenže nutno dodat, že o století později již Bradford neřadíme mezi nejbohatší města Evropy. Momentálně je toto město méně bohaté než Ernsbach.

Je nutné upozornit na podstatnou skutečnost, že autor knihy nepovažuje imigraci za škodlivou ani příznivou. Naopak ve společnosti s úbytkem obyvatelstva ji považuje za příznivou, ale přirovnává ji k jídlu, kdy přejídání je rozhodně nezdravé. Paul Collier: „Analýza na základě důkazů je neprůstřelnou vestou ekonomie. Migrace má podobně jako další politické otázky ekonomické příčiny a důsledky, proto je ekonomika v popředí jejího politického hodnocení.“ Paul Collier

Některé z myšlenek autora:

1) Migrace může být obráceným aktem imperialismu – tedy pomsta kdysi kolonizovaných. Migranti budují kolonie v hostitelských státech, přesměrovávají jejich zdroje, soupeří s místními chudými obyvateli a podkopávají jejich hodnoty.

Pokud se podíváme na průměrný transfer na jednoho migranta za rok, tak se jedná zhruba o 1.000 dolarů. Štědrost výše transferů se často odvíjí od situace, např. když si migranti nemohou do hostitelské země přivádět své příbuzné.

Kolik peněz tedy posílají migranti domů? Třeba na keňský venkov 21 procent ze svého výdělku. Mexičtí migranti ve Spojených státech posílají domů 31 procent ze svého výdělku. Salvadorci žijící ve Washingtonu dokonce 38 procent (ze Španělska 50 procent) ze svého výdělku (jejich transfery doma tvoří 16 procent příjmu).

Ghaňané žijící v Itálii posílají domů asi čtvrtinu výdělku, Maročané ve Francii zhruba desetinu a Alžířané okolo 8 procent ze svého výdělku (nejvyšší transfery například pro Senegal tvoří 9 procent příjmu). Zatímco Číňané žijící v Austrálii domů posílají asi 6 procent ze svého výdělku, kdežto Turci žijící v Německu a Kubánci žijící v Americe posílají domů ubohá 2 procenta ze svých výdělků.

Celkově tato štědrost narůstá do ohromné sumy. Zpětné transfery z vysokopříjmových do rozvojových zemí za rok 2012 činily celkem asi 400 miliard dolarů, což je téměř čtyřikrát více, než je celosvětová rozvojová pomoc. Tato částka je zhruba na stejné úrovni jako přímé zahraniční investice v rozvojových zemích.

2) Politický vztah k imigraci – honba za ekonomickým růstem v Anglii vypadala následovně, když politická levice potřebovala pracovní sílu ze zahraničí pro rozšíření veřejných služeb a infrastruktury a politická pravice potřebovala imigranty, které by mohla zaměstnat v problémových oblastech, čímž by urychlila růst firem a omezila bojovnost odborů.

Vlády proto uvolnily imigrační omezení a snažily se zahraniční pracovníky přilákat. Německo se zaměřilo na Turky, Francie na obyvatele severní Afriky, Británie na Karibskou oblast a Spojené státy na Latinoameričany. V Británii byla do roku 1997 touha přistěhovalců z chudých zemí přivést přivést své závislé příbuzné tak značná, že 12 procent z nich přicházelo za prací.

3) Ekonomický úspěch přistěhovalců a jejich dětí spočívá – ve schopnosti přijmout normy své nové společnosti. Úspěšná je v tomto směru Amerika, kde děti migrantů zde narozené vstřebávají americké hodnoty, kdežto v Evropě se děje opak, protože děti přistěhovalců vzdorují přijetí národní kultury (přijetí národního jazyka, nikoliv zřeknutí se vlastní identity) více než jejich rodiče.

Kooperace nebo diskriminace – životně důležitou složkou úspěšné spolupráce je v tom, aby dostatek lidí byl ochoten trestat ty, kteří nespolupracují. Pokud takové chování vůči přistěhovalcům bude chápáno jako diskriminace, tak to lidi učiní neochotnými trestat. Přistěhovalecké skupiny mohou trestání oportunismu špatně pochopit jako diskriminaci vůči své skupině a sami trestat ty, kteří trestají, aby prosadili spolupráci.

4) Sociální kapitál

Pozitivní: večerky, obchody, restaurace, pouliční průvody, vzdělání a kvalifikace, přírůstek produktivního obyvatelstva.

Negativní: oslabení důvěry mezi domorodými obyvateli a přistěhovalci; ničemné autority uvnitř komunity, zatěžování sociálního systému (nezaměstnaní na dávkách a podpoře), snižování mezd a oslabení veřejného kapitálu.

Demografický přínos nebo sociální zátěž migrace – kolaps porodnosti, snaha získat lidi v produktivním věku a vyrovnat penzionovanou domorodou populaci. Zůstává také otázkou, zda migranti přivedou své závislé rodiče do hostitelské země, což bude záležet především na imigrační politice této země.

Střední a vyšší třídy profitují z imigrantů – uklízečky, chůvy, levná pracovní síla, kdežto dělnická třída prodělává následkem soupeření s dělníky, kteří jsou ochotni přijmout nižší mzdu (i v důsledku soupeření s rodinami imigrantů využívajících sociální služby). Tato situace přináší vítěze i poražené. Chudší lidé získávají větší část svého příjmu z práce a méně z majetku.

Britský Úřad pro rozpočtovou odpovědnost (Office of Budgetary Responsibility) nedávno zveřejnil analýzu, v níž prohlašuje, že kdyby Británie přijala vyšší míru čisté imigrace, během příštích tří let by se tempo růstu hrubého domácího produktu na obyvatele mohlo zvýšit o 0,3 procentního bodu.

Kriminalita – cizinci napříč Evropou mají sklon být ve věznicích zastoupeni velmi silně. Ve Francii tvoří cizinci asi 6 procent z celkové populace a ve věznicích je to ale 21 procent. V USA jsou přistěhovalci naopak zodpovědni za výrazně nižší kriminalitu než domorodé obyvatelstvo (běloši a černoši).

5) Ekonomika zahraničních pracovníků – mírná migrace má na domorodé obyvatelstvo ekonomické vlivy, které jsou z krátkodobého a střednědobého pohledu okrajové a se vší pravděpodobností jsou mírně pozitivní. Jakékoliv dlouhodobé vlivy jsou zanedbatelné.

Naproti tomu by trvalá rychlá migrace s největší pravděpodobností snížila životní úroveň domorodých obyvatel následkem vlivu na mzdy i v důsledku potřeby sdílet nedostatkový veřejný kapitál, takže zatímco je kontrola migrace důležitá pro udržení životní úrovně, přiměřená migrace je ekonomicky mírně příznivá.

Japonsko zůstává koneckonců jednou z nejbohatších společností na světě, a to bez jakékoliv migrace. Kdežto některé společnosti, zejména na Blízkém východě, používají velmi propracované programy gastarbeiterů. Třeba v Perském zálivu jsou imigranti po skončení pracovní smlouvy vyhoštěni na dobu určitou.

Např. Dubaj se s tímto modelem stala luxusní ekonomikou založenou na službách. Ohromujících 95 procent rezidentů Dubaje představují imigranti, kteří ale nemohou získat občanství ani právo trvalého pobytu. Pobyt zahraničních pracovníků zde je podmíněný jak jejich pracovní smlouvou, tak jejich chováním.

Migranti a preference států – předpokládá se, že nekvalifikovaní migranti preferují rovnostářské státy (Evropu) a vysoce kvalifikovaní preferují státy s vyšší nerovností (USA). Evropa je spravedlivější a má nejštědřejší sociální systémy na světě, proto má tendenci přitahovat migranty s nižším kvalifikačním profilem.

Kolaps domorodého vzdělávání – učňovské programy nejsou podporovány kvůli vysokým nákladům na koordinaci je obtížné je obnovovat. Sice je levnější zaměstnat kvalifikované migranty než školit domorodé mladé lidi, ale v zájmu domorodé populace je, aby firmy, které chtějí profitovat ze sociálního modelu země, byly nuceny školit mladé lidi. Mladí domorodci tímto ztrácejí, protože firmy už se neobtěžují do jejich školení investovat (ačkoliv Evropu opouštějí kvalifikovanější lidé než je průměr populace).

6) Vliv migrace na bydlení – pokračující zrychlování migrace vytváří tlak na vysokou potřebu sociálního bydlení, což nevyhnutelně vytlačuje domorodé chudé obyvatele. Pokud se imigranti v zemi usadí, tak kromě soutěže o sociální bydlení vzroste soutěž i na soukromém trhu s nemovitostmi, čímž se zvýší ceny nájmů i domů (podle nedávného odhadu britského Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost – Office of Budgetary Responsibility – jsou ceny domů následkem migrace asi o 10 procent vyšší) a to zejména ve větších městech.

V tomto případě se spíš jedná o imigraci bohatých lidí, protože bohatí lidé kupují drahé reality. V Londýně nyní například přistěhovalci vlastní 70 procent nemovitostí vysoké kvality, což se může společnosti vymstít.

Emigranti nebo osadníci – Emigranti opouštějí svoji zemi původu, aby se připojili k jiné společnosti. Osadníci si naproti tomu přinášejí svoji původní společnost s sebou. Ačkoliv si osadníci do Ameriky přinesli instituce (právní stát a smluvní závazky) a tím pomohli uniknout chudobě, tak rozhodně nebyli přínosem pro původní obyvatelstvo, zrovna tak jako Australané nebyli přínosem pro Aboridžince nebo Novozélanďané pro Maory.

Sociální vztahy a míra štěstí – čím byla koncentrace přistěhovalců v komunitě větší, tím méně šťastná byla domorodá populace (pro ně není migrace ekonomickým přínosem) a profit z ní měly pouze soukromé firmy (např. pracovní síla) a vyšší vrstvy (pracovnice, např. služebné). Proto jsou zřejmě mnozí ekonomové silnými zastánci zvýšené migrace. Studie zabývající se úrovní štěstí zjišťují, že sociální vztahy jsou mnohem důležitější (i samotní migranti zejména s nízkým vzděláním jsou odloučeni od rodin) než malé změny z příjmu.

7) Speciální daň za migraci – může být také chápána jako kompenzace za vzdělání, které migrant získal předtím, než odešel. Ale ten samý migrant by mohl prohlásit, že nevěří politickým elitám, takže raději peníze pošle jednotlivým členům své rodiny. Pro takové jednání je i mnoho důkazů, typický migrant posílá domů okolo 1.000 dolarů ročně.

Profesor Jagdish Bhagwati, ekonom z Komubijské univerzity (emigrant z Indie) již dlouho navrhuje, že by migranti měli platit zvláštní dodatečnou daň, která by připadla zemím, odkud pocházejí. Migranti získávají masivní příjem kvůli kterému se mají daleko lépe, a jsou tedy schopni pomoci svým mnohem chudším spoluobčanům v zemi, kterou opustili.

Daň by také mohla skončit v rukou hostitelské země, protože domorodému obyvatelstvu se podařilo shromáždit obrovský veřejný kapitál, ze kterého migranti nyní profitují. Tento nahromaděný veřejný kapitál totiž zaplatila domorodá populace, ačkoliv forma platby nemusí být zjevná.

Ale zase na druhou stranu právě zdanění migrantů by z těchto lidí vytvářelo druhořadé občany, což by ztížilo jejich integraci. (takže by zřejmě bylo prospěšnější, kdyby takovou daň odváděly firmy zaměstnávající imigranty, které z toho profitují).

8) Zrychlování rodinné migrace – první migrant musí překonat mnohem náročnější soubor překážek než miliontý. Z hlediska diaspor má migrace tedy sklon k zrychlování. Zejména pokud jsou rodinná spojení považována za propůjčující právo ke vstupu, tak vždycky budou mít větší sílu než přidělování víz na základě vzdělání a kvalifikace.

Příklad: Deset nových diaspor na začátku dekády přijmeme během této dekády k migraci dalších sedm lidí. V důsledku toho další dekáda začíná se 17 dalšími diasporami, které během této dekády přivedou dalších 12 migrantů. Když budeme sledovat takový proces od roku 1960 do roku 2000, počáteční přírůstek k diaspoře v počtu 10 lidí by do roku 2000 vzrostl na 83 lidí.

9) Závěrem – postihování nelegální migrace

Nelegální migraci je možné tvrději postihovat změnou zákonů: 1) ilegální přistěhovalci, kteří by byly neregistrováni budou vystaveni deportaci bez možnosti odvolání, 2) přijímat přistěhovalce pouze na základě pracovních víz, tzv. modrých a pracovních karet, 3) postihovat nelegální přestup hranic jako trestní čin, nikoliv jako přestupek, 4) zákonem omezovat přijímány rodin migrantů, 5) zavádět pro firmy nebo přistěhovalce speciální daň za migraci atd.

Zdroj: Collier, P.: Exodus. Jak migrace mění náš svět. Praha : Nakladatelství Libri 2017. 260 s. ISBN 978-80-7277-557-6