Při vzpomínaní hrůz spojených s 25. únorem 1948 jsem napsal, že v ten den přestal být důležitý člověk, přestala být důležitá individualita. A možná, nenápadně, plíživě, přestává být důležitá i dnes. Vidíme se skrze bubliny. Uzavřené skupiny. A stále ty druhé někam zařazujeme. Dáváme do škatulky.

Každý z nás má právo na své osobní důvody, proč nesouhlasí s člověkem, který je například zrovna teď premiérem naší země. A někteří mají své důvody, proč mu fandí.

Věčná snaha, tolik znásobena sociálními sítěmi, dávat všemu nějakou škatulku, znamínko plus či minus, je neuvěřitelně vyčerpávající, rozdělující, odčerpávající z naší společnosti dobrou náladu a tvůrčí energii. Tohle je správné, tohle zase ne, co komentář, to extremní názor vylučující diskusi, nepřipouštějící už předem byť jen náznakový posun v názoru.

Zapomínáme často na jednu věc - na to, že si každý z nás zaslouží šanci. A každý si zaslouží být vyslechnut. A každý by se měl naučit poslouchat. A nesnažit se mít pravdu za každou cenu. Tu samozřejmě nemám mnohdy ani já...

Změnu poměrů na Slovensku slavím klidnou nedělí s rodinou. Potřebuju to.

A jestli se vůbec vyplatí hádat, nesouhlasit, strávit sobotu diskusí na facebooku (včera mě přímo označilo či poslalo zprávu 60 lidí), trávit hodiny ve vlaku či autě, ve sněmovně bojem s větrnými mlýny... Tak jenom proto, že se svým dětem chci jednou podívat do očí. A říct, že jsem něco udělal proto, aby žily ve svobodě.