Obsah:

1) Úvodní projev – Společnost pro Evropský dialog

2) Sudety – výraz, který rozděluje českou společnost

3) Soužití Čechů a Němců v období první Československé republiky 1918 - 1938

4) Přiznejte vinu, pak se usmiřte!

5) Jsou ještě Češi, Moravané a Slezané občany samostatného státu?

6) Regionální dějiny

7) Ke vztahu filosofické teorie, politické praxe a historické odpovědnosti u Beneše

8) Co znamená výraz Sudety?

9) Oběti brněnského odsunu německého obyvatelstva ve světle archivních pramenů

10) Touto problematikou se zakrývají současné problémy

11) Internační tábor ve Svatobořicích

12) Mezinárodní právní úmluvy a dohody vítězů

13) Německé záškodnické zázemí po květnu 1945

14) Historie se bohužel opakuje

15) Diskuze

Přednášející (příspěvky jsou zkráceny):

1) Úvodní projev – Společnost pro Evropský dialog

Společnost pro Evropský dialog je jednou z organizací, která pořádá tuto akci. Dialog chápeme jako výměnu názorů, která nemusí být vždy společná, ale může být i protikladná, což je pořád lepší, než se poprat nebo válčit.

Skutečným důvodem kvůli kterému pořádáme tuto akci je zaměření se na minulost, přítomnost i budoucnost. Měli bychom se postavit proti určitým stereotypům a hledat nové cesty a jejich případná řešení.

Ing. Jiří Málek, předseda Správní rady Společnost pro Evropský dialog

2) Sudety – výraz, který rozděluje českou společnost

Pokud se máme snažit nikoho nenaštvat, tak nezapomínejte na to, že oni rozhodně naštvali, protože mnozí naši obyvatelé patřili mezi jejich oběti. V projevu předsedy senátu Milana Štěcha zřetelně zaznělo, že v letech 1938 – 1945 bylo českých obětí více než sudetských při jejich transferu.

Tohle vyjádření natolik pobouřilo představitele sudetoněmeckého kladenského sdružení natolik, že jeden z jejich představitelů Tomáš Pecina napsal kanceláři Parlamentu ČR a Senátu ČR dopis, ve kterém žádá do 3 dnů od doručení tohoto dopisu, aby se těmto představitelům omluvili za vystoupení předsedy senátu.

Tato sudetoněmecká organizace, která je zapsána v soudním rejstříku požadovala, že pokud tak senát svoji omluvu neučiní, tak se tato záležitost bude řešit soudní cestou. Tohle je nehoráznost prvního stupně. Tady je zkrátka vidět, že jsou oni těmi, kteří se nás neustále snaží naštvat.

Pokud po nás požadují omluvu, tak by to měli být oni, kteří se mají omluvit za veřejné popravy a rozbití jednoho z nejdemokratičtějších právních řádů v Evropě. Za jejich zločiny jsme neslyšeli žádné omluvy. Zkrátka nemůžete jednat kamarádsky s někým, kdo se k Vám chová otevřeně nepřátelsky.

Ing. Emil Kulfánek, první místopředseda ČSBS

3) Soužití Čechů a Němců v období první Československé republiky 1918 - 1938

Národnostní složení: Počet obyvatel ČSR 13,5 milionu obyvatel, z toho 7 milionů Čechů, 2 miliony Slováků, 3,2 miliony Němců (pohraničí, vnitrozemské jazykové ostrůvky), 750 tisíc Maďarů a půl milionu Rusínů, 180 tisíc Židů a 70 tisíc Poláků.

V Ústavní listině ČSR z 29. února 1920 byla zakotvena právní ochrana menšin národních, náboženských a rasových. Zde bylo jednoznačně řečeno, že všichni občané ČSR jsou si před zákonem rovni bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství.

Tato ochrana byla zaručena i v případě, když se jednalo o zastávání veřejných funkcí. Od prvních parlamentních voleb v roce 1920 zastávali Němci funkce 72 poslanců a 37 senátorů. V letech 1926 – 1938 zastávali Němci navíc posty ministrů.

Němci měli za první republiky svoji univerzitu v Praze, dvě technické vysoké školy, což neměla žádná jiná národnostní menšina v Evropě. Měli k dispozici 72 gymnázií, dále divadla, sportovní či kulturní spolky a vycházela spousta německých deníků a časopisů.

Důsledky parlamentních voleb v roce 1935: Sudetoněmecká tyto volby vyhrála nejen v rámci německé menšiny, ale v rámci všech politických stran v ČSR. Získala 1.249.530 hlasů, tj. 15,2 procent všech platných hlasů v Národním shromáždění.

Karlovarský program a požadavky Sudetoněmecké strany: stálé zastoupení Sudetoněmecké strany ve vládě ČSR, obsazení státní správy v německých oblastech, vytvoření uzavřeného německého národního území s německou samosprávou, atd.

Důsledky květnových voleb 1938: Kolem 90 procent německých voličů zvolilo Sudetoněmeckou stranu – později rozpuštěna, vyhlášení stanného práva. Freikorps terorizují české obyvatele v pohraničí, přepadají celnice, pošty a policejní stanice.

Mgr. Milan Jandl, předseda Historicko-dokumentární komise ČSBS

4) Přiznejte vinu, pak se usmiřte!

a) Cesta k usmíření nevede přes rušení dekretů, které vznikaly za působení exilové vlády a většina dekretů vznikla za války. Jsou dodnes součástí platného právního řádu České republiky, zejména dekret číslo třicet tři.

Tyto dekrety jsou nezrušitelné a právně návazné na mezinárodní smlouvy, tedy článek třináct Postupimské dohody. Nelze činit nátlak na jejich zrušení, protože takové jednání je protiústavní a právně narušitelské. My jsme signatáři platné pařížské reparační dohody.

b) Cesta k usmíření nevede přes neustále napadání prezidenta Beneše, který se zasloužil o stát a je spoluzakladatelem ČSR. Dekrety prezidenta republiky a Národního shromáždění jsou legitimní a právně platné.

c) Může nastat až landsmanšafty veřejně odsoudí zločinné příslušníky.

d) Sudetští Němci se musejí distancovat a odsoudit od 1.162.617 sudetských Němců (tedy každého třetího), kteří byli vyznamenáni medailí Adolfa Hitlera za zločin odtržení Československého pohraničí podle výnosu z 18. října 1938 a 1. května 1939.

Tohle je zločin velezrady!

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli – předseda ČSBS Boskovice

5) Jsou ještě Češi, Moravané a Slezané občany samostatného státu?

Dnešní konference by měla alespoň trochu napomoci tomu, aby se historická pravda dostala na veřejnost. Jako pedagog musím dodat, že tahle záležitost ohledně sudetských Němců je zaměřena na mladou generaci, která o historii nic neví.

Hitler ovládal Němce hlavní ideou, která byla uvedena už Mein Kampf – musí být nadále získávání prostoru na východě pro německý národ. V roce 1932 tuto tezi rozvinul – Českomoravskou kotlinu osídlíme německými rolníky a Čechy přesídlíme na Sibiř.

Hitler hlásal, že Češi musejí pryč ze střední Evropy, že dokud tam zůstanou, tak budou vždy ohniskem husitsko-bolševického rozkladu. Germanizaci Čechů, kde z asimilace vyjmout nepřátelské nebo rasově pochybné jedince.

Proč nedošlo k likvidaci Českého národa? Odpověď je racionální. Dle záznamů porady Hitlera s představiteli říše v listopadu 1937 K. H. Frank uvedl: „Protože lidé jsou říšským kapitálem, v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 milionů Čechů.“

Odsun sudetských Němců nebyl prováděn na základě kolektivní viny. O tomto svědčí údaj, že do odsunu se přihlásilo 88.614 německých antifašistů. Kontrolní komise v roce 1946 konstatovala, že odsun z ČSR byl proveden organizovaně a humánně.

Sudetoněmecké spolky a organizace prováděly zejména ve druhé polovině 30. let aktivní protičeskoslovenskou činnost propagandistickou i špionážní a v roce 1938 navíc ozbrojené a záškodnické akce.

Pro odsun Němců se z Brna na přelomu května a června se v současnosti zneužil pojem, který je prezentován landsmanšaftem jako pochod smrti. K žádnému vraždění a pochodům smrti nedocházelo. Odsun rozhodně předcházel Postupimskou dohodou a Eduard Beneš získal v zahraniční všeobecný souhlas

Doc. PhDr. Josef Kůta, Csc – historik, Klub společenských věd

6) Regionální dějiny

Do 10. října 1938 bylo zabráno téměř celé území Svitavska i přilehlé části sousedních okresů. Vyjimku tvořila česká obec Moravská Chrastava,kde provedlo dne 31. října 1938 ozbrojený přepad jednotek Freikorps s příslušníky SA, SS a německou policií.

Svoji vděčnost Hitlerovi a nacismu prokázali občané zabraného území i ve volbách 4. prosince 1938. V okrese Moravská Třebová hlasy pro ano odevzdalo 98,77 procent voličů a v okrese Svitavy dokonce 99,85 procent voličů. Je zdrcující, že pro Hitlera zde byla většina obyvatel.

Určitý odpor proti nacistickému režimu projevovala část kněžích a několik jich bylo proto vězněno v koncentračních táborech. Byli to například Franz Hanke, který zemřel v Buchenwaldu, Karl Ranbou, který zemřel v Dachau a Franz Schubert, který byl popraven.

Ale i mezi kněžími se vyskytli jedinci, kteří podporovali nacismus. Byl to například evangelický farář z Moravské Třebové, který v roce 1943 udal Jaroslava Pavliše.

PaedDr. Jitka Gruntová, historička

7) Ke vztahu filosofické teorie, politické praxe a historické odpovědnosti u Beneše

Eduard Beneš získal schválení k tomu, aby byli odsunuti sudetští Němci z ČSR již v roce 1942 od Britské vlády. Odsun sudetských Němců také podpořil prezident Franklin Roosevelt v Bílém domě dne 12. května 1943. Zde Eduard Beneš našel plnou podporu a souhlas s provedením transferu sudetských Němců.

Realizování odsun Němců nebyl nápad Eduarda Beneše. Po stránce mezinárodně-právní bylo o odsunu sudetských Němců rozhodnuto na konferenci v Postupimi. Také nejsou pravdivé argumenty ohledně kolektivní viny, protože podle studie Jaroše zůstalo na našem území 220.000 Němců (převážně antifašisté či smíšené sňatky,).

Závěrečný protokol Postupimské – Berlínské konference ze dne 2. srpna 1945, který má charakter závazné mezinárodní smlouvy uvádí, že vlády USA, VB a SSSR, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v ČSR, Polsku nebo Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa.

Co by se stalo, kdyby k realizaci odsunu nedošlo? Kdyby ČSR v čele s Benešem odmítla odsun provést? Nepochybně by byla ČSR označena za stát porušující mezinárodní právo a byla by vystavena sankci podle Pařížské reparační dohody. V těchto úvahách bychom samozřejmě mohli pokračovat mnohem dále.

Odsun byl realizován zcela humánně, a to v souladu s mezinárodním právem. Z tohoto důvodu odmítám lživé tvrzení, že Beneš propagoval likvidaci sudetských Německého národa. Spojenci nám stanovisko pro odsun Němců mezinárodně potvrdili.

Prof. PhDr. Jaroslav Hroch, Csc, filosof MU Brno

8) Co znamená výraz Sudety?

Význam slova Sudety je odvozen od zeměpisného názvu a nikoliv tedy od historického. Jedná se o název pohoří podle kartografie. Název Sudety pochází z keltského názvu, což je v překladu znamená pohoří kanců, které je má svůj název obdobný jako Alpy. Název pohoří se používal v kartografii po staletí, což znamená, že byl z historického hlediska pouze zneužit.

Označení Sudety se objevilo poprvé až po 21. říjnu 1918, když se čtyři provincie v pohraničí Zemí Koruny České přihlásily k tzv. Německému Rakousku. Oblasti se jmenovaly: Deutschsűdmähren (Německá jižní Morava), Böhmerwaldgau (Šumavská župa, jižní Čechy), Deutschböhmen (Německé Čechy, sever Čech), Sudetenland (Sudetsko – severovýchod Čech, severozápad Moravy).

Doporučená literatura: Rataj Jan: Obraz Němce a Německa v Protektorátní společnosti a v Československém odboji; Macháček Pavel: Cesta Čechů a Němců k dnešku, Aventium 2002; Houžvička Václav: Odsun Němců z Československa 65 let poté, CDK 2012.

Ing. Emil Kulfánek, místopředseda Českého svazu bojovníků za svobodu

9) Oběti brněnského odsunu německého obyvatelstva ve světle archivních pramenů

Odsun sudetských Němců nelze řešit dnešníma očima ani dnešními morálními hodnotami. Samotné události 20. století byly způsobeny dvěma světovými válkami, z nichž jsme my ani jednu nerozpoutali. Zároveň je nutné dodat, že skutečnost nelze zpochybňovat, pokud existují archivní prameny.

Jedná-li se o záležitosti ke květnu 1945 v Brně, tak je nutné pojmenovat a doložit skutečnými fakty bez výmyslů a lží. Zde bych chtěl doložit fakta, která považuji za nezpochybnitelná. Nemohu se vyjádřit například k tvrzení o střílení do nemohoucích osob za pochodu z oblasti Pohořelice ke hranicím, protože tyto prameny jsem nikde nenašel a zřejmě to bude tím, že neexistují, neboť by je badatelé našli.

Vysoké údaje o počtu obětí za pochodu uvádí ve svém článku Ota Filip zveřejněném ve Frankfurten Allgemeine Zeitung dne 30. května 1990 a předtištěném v časopise Reportér pod názvem „Mlčící mrtví pod jetelinou u Pohořelic.“ Jako příloha Reportéra číslo 20 z roku 1990. Ota Filip zde uvádí: „Ženy, které nemohli jít dál umíraly po střele do týla ve škarpě, vysílení starci byli usmýkáni k smrti. Dále píše: „Čas od času padl výstřel a za svítání odvezli dvěma náklaďáky ze stodoly.“

Autor navíc ještě uvádí, že jeden z těch takzvaných hromadných hrobů měl být údajně kolem Smolinského kříže. A dál pokračuje: „Dne 31. května dopoledne uviděl, co vidět nechtěl. Ve škarpě mrtvé staré muže, ženy a děti, znásilněné dívky. Přes 1.700 starců, žen a dětí přišlo na Boží tělo v roce 1945 o život při pochodu smrti mezi Brnem a Pohořelicemi.“

A dále autor přechází do líčení hrobů za Pohořelicemi a odvolává se na Pohořelického hrobaře J, Hochmanna. Cituji: „Pan Hochmann jako dobrý křesťan nevyhloubil žádnou jámu. Dal si tu práci a vykopal pro každého mrtvého vlastní hrob, jak se sluší a patří.“ Odvolává se sice také na ničení hrobů, ale tady si autor zjevně tedy protiřečí.

Je nutné zdůraznit, že za celých 72 let nebyl podél této komunikace nalezen jediný hrob, natož pak hrob hromadný, kde by byly oběti těchto násilí pochovány. Nyní přejděme k tomu, co říkají prameny k počtu osob, které zahynuly v Pohořelickém táboře v červnu 1945. Tedy v době, kde zde byly ubytovány tisíce brněnských německých občanů nebo z různých důvodů nenásledovaly do Rakouska.

Podrobně se touto problematikou zabýval Vojtěch Žampach ve své studii „Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. - 7. 7. 1945.“ Žampach ve své studii uvedl, že zahraniční i domácí publicistika se soustřeďuje nejen na celkový počet vysídlených Němců z Brna, ale na odhadované na ztráty na životech mezi Brnem a Mikulovem, ale současně na zjištění počtu ubitých a roztřílených v Pohořelickém táboře a okolností jejich pohřbení.

Některé české prameny udávají, že při celé vysídlovací akci z Pohořelic mělo zemřít 1.691 osob a německá strana udává celkový počet 4.140 osob. Historik Schildberger uvádí, že masové hroby nalezneme v Pohořelicích, Mikulově i na rakouské straně. (brněnský deník.cz Historik Schildberger: Odsun Němců si dokola připomínáme. Jak masochisté.

Jedná-li se o historický ověřitelné zdroje, tak se jednalo o 1.691 obětí, z toho tři zemřeli při samotném pochodu z Brna do Pohořelic, 1.062 zemřelo na rakouské straně, zbytek připadal na oběti z pohořelického tábora a okolních obcí v důsledku nemocí, vyčerpání i přirozených úmrtí.

Žampach po srovnání všech dostupných seznamů dospěl k číslu 455 osob, které byly pochovány za Pohořelicemi a provizorním hřbitovem (na pohřebišti). Jména se ve většině seznamů (celkově šest) opakují, což dává přesné číslo 417 jmenných osob.

Tyto záznamy vycházejí ze záznamů policejních, Hochmannových a zdejší fary. Zápis z pléna ze dne 21. 11. 1945 o žádosti proplacení částky za vykopání 457 hrobů. Z toho vyplývá, že číslo na pomníku je jednoznačně nesprávné.

V Městském úřadu v Pohořelicích jsou dva svazky matriky. První obsahuje 303 jmen, které Ota Filip připočetl ke svému odhadu 535 osob, takže došlo k počtu kolem 800 jmen, které je uvedeno na pamětní desce v Pohořelicích. Další svazek obsahuje počet obětí kolem 450 osob. Všechna jména se opakují v dalších seznamech, takže je nutné zohledňovat duplicitu uvedených jmen.

Dokonce se objevují i jiné dezinformace: „U neznámého dvouletého dítěte je uvedena sešlost věkem.“ Musím dodat, že v žádném seznamu ani matrice není uvedeno žádné neznámé dítě. V seznamech bylo dohledáno 9 dětí a všechny jsou uvedeny jménem (narozenými mezi 8. červnem 1942 až 22. lednem 1945) a také příčina úmrtí jako sešlost věkem v záznamech neexistuje.

V Rajhradském okresním archivu je uchován zápis z velitelství stanice SNB Pohořelice ze dne 23. ledna 1946, který byl určen okresnímu soudu v Židlochovicích. Uvádí se zde, že v Pohořelickém táboře zemřelo 486 osob. Tento rozdíl převyšujících Žampachův rozdíl převyšující 455 a Hochmannův 457 (číslo o hrobech) je dán časový rozdílem ve zhotovení seznamu zemřelých. V obou případech se jedná o rozdíl v jednotkách osob, nikoliv několika stovkách, jak uvádějí autoři nápisu.

K otázce stravování běženců: Podle pramenů se poskytovalo stravování pomocí táborovací kuchyně. Zásobování běženců potravinami tak probíhalo 3 krát denně a každý den se obnovoval jídelníček. V záznamech jsou dochovány i jídelníčky!

Internační tábor Pohořelice obsahoval zdravotní karty. Existuje také rozpis dodávaných léků. Vzhledem k propuknuté epidemii byla důležitá poskytovaná zdravotnická péče. V archivu je dochována zpráva z 5. června 1945, kde je konstatováno: „...vyskytují se hromadné průjmy s hlenokrvavými stolicemi...“ dále se uvádí „...ke smrti vede pouze u malých dětí a vysílených starců...“

Tolik tedy k některým dochovaným pramenům, které jsem měl před konáním této konference k dispozici. Jestliže někteří novináři a politici vyjadřují v tom smyslu, že je zapotřebí informovat veřejnost o událostech pravdivě, tak nemohu konstatovat jinak než, že je to velice důležité, protože lži nikomu neprospějí.

PhDr. Emil Kordiovský – historik, Okresní archív Mikulov

10) Touto problematikou se zakrývají současné problémy

Dialog je diskuze, kde zaznívají různé názory, fakta a údaje. Možná tato tato konference bude vyjde ve Společnosti pro evropský dialog ve formě sborníku. Dovolím si několik málo poznámek z hlediska současnosti a budoucnosti.

Nemá cenu zde poslouchat řeči politika čtvrté kategorie Posselta, kterého ani vlastní lidé nezvolili do Evropského parlamentu. Mám obavy, že jsme zde naletěli lidem pro které je toto téma výhodné v pozadí.

Třeba, že by se mnohem více rozebíraly dnešní problémy jako je TTIP, která ve svých důsledcích může v současnosti stát mnohem více obětí (například TTIP) než Pochod z Brna do Rakouska. Já si myslím, že vždycky je dobré v tom vidět ty skryté zájmy.

Demokracie bohužel není kolektivní zkušeností, ale jedná se o mediální prostředek, na který se jenom všichni odvolávají.

Ing. Jiří Málek, předseda Správní rady Společnosti pro evropský dialog

11) Internační tábor ve Svatobořicích

Primátor Ing. Petr Vokřál tvrdil, že Posselt nepřijede v sobotu 28. května 2016. Jenomže máme informace o tom, že přijel už ve středu 25. května 2016. To tedy znamená, že se nám tady otevřeně lže.

Pokud jde o Svatobořice a bývalý internační tábor, tak tento objekt je tam už od roku 1914. Byli zde soustřeďování uprchlíci před frontou, kteří prchali nejčastěji z Haliče a Bukoviny. Později tam fungovala vystěhovalecká stanice pro migrující do USA. Od roku 1920 do roku 1933 tímto lágrem prošlo 135.000 vystěhovalců.

V roce 1938 se zde soustřeďovali uprchlíci z pohraničí, kteří neměli kam utéci, a to zejména jižních oblastí až do roku 1942. V jedné části lágru byli antifašisté a v druhé části byli Heinlenovci, kteří se podle toho také chovali. A doklady o této skutečnosti jsou samozřejmě k nalezení v místní kronice.

Dne 17. září 1942 sloužil lágr pro příbuzné těch vojáků, kteří sloužili v zahraničních armádách. Do 12. dubna 1945 prošlo tímto táborem přes 3.500 našich vlastenců. Byli tam samozřejmě také Židé.

Věznění lidé mají úzkou spojitost s Brněm, protože tito vězni pracovali v Kounicových kolejích. Jakmile Němci opustili lágr, tak zapálili archív, aby zametli vykazované stopy. Nemocní byli například posíláni do nemocnice, kde zemřel a potom už nebyl vykazován.

V květnu 1945 tento tábor nesl název „Tábor Svatobořice.“ K poslednímu srpnu 1945 zde bylo kolem 250 zajištěných mužů a žen německé národnosti, kteří byli označeni za kolaboranty. Od prvního ledna 1946 je zde založeno „Internační středisko Svatobořice,“ Stav internovaných byl k březnu roku 1946 kolem 2.250 osob.

Výnosem Ministerstva vnitra v červenci 1946 byla nařízena postupná likvidace internačních středisek. V těchto střediscích zbývaly druhé polovině roku 1946 již jen přestárlí a nemocní Němci, kteří nebyli schopni déle trvajícího přesunu.

V říjnu 1946 zemský národní výbor internační středisko ve Svatobořicích zrušil a místo něho zřídil starobinec pro Němce. Od ledna 1947 se používá název „Starobinec pro Němce“ na „Nemocniční středisko ve Svatobořicích.“

Později byl tento areál využíván jako ubytování pro demokratické Řeky.

JUDr. Jan Kux, předseda ČSBS Brno

12) Mezinárodní právní úmluvy a dohody vítězů

Mezinárodní právo je souborem právních předpisů, který je vždy dohodou vítězů. Je jedním z předpokladů fungování současného světa. Začínám tím, že odsun Němců po 2. světové válce byl rozhodnutím velmocí.

Pojednám o základní mezinárodních smlouvách, které řeší odsun Němců a situaci po válce. Základní tři velmoci – SSSR, USA a VB se sešly dne 11. února 1945 na Krymské konferenci, kde se dohodla situace ohledně konečné porážky Německa, jeho následná okupace a o německých reparacích.

Druhá konference byla Postupimská konference, uskutečněná ve dnech 17. července / 2. srpna 1945, která řešila řadu článků: článek 2 ohledně okupace Německa, článek 3 ohledně reparace (odvozem majetku a zabráním majetku v zahraničí). Článek číslo 3 se zabýval záležitosti odsunu německého obyvatelstva.

Sudetští Němci nemají žádný nárok vůči České republice, protože je v protokolu z Postupimské konference je napsáno, že v reparační nároky budou uspokojeny z majetku okupačních pásem a vhodného německého majetku v zahraničí. To znamená, že se nerozlišovalo, jestli tento německý majetek patřil fašistům nebo antifašistům.

Také se nerozlišovalo to, kdo byl vinen a kdo nevinen. Protože subjekty mezinárodního práva válečného nejsou fyzické osoby, ale pouze státy, které se účastnily války. Takže názory, že se nezjišťovala individuální vina jsou zcestné. Nároky sudetských Němců na navrácení majetku jsou tedy neopodstatněné.

V roce 1996 se sešly bývalé velmoci: Velká Británie, Francie a Spojené státy vydaly a potvrdily stanovisko stálé platnosti Postupimské konference, a o odsunu němekcého obyvatelstva, rovněž pak její striktní založení na mezinárodním právu. Na konci 20. století to samotné velmoci potvrdily, že to takhle skutečně je!

Je nutné zdůraznit, že předválečná Československá republika byla nejdemokratičtějších států, že jsme nikdy neměli jednotky, které by bojovaly jako SS jednotky české po boku Němců, že jsme se neúčastnili na tom, když se vyhlazovali Židé.

Podle Talmudu se užívá jedno přísloví: „Neodsuzuj člověka dokud jsi nestál na jeho místě.“ Já v tomto případě neodsuzuji následek, ale příčinu, protože kdyby nebylo zrady 90 procent československých Němců, tak by nebyl Mnichov.

Část českých politických elit jde takovým na ruku, když na sjezdu landsmanšaftu prohlásil: „Já jsem velmi rád, že jste vyslovili politování nad tím, co dělali Němci v Čechách, ale my jsme byli pomstichtiví a my jsme se proti Vám vystupovali násilně, a tím jsme naše stoleté soužití.“ Ministr kultury Daniel Herman je zaujatý proti Čechům a shazuje tak vlastní zemi.

JUDr. Miroslava Kejdová, Csc., Klub společenských věd

13) Německé záškodnické zázemí po květnu 1945

Přednáška se týká nacistického ilegálního hnutí, které jen potvrzuje, že odsun sudetských Němců byl nevyhnutelný už nejen kvůli záškodnické činnosti po květnu 1945, která byla nazývána Werwolf, jejíž úkolem bylo posilovat nacistickou ideologii, škodit nepříteli a organizovat teroristickou činnost na územích obsazených nepřítelem.

Cílem této organizace bylo oživovat myšlenky nacionálního socialismu a víru v to, že dobytá území nepřítelem jsou jen dočasná, nabádání obyvatel, aby ničili telegrafní zařízení, sypali cukr do nádrží, boje proti okupačním armádám, msta na vlastních lidech, když zmasakrovali obyvatele německé vesnice za to, že před příchodem Rudé armády vyvěsili bílé vlajky.

Ve stejnou dobu se Werwolf vyskytoval na území české republiky, kde existovalo celkem 19 školících středisek. Jejich výcviková střediska na našem území učila, jak manipulovat se zbraněmi a náložemi. Provozovali tajné sklady se zbraněmi, střelivem, potravinami, oblečením, minami vyrobenými ze skla a tiskovinami, na jejichž obsah dohlížely jednotky SS.

Tyto jednotky se zaměřovaly proti Rudé armádě, ČSL armádě, bezpečnostním složkám a partyzánům. Jednou z nejčastějších záškodnických činností bylo žhářství v průmyslových závodech a podnicích (Pardubice v muničním skladu) a vedle teroristických akcí (např. Bruntál a Moravská Ostrava) také pokládání překážek na kolejiště (železnice Blatná), záměrné způsobování srážek osobních i nákladních vlaků například v blízkostí Kolína a Ústí nad Labem.

Tohle jsou výsledky nacistického podzemí po květnu 1945.

Ludvík Hořčica – historik, ČSBS

14) Historie se bohužel opakuje

V roce 2002 byla založena petice s názvem „Stop nacionalismu,“ kterou podepsalo téměř 250 občanů, včetně známých publicistů, politologů, duchovních a umělců jako výzvu poslancům Poslanecké sněmovny.

Vznikala jako reakce na pokusy českých politických stran zneužít bolestných problémů minulosti, zejména tzv. Benešových dekretů, k rozpoutávání nacionalistické hysterie před nadcházejícími volbami.

Reakcí na tuto petici vznikla petice „Stop demagogii,“ ve které autoři pozorují, že nátlaková skupina politiků, novinářů a spřízněných intelektuálů zneužívá poválečného uspořádání Evropy a Benešových dekretů k vlastním politickým cílům.

Domnívají se, že demagogické akce tohoto typu znevažují přátelské vztahy České republiky se sousedními zeměmi a ohrožují emancipované postavení naší země v Evropském kontextu a snižují její šance na důstojný vstup do Evropské unie.

Doc. Mgr. Petr Žantovský, Csc. Vedoucí katedry Public relations, VŠ MVV Praha

15) Diskuze:

V diskuzi jsem se přihlásil o slovo, kde jsem zároveň upozornil na skutečnost, že multikulturalismus v českých zemích už jednou selhal.

Na základě historických pramenů z národnostního hlediska nebyly v českých zemích z počátku s německými obyvateli závažné problémy. Ty ale začaly až později s příchodem nacismu a Hitlera.

Upozornil jsem, že z multikulturně náboženského hlediska představuje Islám obdobnou hrozbu jako sudetští Němci, protože ten, kdo nezná svoji historii, tak bude nucen si ji znovu zopakovat.

Bc. Pavel Herman, Klub společenských věd