Před každou zásadní změnou vlády se otevřeně hovoří o nutnosti reformovat školství, jako o jednom z pilířů, na kterých má Česká republika stát.

Velice často jsou tyto proklamace upozaděny v běhu „všedních dní,“ kdy se projeví jako podstatnější pro duševní zdraví národa, třeba nákup letadel nebo Pandurů. Tady je totiž efekt okamžitý. Hlavně pro bankovní konta některých účastníků těchto řízení. Modlím se za to, aby ve státní správě konečně našli uplatnění politici a úředníci, kteří nebudou vlastní zájmy nadřazovat zájmům společným.

Za zájem společný považuji právě nastartování tzv. vzdělanostní společnosti, ve které nebude ostudou prohlásit „ já jsem učitelka a hrozně mě to baví.“

Každý absolvent pedagogické fakulty se v průběhu své přípravy na budoucí povolání setkává s pojmem „Srovnávací pedagogika.“ Není tedy žádný problém zjistit naprosto všechny podrobnosti o systému vzdělávání a nastavení politiky toho kterého státu směrem ke školství. Není nemožné se dočíst například věkové složení učitelek terciální sféry v severní Itálii. Spousta těchto informací je v praxi naprosto nepotřebných. Potom jsou ovšem informace, které jsou zásadní a které naznačují, že jsou i země, kde si svých učitelů váží.

Tou nejzákladnější je procento HDP určené pro školství, zde jsme hodně pod průměrem vyspělých zemí, mezi které chceme patřit. Toto je jasné politické rozhodnutí a jako takové vyžaduje odvahu a určitý nadčasový až vizionářský pohled. Každý politik a každá politická garnitura se do historie zapisuje, ne svými proklamacemi v době nástupu, ale na konci svého období, v době bilancování.

Dnes nikdo neví, jak dopadne vyjednávání o podobě příští vlády. Přesto si dovolím požádat tuto budoucí vládu jako celek a nejvyššího představitele ministerstva školství zvlášť, o odvahu za kterou bude jednou v budoucnosti veleben nejen pracovníky ve školství, ale hlavně tzv. obyčejnými lidmi, kteří díky tomuto rozhodnutí nebudou mít problém s nezaměstnaností.