Nárůst nelegální migrace sledovala policie už v průběhu roku, v létě pak došlo k další eskalaci a bylo zjevné, že pašeráci lidí si Česko a Slovensko vybrali jako vhodnou trasu pro migraci lidí putující k nám přes Balkán. Co s tím?
Ačkoliv nejsem „člověk hranic“ – a už vůbec ne hranic zavřených nebo neprostupných – a ačkoliv Schengenský prostor a možnost volně se v jeho rámci pohybovat považuji za jeden z největších výdobytků našich i evropských nejmodernějších dějin, musel jsem na konci září, po řadě předchozích kroků, sáhnout k řešení krajnímu a dočasně zavést kontroly na hranici mezi Českou republikou a Slovenskem. Byl to zřejmě jeden z mála, ne-li jediný způsob, jak zamezit tomu, aby vůči nám stejné opatření uplatnilo Německo, což by dál poškodilo naši těžce zkoušenou ekonomiku.
Celkem teď kontrolujeme 27 hraničních přechodů a 251 km zelené hranice.
Ke znovuzavedení kontrol jsme přistoupili až poté, co předchozí jednání na úrovni policejních prezidentů i ministrů vnitra ČR a SR nevedla ke kýženému cíli – tedy k takovým opatřením na slovenské straně hranice, která by intenzitu proudu migrantů mířících do ČR snížila. Kontroly jsme zavedli nejprve na deset dní, jak nám to ukládá Schengenský kodex, po deseti dnech jsme byli nuceni je prodloužit o měsíc a na konci října, přestože dopad kontrol už začínáme zřetelně vidět, jsme se rozhodli opatření prodloužit o další měsíc. Od zavedení opatření až do 25. 10. jsme zkontrolovali 440 185 osob, 1138 osobám jsme odepřeli vstup na území ČR, 5137 osob jsme zajistili a zadrželi jsme také 73 převaděčů, tedy lidí, kteří na často zoufalé situaci migrantů vydělávají. Důsledně také uplatňujeme readmise, tedy navracení migrantů do bezpečné země, odkud k nám přišli, a nevpouštíme na naše území lidi, kteří k tomu nemají oprávnění. Vyslali jsme zkrátka jasný signál, že přes naše území cesta do Evropy nevede.
Chci zdůraznit, že pro lidi, kteří sem po tzv. „balkánské trase“ přicházejí, není ČR cílovou stanicí. Zvýšená migrace ani nevedla ke zhoršení bezpečnostní situace nebo zvýšení kriminality. Přesto jsme se k problému postavili čelem, jako vláda, která dbá na bezpečí vlastních lidí a je spolehlivým partnerem dalším členským zemím EU.
Tolik tedy k situaci na česko-slovenské hranici.
Problém nelegální migrace do EU ovšem nevzniká na česko-slovenské hranici, a také ho tam nelze efektivně vyřešit. Tady řešíme už pouze důsledky. I proto jsem v uplynulých týdnech věnoval obrovitánské množství energie a času tomu, abych coby ministr vnitra předsednické země aktivně tuto věc řešil. Poslední rada ministrů vnitra EU měla jedno jediné téma: právě migraci. Shodli jsme se, že jediným receptem je společný postup EU – jednání se zeměmi původu, posílení Frontexu, lepší ochrana vnějších hranic, přísnější postihy pro převaděče a tlaku na to, aby země mimo EU dodržovaly mezinárodní dohody. A navrhli jsme konkrétní kroky. Sám jsem se byl podívat tam, kde problém migrace pociťují nejpalčivěji. Kypr a Řecko jsou v první linii a považuji za naši povinnost jim s ochranou evropské hranice i zvládáním azylového řízení pomoci: penězi, nasazením policistů a především zlepšováním fungování Frontexu. Intenzivně také jednám se zeměmi západního Balkánu, nezbytnou součástí boje s nelegální migrací je totiž harmonizace jejich vízové politiky se zeměmi EU.
Jak už jsem řekl, nejsem člověkem hranic. Abychom si ale mohli skutečně naplno užít svobodného pohybu v rámci Evropské unie, tohoto prostoru „bez hranic“, je potřeba důsledněji střežit, kdo a za jakých okolností do tohoto bezpečného prostoru vstupuje. Skutečně účinná pomoc na vnější hranici EU nám umožní vnitřní hranice mezi státy Unie opět vnímat jen jako čáry na mapě, které nás nijak neomezují v cestách za prací a obchodem, za kulturou, zábavou nebo za vzděláním. A to je Evropa, v jaké bych si přál žít.
Vít Rakušan
