V tomto bloku přednášel aktivista Petr Mareš z neziskové organizace „Na zemi.“ Tématem přednášky se staly pracovní podmínky v dodavatelských řetězcích a textilním průmyslu (obuv a oděvy) v Asijských zemích, odpovědností firem včetně apelu na odpovědnost firem, které se vymlouvají na to, že nevlastní továrny v některých rozvojových zemích či debata o minimální mzdě.

Přednáška se týkala zejména spravedlivé mzdy či nepodmíněného základního příjmu. Spravedlivá mzda by měla pokrýt náklady zaměstnance a jeho rodiny. Z důstojné mzdy by měl člověk být schopen uživit rodinu, proto je vhodné nastavit systém na 3 spotřební jednotky, které zahrnují (partnera a dvě děti). Podle OECD, aby v u nás živitelka dětí vymanila z chudoby, tak by musela pracovat 79 hodin v týdnu.

Z důstojné mzdy by měl člověk být schopen uživit rodinu. Ve Francii je minimální mzda 60 procent z průměrného výdělku, ve Švédsku se jedná o 50 procent a v České republice jsme zatím nedosáhli ani výše 40 procent minimální mzdy z průměrného výdělku.

FILM: „THE TRUE COST“

Proběhlo samozřejmě promítání dokumentu „The True Cost“ s následnou debatou. Dokument nám umožnil nahlédnout za oponu textilního průmyslu a zobrazil příběhy a fakta o lidech, kteří v tomto odvětví pracují. V podstatě se jedná o klasický příběh o chamtivosti a strachu, moci a chudobě či o tom, jaký má módní průmysl dopad na prostředí a společnost.

Ve Spojených státech se až po 60 léta vyrábělo až 95 procent domácího oblečení, ale v současnosti vyrábějí pouze asi 3 procenta a zbylých 97 procent se vyrábí v rozvojových zemích v zahraničí. Čím více se tedy produkuje v zahraničí, tím levnější je oblečení, které kupujeme.

V současné době vzniká prostor pro celkem nový model známý jako „Fast fashion.“ Jedná se o rychlou módu, protože se přestalo vyrábět kvalitní zboží a začal se prodávat životní styl. Místo 2 sezón v roce tak máme prakticky 52 sezón za rok. Primárním cílem této módy je, aby prodala více produktů.

Z tohoto důvodu se výroba přesouvá do nízko-nákladových ekonomik, tedy na místa, kde jsou a pokud možno se udržují nízké mzdy. Ti, co jsou na vrcholu hodnotového řetězce, si mohou zvolit, kde se bude produkt vyrábět či přesunout výrobu někam, kde to bude levnější. V současnosti začala být výroba textilního zboží levnější v Indii, než v Číně.

Tímto procesem ztěžují zaměstnavatelé každý den život některým výrobcům, a ti zase ztěžují život svým dělníkům, zatím co obchody soupeří mezi sebou a vyjednávají v chudých zemích o snižování cen výrobků. Buďto se zvýší cena a výrobci musejí skončit, nebo se jednoduše sníží náklady, aby to fungovalo. V mnohých případech se jedná o nebezpečnou práci, ačkoliv nejde o těžbu uhlí nebo přírodního plynu.

Toto snižování nákladů zahrnuje snižování mezd či ignorování bezpečnosti práce, což je akceptovaný model tohoto nového obchodního modelu. Například na okraji Dháky, v Bangladéši se zřítila osmipatrová budova, kde zahynulo posle CCN 70 lidí. Majitelé továrny v Rana Plaza ignorovali příkaz k evakuaci, ačkoliv již před tím dělníci upozorňovali majitele na trhliny v budově. Za dva týdny po katastrofě se počet mrtvých vyšplhal na šokujících 931 mrtvých (celkem 1.129 obětí).

Zatím co v minulém roce vzrůstal počet obětí, tak s s tím vzrostly i výdělky a následující rok po neštěstí v Rana Plaza byl nejvýdělečnějším rokem za celé období tohoto průmyslu. Globální módní průmysl je teď průmysl s ročním ziskem skoro 3 trilionů dolarů. Produkce v Bangladéši je levnější, než v Číně a odbory zde mají omezenou moc. Ačkoliv žijeme v 21. století, tak globální kapitalismus takto ignoruje životy obětí.

„Jsem prezidentkou odborů od jejich založení. Předložili jsme proto seznam požadavků a vedoucí je dostali. Poté co dostali seznam, měli jsme s vedoucími rozepří. Při rozepři vedoucí zamkli dveře. A spolu s nimi nás napadlo 30-40 zaměstnanců a zmlátili nás. Použili židle, palice, a věci jako nůžky, kterýma nás tloukli. Hlavně nás bili, kopali do nás a bouchali nám hlavama o zeď. Bili nás převážně do hrudi a břicha“ Sima, prezidentka odborů

Nízké platy, nebezpečné podmínky a neštěstí v továrnách jsou všechny ospravedlňovány potřebou vytváření pracovních míst či vyrábění zboží pro módní průmysl. Jako alternativa k těmto podnikům vznikají organizace či hnutí „Fair trade,“ kterým záleží na právech žen, sociálním rozvoji pracovníků a prostředí.

Tuzemský blok – v 11 – 13 hodin

Tento blok zahrnoval představení studie o pracovních podmínkách v textilním průmyslu v ČR. Vystoupili odboráři ze tří českých firem – průmyslové továrny, supermarketu a nemocnice, kteří mluvili o jejich pracovních podmínkách a o činnosti odborů.

Česká republika za 20 let po roce 1989 ztratila více než 50 procent výrobních kapacit v oděvním průmyslu, což zahrnovalo zhruba 180.000 zaměstnanců. Ztratili jsme více než 100.000 pracovních míst a v současnosti máme 11.500 zaměstnanců v oděvním průmyslu a 20.000 v menších firmách.

V České republice pobírají švadleny v průměru 11.350 korun čisté mzdy, což může být zhruba 14.800 korun v hrubé mzdě. Uvažuje se o konci levné práce a nastavení minimální mzdy na 11.500 korun. Například Česká firma vyrobí kvalitní kožené boty za cca 800 korun (35 Euro), ale odběratelé je prodají za 200 Euro.

Pozvání přijali odboráři:

„Lidé neradi odvádějí členské příspěvky, ale rádi využívají benefity. Odbory by se ani tak neměly vyplatit, ale měly by vás hájit v případě, že budete propuštění. Dá se přes ně ledacos pojistit. Jednou se například stalo se, že pacient skopnul monitor, ale sestra ho musela zaplatit ze svého. Členský příspěvek je tak kolem 1,5 % z platu. Kdo to pochopí, tak vstoupí do odborů. Kdo tohle nepochopí, tak počítá na kalkulačce, jestli se mu vstup do odborů vyplácí či nikoliv. Další výhodou je, že odborový právník vás může zastupovat a tuto obhajobu včetně samotného soudu máte zcela zdarma.“

Věra Němcová, odborářka Nemocnice u Sv. Anny (v areálu, transplantace orgánů)

„V roce 2013 vznikl tlak na konto pracovní doby (ohledně rozvržení pracovní doby). Začalo tak ubývat lidí, ale ostatní lidé je museli nahrazovat v sobotu a neděli (příplatek 10 procent a další příplatky zadržovány až do konce roku).

Z toho důvodu byla vyhlášena stávková pohotovost a upozorněno vedení. Z 320 se 240 zaměstnanců zúčastnilo podpisu (došlo k podpoře 2/3 zaměstnanců). Dokonce se stávky zúčastnili dělníci, kteří nepodepsali stávku, ale zúčastnili se jí jako diváci.

Odboráři oslovili odbory z KOVO, ČMKOS a hejtmana JMK. Stávkující nepustili do firmy dokonce vlastní zaměstnance, takže zavolali Českou televizi. V roce 2015 byl důvod k jedné z největších stávek od roku 1989 tlak na zaměstnance a porušování Zákoníku práce. Vzhledem k solidaritě lidí i odborových předáků stávka, která trvala 9 dnů v IGW vyšla.“

Josef Kugler – odborář, IG Watteeuw

„Zaměstnanci sice nemají silný hlas, ale kdyby byli všichni v odborech, tak by se situace změnila. V současnosti se v práci hraje na maximální výkon a minimální zaměstnanost, proto se často podpásově využívají i brigádníci. V kolektivní smlouvě se zatím daří zvyšovat mzdu pouze o 2 procenta. Lidé si neuvědomují, že takto mají právní ochranu a mohou jednat skrze odbory se svým zaměstnavatelem.“

Adriana Lehutová – odborářka, Tesco Břeclav

Diskuze:

Vymýšlejí se různé novinky, které mnohdy odporují samotnému Zákoníku práce. Příchody do práce o 10 minut dříve, než začíná pracovní doba či zakazování zaměstnancům pít dříve, než po 6 hodinách, což je zřetelné porušení Zákoníku práce a takové případe je zapotřebí nahlásit inspektorátu práce. Mnozí lidé s horším zdravotním stavem či vyššího věku jsou nezaměstnatelní a je s nimi nakládáno jako s lidskými brownfields.

Přes agentury se obcházejí pracovní podmínky kmenových zaměstnanců. Agenturní pracovníci nedostávají stravenky a nemají tudíž nic společného s kmenovými zaměstnanci. Kmenoví zaměstnanci nabádali agenturní pracovníky k tomu, aby si stěžovali na to, že nedostávají stravenky. Agenturní pracovníci způsobují to, že se bude snižovat počet kmenových a potencionálních odborových pracovníků.

Agentury participují z mzdových výhod kmenových zaměstnanců. Zaměstnavatel se v rámci agenturních pracovníků zbavuje vlastní odpovědnosti – pojištění zaměstnanců, když mají úraz. Některé agenturní praktiky napomáhají zneužívat i nezaměstnanost a mohou zaměstnat člověka bez pracovní smlouvy (např. dohody o provedení práce).

Doplňkový blok – v 13 – 15 hodin

Poslední blok jsem doplnil ohledně některých záležitostí pracovního práva, mezinárodního a pracovního práva či kolektivních pracovněprávních vztahů.

Jeden den znamená 24 hodinové volno v týdnu (neděle), zatímco Evropská směrnice mluví o jednom dni, kdy je možný 48 hodinový pracovní týden, tak například Zákoník práce SR je přísnější a hovoří až o dvou dnech (možný 40 hodinový pracovní týden, resp. 37,5 hodiny týdně kvůli přestávkám).

Minimální mzdový nárok v ČR řeší katalog práce a v SR se jedná o charakteristiky stupňů pracovních míst. Doplatek náhrady takové mzdy mohou zaměstnanci žádat až 10 let nazpátek. Jedná se o 6 charakteristický stupňů podle náročnosti práce (viz. Charakteristiky stupňov náročnosti pracovních miest – příloha k zákonu č. 311/2001 Z. z.).

Jednotlivé koeficienty odvozujeme od minimální mzdy, která od 1. 1. 2016 je 405 EUR. První koeficient násobíme 1,0 minimální mzdy (405 EUR), druhý 1,2 (486) EUR, třetí 1,4 (567 EUR), čtvrtý 1,6 (648 EUR), 1,8 (729 EUR) a šestý koeficient násobíme 2,0 minimální mzdy (810 EUR).

Prameny sociálního práva jsou vnitrostátní legislativa a evropská legislativa s předpisy Rady Evropy a Evropské unie, normotvorba Mezinárodní organizace práce a Organizace spojených národů. Tripartita je hospodářské a sociální partnerství mezi státem, zaměstnavateli a zaměstnanci.

Ústava SR zaručuje právo na stávku (štrajk) za podmínek ustanovených zákonem. Právo na stávku je upraveno zákonem jen v případě sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Stávku v ostatních případech žádný zákon neupravuje, ani nezakazuje. V právní pořádku SR tedy není žádný zákon, který by zakazoval výkon práva na stávku.

V ČR je stávka povolena i nad rámec zákona o kolektivním vyjednávání. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2104/2001 právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatele.