Rozprava byla skutečně rozsáhlá. Musím říci, že pojmenovala téměř všechny aspekty současné krize, jedné z těch mnoha krizí, ve které se nacházíme.
Kdybych měl reagovat na všechny otázky a na všechny podněty, které v rozpravě zazněly, tak bych tady byl asi ještě další hodinu. Možná tady další hodinu budu, ale já se zkusím alespoň k některým důležitým věcem, o kterých zde byla řeč, vyjádřit.
Zaprvé – co se vlastně stalo? Já myslím, že je potřeba si uvědomit, že svět se změnil. Některé problémy, které v minulosti nebyly tak naléhavé, tak se prostě naléhavými staly. To se v životě odehrává, takovéto věci, to není nic, z čeho bychom měli být úplně vyděšeni. Prostě svět se mění. Mění se zejména v bezprostředním okolí Evropy.
Když se podíváme na to, jak vypadalo okolí Evropy v minulosti, už tady o tom také byla řeč, byl tady nějaký koloniální systém, ten měl řadu negativních aspektů, byl spojen s velkým vykořisťováním zemí, které byly koloniemi evropských zemí, ale vytvářel určité stabilní prostředí v bezprostředním okolí Evropy. Teď mám na mysli Severní Afriku a mám na mysli Blízký východ.
Potom přišla studená válka. To uspořádání v rámci studené války z části navázalo na bývalé kolonie, některé kolonie se osamostatnily, ale vždycky se přidaly k jednomu z těch velkých bloků, které tady byly. To znamená, jak ten východní, tak ten západní blok – v řadě zemí se tolerovaly diktatury jenom proto, že ty diktatury byly loajální – tu více k sovětskému bloku, tu více k bloku Spojených států a jeho spojenců. To je také realita. Ale svět studené války také vytvářel určitou stabilitu, i když ne vždycky, ale určitou stabilitu vytvářel. Potom se zhroutil sovětský systém; a dostali jsme se do období, které se nazývalo, řada komentátorů ho nazývala Pax Americana. To znamená, byly to Spojené státy, které do značné míry převzaly a aktivně přebíraly odpovědnost za řešení některých bezprostředních problémů ve světě. To samozřejmě přineslo aktivnější angažmá Spojených států, ale i nás jako spojenců – v Afghánistánu, nebo třeba v Iráku.
V posledních letech dochází k tomu, že Spojené státy se z této role začínají stahovat, pod dojmem demokratických rozhodnutí uvnitř Spojených států, tak jistě vidíte ten rozdíl mezi administrativou prezidenta Obamy, jakým způsobem se chová tato administrativa, a jak se chovala například administrativa prezidenta Bushe, mladšího nebo i staršího. Tady je prostě velký rozdíl.
V zemích, které dříve byly stabilní díky koloniálnímu systému, byly stabilní v rámci studené války, kdy se jednotlivé velmoci hlídaly, byly stabilní v rámci Pax Americana, nebo byly součástí nějaké vojenské intervence, tak dneska v těch oblastech propuká chaos.
Spojené státy se do značné míry stáhly z Iráku, perspektiva stažení z Afghánistánu už je na dohled, co se děje v severní Africe – Libye, Egypt, Tunisko – země, které buď jsou v občanské válce, nebo jsou významně ohroženy nestabilitou. Prostě bezpečnostní okolí Evropy se v posledních několika letech, možná v posledních 5 – 10 letech, zásadním, dramatickým způsobem proměnilo.
Já si myslím, že Evropa na to začala zčásti reagovat, ale podle mého názoru na to reaguje velmi pomalu. Tady velmi často je poptávka po tom, aby Evropa něco udělala v tom svém okolí. Ale jaké má na to Evropa nástroje? Má Evropa společnou armádu? Nemá. Má Evropa skutečně společnou efektivní demokracii? Nemá. To znamená, musí reagovat v rámci těch struktur, které dneska má. Ta reakce je velmi komplikovaná, velmi obtížná, velmi pomalá a málo efektivní. Já to mohu říci za ten poslední rok a půl, kdy se účastním jednání Evropské rady v situaci, kdy několika těmto krizím čelíme. A to, že je tady migrační krize, to je přece důsledek zvýšené bezpečnostní nestability v okolí Evropy. To, že je tady problém s teroristy, to koneckonců s tím také souvisí. Takže podle mého názoru je potřeba se dívat na příčiny migrační krize, pokud mluvíme a chceme mluvit o tom, a budeme diskutovat o tom, jak se budeme vyrovnávat s důsledky, jestli jsme schopni tu migrační krizi omezit, např. z hlediska její kvantity a z hlediska jejího dopadu na to, co se dneska odehrává v Evropě.
Podle mě základní linií, kterou bychom měli společně sledovat, a to nedokáže vyřešit Česká republika, nedokáže to vyřešit naše administrativa, diplomacie, naše armáda. Je to prostě společná reakce v rámci Evropy. A musíme se soustředit na to, i ve spolupráci s našimi spojenci, v rámci mezinárodních institucí, v rámci Severoatlantické aliance, musíme se soustředit na to, aby ubylo válečných konfliktů, které se odehrávají v tom základním perimetru, to znamená v bezprostřední blízkosti Evropy, v těch zemích, ze kterých lze do Evropy, byť s velkými problémy, s velkými náklady, ale ze kterých lze do Evropy emigrovat. Evropa by se měla soustředit na to, abychom uhasili válečné konflikty v bezprostředním okolí Evropy. To je podle mého názoru ten první krok, který musíme udělat. Na to je potřeba se soustředit.
Byla tady zmíněna krize na Balkáně. V okamžiku, kdy se vraždili Chorvati, Srbové a Bosňáci, tak řešením nebylo zdvojit, ztrojit bezpečnostní opatření na hranicích mezi Evropou a Balkánem. Řešení bylo tam jít a pokusit se vyjednat mír. Pokusit se Balkán stabilizovat. Proto vznikla – křehké řešení, složité řešení – ale vznikla Bosna a Hercegovina. Možná to není ideálně fungující stát, ale skončila tam válka. Ti lidé se přestali vraždit. Přestal také ten podnět k té velké migrační vlně uprchlíků, kteří skutečně přišli v 90. letech. My jsme se také o velkou část z nich dokázali postarat. Někteří se vrátili domů, ale velká část z nich se tady usadila, integrovali se bez nějakých velkých problémů. To byla bezprostřední válka v blízkosti Evropy. Řešením bylo dokázat zajistit mír a ten region stabilizovat.
A dnes – pokud říkáme do budoucna dlouhodobě stabilizovat – tak to znamená třeba i ten západní Balkán postupně integrovat do Evropské unie a postupně ho integrovat do NATO, protože to bude ta definitivní stabilizace této oblasti. A to, že ta oblast není stabilizovaná, tak o tom vypovídá i velká uprchlice vlna, která přišla z Kosova v tom minulém roce. Nepřišla ze Sýrie nebo z Iráku nebo z Afghánistánu, ale velká migrační vlna šla z Kosova. Já si nemyslím, že lidé z Kosova, že tam je dnes taková situace, aby tito lidé mohli získat v Evropě status uprchlíka. To je klasický příklad ekonomické migrace. Ale první vlny běženců, které přišly do Maďarska, byly z této oblasti. Evidentně – že tam také všechno není v pořádku, na západním Balkáně. Je potřeba se tam dívat, je potřeba se na něj soustředit.
Přispět k tomu, aby se ukončila válka v Sýrii, přispět k tomu, aby se ukončila zničující občanská válka, která je v Libyi, protože dokud se to nestane, tak tam není s kým jednat.
Já naprosto souhlasím s těmi, kteří zmiňují pozitivní příklad Španělska. Španělsko, bez toho, aniž by nějak dramaticky volalo o pomoc, bez toho, aniž by svolávalo mimořádné summity Evropské rady, tak Španělsko si dokázalo s migrační vlnou poradit. Ale bylo to za cenu toho, a bylo to také za podmínek toho, že Španělé měli s kým jednat, že tady byla marocká vláda, že tady byla alžírská vláda. S těmi vládami mohlo Španělsko jednat. Mohlo se s nimi dohodnout na tom, že zlepší readmisní dohody, mohli se s nimi dohodnout na táborech, které byly pro žadatele o azyl mimo území Španělska. Dohodli se s nimi na velkorysé rozvojové pomoci pro tyto státy za určitých podmínek. A to byla ta cesta, kterou se Španělsko vydalo. Vracení lidé, kteří nezískali ve Španělsku azyl. To je ta druhá věc, kterou chci zdůraznit.
Jestliže se nám podaří mít partnery v těch zemích, ze kterých dnes přichází uprchlíky, jestliže se podaří uhasit válečné konflikty v bezprostředním okolí Evropy, tak potom potřebujeme mít readmisní smlouvy, musíme mít systém návratu. Protože lidé, kteří přichází do Evropy, mají právo požádat o azyl, v rámci azylového řízení se zjišťuje ta kategorizace, jestli je to uprchlík, nebo jestli je to člověk, který v Evropě hledá práci, lepší život, lepší obživu, ale nepřichází ze státu, který je zmítán nějakým válečným konfliktem. Nehrozí mu tam taková nebezpečí, aby získal v Evropě právo na azyl. A ti lidé, kteří nezískají právo na azyl v Evropě, tak by měli být vraceni do svých domovských států. Ale s kým chcete jednat o tom vracení v Sýrii? S kým o tom chcete jednat dneska v Libyi? To prostě není možné. Takže musíme tam mít partnery. Ale podmínkou pro to, abychom tam ty partnery měli, abychom mohli realizovat ten španělský model, který se ukázal jako efektivní, je uhasit válečné konflikt těchto zemích.
Druhá věc je, aby tam nevznikaly konflikty další. To je samozřejmě velký úkol pro mezinárodní společenství. Je to samozřejmě velká výzva pro rozvojovou pomoc. My jako Česká republika poskytujeme rozvojovou pomoc, patříme mezi aktivní země, máme i řadu konkrétních míst v Africe. Patří mezi ně například Etiopie a některé další státy, kde se realizuje naše rozvojová pomoc. A podle mého názoru úspěšně. Ale my potřebujeme, aby Evropa začala jednat a tu rozvojovou pomoc koordinovala, efektivně ji koordinovala. A podvázala ji jednoznačnou dohodou a spoluprací těchto zemí, kterým my pomáháme z hlediska jejich rozvoje, z hlediska jejich stabilizace, tak oni musí být konkrétním partnerem v oblasti migrace.
Je důležité provázat, a to je třetí klíčová věc, provázat rozvojovou pomoc, která je poskytována v bezprostředním okolí Evropy s jasnými dohodami o návratové politice, s tím, že tyto země budou schopny zajistit elementární režim z hlediska komunikace s Evropou, pokud jde o schengenskou hranici.
Schengenská hranice – ta musí mít svá pravidla. Je potřeba realizovat taková opatření, aby se prostě nedalo přes schengenskou hranici běžně procházet, bez potřebných dokladů, to znamená nelegálním způsobem. Tady je evidentní, že Řecko a Itálie nezvládají svoji roli. Já jim to nechci vyčítat. Řecko má posledních 5 let řadu vlastních problémů. Ale… A ta vlna, která přichází, je skutečně velká v důsledku nestability v okolí Evropy. Ale jasně naše poznatky, které máme, říkají, že Itálie a Řecko tuto svoji roli nezvládají. To znamená, musí se zlepšit fungování zemí, které na sebe vzaly odpovědnost, že se postarají o vnější schengenskou hranici, to byla jedna z podmínek, na kterých vznikl schengenský prostor, za kterých byli do Schengenu přijati a s touto svojí odpovědností se musí vypořádat. To znamená, zajistit řádné fungování schengenské hranice.
To si myslím, že jsou řešení, nebo alespoň částečná řešení té migrační krize. Ale nikdy nebudeme schopni dosáhnout toho, aby se Evropa úplně uzavřela. Je otázka, jestli by to bylo rozumné, já myslím, že by to rozumné nebylo, kdyby se Evropa chtěla úplně nějakým způsobem uzavřít, a země, které mají podobnou situaci a mají problémy s ekonomickou migrací, když se podíváte na Spojené státy, jejich hranice s Mexikem, to je problém, který mokvá řadu desítek let. Doposud se ho žádné americké administrativě ve skutečnosti nepodařilo vyřešit.
Můžeme se snažit, abychom migrační; náhlé migrační proudy dokázali rozředit, můžeme se snažit o to, aby Evropa byla schopna bránit své schengenské hranice, vyžadovat dodržování zákonů, dodržování předpisů, ale je také důležité, aby Evropa a jednotlivé evropské země měly svoji aktivní migrační politiku.
Ta debata kolem aktivní migrační politiky bude také hodně komplikovaná. Naše vláda je připravena ji podstoupit. Připravují se strategické dokumenty, které budou součástí debaty o budoucnosti migrační politiky. To musí také souviset s tím, jaká bude situace u nás na trhu práce, jak se vyrovnáme se stárnutím populace. Víte, že řada zaměstnavatelů dneska má problém s kvalifikovanými pracovními silami, že roste poptávka po tom, a už zase tím, že ekonomika roste, snížila se nezaměstnanost, v řadě regionů je sice nezaměstnanost ještě vysoká, my jsme včera byli v Ostravě, nebo v Ústí jsem byl v pondělí, ale v řadě okresů už je nezaměstnanost kolem 5 procent. To znamená, dostáváme se do situace, kdy opět zaměstnavatelé budou volat po dovozu pracovních sil do České republiky. A tady si myslím, že musíme mít migrační koncepci, která bude poučena.
My jsme mohli sledovat v západní Evropě celou řadu různých modelů, jak vypadala migrační politika v těchto zemích, a to, po čem já volám, je, abychom se poučili. Abychom ve světle nebo v důsledku politické korektnosti nepřehlíželi reálné problémy, které některé migrační modely v západní Evropě vytvořily. To je prostě realita. Já vím, že to tady v některých příspěvcích také zaznělo.
Myslím si, že z hlediska České republiky je samozřejmě důležité, pokud budeme schopni migrační toky ovlivnit, pokud zde bude poptávka po lidech, kteří budou potřeba na našem trhu práce, tak je důležité, abychom se snažili, aby přicházeli lidé ze zemí, které nám budou kulturně a nábožensky blízké. Pokud budeme mít tuto možnost si to vybrat, pokud budeme schopni mít nějaké aktivní nástroje migrační politiky, tak bychom se měli orientovat na země, které jsou nám kulturně a nábožensky blízké, protože v situaci, kdy by tady byly příliš velké rozdíly, tak to může ve druhé, ve třetí generaci směřovat k tomu, co vidíme v některých zemích západní Evropy.
To je bohužel také problém toho, čím dnes třeba prochází moderní islám, je to problém radikalizace části muslimů. Já myslím, že je potřeba vždycky rozlišovat mezi muslimy a mezi radikálními muslimy, kteří slyší na některé radikální myšlenky v rámci islámu, které vedou a směřují ke konfrontaci s jinými náboženstvími, s jinými skupinami. Tady je potřeba vždycky velmi intenzivně rozlišovat.
Už tady byla řeč o strachu. Já myslím, že se lidem nemůžeme divit. Jestliže my jsme tady rok, dva roky, tři roky konfrontováni s tím, jak se projevuje Islámský stát, předtím jsme tady byli konfrontováni s tím, jak se projevuje Al-Káida, prostě dneska je internet, média na to velmi citlivě reagují, informace se k lidem okamžitě dostávají. Nemůžeme se divit, že lidé mají strach, jestliže ty migrační proudy jsou spojovány se zeměmi, kde například působí Islámský stát. Takže já se občanům nedivím. Na druhou stranu je na politické reprezentaci, je, myslím, na nás všech, kdo jsme součástí veřejného života, abychom tu debatu vraceli k reálu, abychom vysvětlovali občanům, že to, co vidí v televizi, není realita České republiky. Že my jsme schopni v České republice fungovat takovým způsobem, abychom lidem bezpečnost garantovali.
Opatření, která přijala vláda v souvislosti si migrační vlnou, směřují k tomu, abychom zajistili dodržování zákona a abychom zajistili dodržení a udržení veřejného pořádku. Já bych si skutečně nepřál, aby naše orgány, policie, cizinecká policie, nebyly schopny zvládat problémy spojené s migrační vlnou. Zaznělo tady, že policisté musí někde sloužit a podobně. To je jejich povinnost. To je prostě povinnost příslušníků policie. Vyplývá to ze služebního zákona. Nikdo po nich určitě nechce povinnosti, které by byly v rozporu se zákonem. Jestliže je tady takto vážná migrační krize, tak je potřeba, aby bezpečnostní složky státu byly mobilizovány. Prostě musí být v pohotovosti, musí být vidět a musí pracovat.
Bohužel, ten bezpečnostní aparát státu byl zdecimován. Nejenom bezpečnostní aparát státu, víte, že byla zrušena i řada těch azylových zařízení. Armáda má naprosto nenaplněné stavy. To jsou tristní čísla. Když se podíváte na naplněnost jednotlivých jednotek Armády České republiky, naprosto tristní čísla. Byla rušena tabulková místa u cizinecké policie v minulých letech, a nejenom u cizinecké policie. Prostě ten aparát, bezpečnostní aparát státu byl v důsledku škrtů v posledních 8 letech dramatickým způsobem zdecimován. My současně s tím, že se snažíme, abychom udrželi zákonnost a veřejný pořádek, tak musíme tem bezpečnostní aparát státu obnovit. Tím se vracím k tomu, čím jsem začal. Protože svět se bezpečnostně změnil. A bezprostřední okolí Evropy se bezpečnostně dramaticky zhoršilo.
Proto jsme začali už loni navyšovat rozpočet armády. To není nějaká vlna neodůvodněného zbrojení, je to poznání toho, že svět je mnohem nebezpečnější místo, že naše armáda byla rozpočtovými škrty zdecimována. 8 let po sobě se každý rok snižoval rozpočet armády. To znamená, nemáme vůbec naplněné stavy. Musíme je postupně naplnit. Je tady plán, postupně o 4 tisíce vojáků přijmout více do profesionální armády během několika příštích let a posílit stavy Armády České republiky, abychom vůbec byli schopni plnit ty úkoly, které plnit máme, protože my dneska máme velké angažmá v misích, pak stačí jedna událost typu Vrbětic a vlastně už armáda nemá žádné jiné disponibilní zdroje. Tam jsme to v minulých letech dopracovali. Policie České republiky – máme plán na zvýšení počtu tabulkových míst u policie, včetně cizinecké policie, o zhruba 4 tisíce míst během několika příštích let. Opět reagujeme na zhoršenou bezpečnostní situaci ve světě.
Chci vás také informovat o tom, že se podrobně zabýváme situací jednotlivých bezpečnostních služeb. To se příliš neví, ale ty byly také redukovány škrty. Z bezpečnostních služeb v minulých letech v důsledku snižování rozpočtu musely odejít desítky lidí, v důsledku snižování rozpočtu. Bezpečnostní situace se zhoršila, my se na to musíme lépe připravit. Situace, kdy se vrací bojovníci z Islámského státu, kteří odešli z Rakouska nebo z Německa, tak se do těchto zemí vrací, do zemí, kteří bezprostředně s námi souvisí, tak to znamená, že musíme mít také silnější kapacity v oblasti bezpečnostních služeb, pro to, abychom byli schopni občanům České republiky garantovat jejich bezpečnost.
A teď, prosím, se vrátím k Evropské radě.
Já myslím, že na Evropské radě jsme se museli vypořádat s několika velkými výzvami. Tou první bylo, že se podle mého názoru tak trošku Evropská komise utrhla z řetězu. Už to tady zaznělo v jednom z vystoupení, my jsme se na jaře, když jsme se sešli mimořádně kvůli tragédii uprchlíků, kteří se tedy ve velkém počtu bohužel topili ve Středozemním moři, jsme se sešli, abychom se dohodli, jak se ten problém bude řešit. Jsem rád, že se ho podařilo vyřešit, že jste si všimli, že ten počet lidí, kteří se utopí při nelegální migraci z Afriky do Itálie, se prudce snížil, v důsledku opatření, které přijala Evropská komise. Já jsem rád, že tady jsme byli efektivní. Rozhodnutí, která jsme přijali na Evropské radě v dubnu, pomohla zachránit stovky lidských životů za těch uplynulých několik měsíců.
Ale tehdy jsme se dohodli, že budeme pomáhat Itálii a Řecku na dobrovolné bázi. To byl požadavek, na kterém já jsem trval za Českou republiku. Ten požadavek dobrovolné báze byl obsažen v dubnových závěrech Evropské rady. Pak z ničeho nic přišla Evropská komise a zcela v rozporu s dubnovými závěry Evropské rady navrhla, že budou povinné kvóty. Ona se Komise vůbec nedržela závěrů Evropské rady. Tohle byla principiální debata. Protože Evropa – kdo dneska reprezentuje Evropu? Evropu reprezentuje Evropská komise, která z povahy věci by tedy měla být nezávislá, to znamená, jednotliví komisaři by neměli být vázáni na své země, nemůžou od nich přijímat žádné mandáty. Je to tedy Evropská komise. Pak je tady Evropský parlament a pak je tady Evropská rada, kde sedí předsedové vlád všech 28 členských zemí. Není možné, aby Evropská komise při své práci ignorovala práci Evropské rady. Takže to jsme si nemohli nechat líbit jako Česká republika. Teď nemluvím o tom, že kvóty, kdyby se prosadily, tak by vlastně znamenaly spíše pobídku. Znamenaly by alibi pro ty země, které si dnes neplní povinnosti v rámci Schengenu. Nikdo by neřešil Itálii a Řecko, prostě proto, že Itálie a Řecko by se mohly spolehnout na automatický systém kvót, který by každý rok přerozdělil migranty z těchto zemí do všech ostatních zemí Evropské unie.
Tento systém jsme odmítli. Zaprvé – není to řešení, naopak, byla by to spíše pobídka pro nelegální migraci. Zatřetí – bylo by to alibi pro země, které nejsou schopny si plnit své povinnosti na hranici schengenského prostoru.
Byli jsme tedy proti kvótám ze dvou důvodů. Zaprvé z principiálního, protože takto Evropská unie fungovat nemůže, není možné ignorovat názory předsedů vlád členských zemí Evropské unie.
A zadruhé – kvóty by odváděly pozornost od toho, co skutečně musíme udělat. Kvóty tedy byly odmítnuty.
Kdyby nebylo postoje České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, tak by kvóty byly přijaty. My jsme zůstali jako poslední 4 země v té debatě na Evropské radě. Některé státy s námi sympatizovaly, ale nekladly tu podmínku kategoricky. My jsme byli poslední 4 země, z celé osmadvacítky, které se proti kvótám postavili. A to, že jsme vytrvali do samého závěru, znamenalo, že v tom závěru Evropské rady je znovu potvrzen odkaz na dobrovolnost.
Teď jednotlivé členské země mají možnost prokázat svoji solidaritu. My jsme ji prokázali v rozsahu 1500 lidí. Z toho 400 lidí, z těch 1500, 400 lidí by měli být ti, kterým nabídneme v České republice azyl, domov. To jsou lidé, kteří jsou dnes v uprchlických táborech, např. v Jordánsku, nebo v Kurdistánu.
To by měli být primárně uprchlíci před syrskou občanskou válkou, 400 lidí. 1100 lidí je naše solidární podpora Itálie a Řecka, v případě, že tyto země budou schopny tyto uprchlíky registrovat. A v případě, že tito lidé projdou naší elementární bezpečnostní prověrkou. Během 3 let 1500 lidí.
Ten počet jsme stanovili na základě našich kapacit, na základě našich ekonomických možností, na základě naší schopnosti tyto lidi elementárně integrovat v našem prostředí. Chci jenom připomenout, pro srovnání, že od začátku letošního roku jenom Spolková země Sasko, která je v sousedství České republiky, tak jenom Spolková země Sasko od ledna letošního roku přijala 8500 uprchlíků. Sasko – 8500 uprchlíků v prvním pololetí letošního roku. To je realita.
A jenom chci opravit, jeden z předřečníků tady mluvil o tom, že Němci už teď, jak rozdělují uprchlíky, že reagují na tu evropskou solidaritu. Ne, to jsou jiná čísla. To jsou lidé, kteří už mezitím přišli do Německa. Mezitím přišli do Německa, v rámci té uprchlické vlny.
Ta solidarita… Německo se přihlásilo, přijme asi 9 tisíc dalších lidí v rámci toho evropského solidárního mechanismu. Ale už 8500 v Sasku. Myslím si, že 1500 jako příspěvek České republiky je realistický. Ale současně nám v rámci Evropy umožňuje, abychom trvali na těch věcech, na kterých trvat chceme. To znamená, aby skutečně existovala registrace uprchlíků v Řecku a v Itálii. Na tom, aby začala fungovat schengenská hranice, na tom, aby se dělala návratová politika. Tohle všechno my teď máme možnost zdůrazňovat. Kdybychom se nepřidali k tomu evropskému solidárnímu mechanismu, tak už by nás nikdo neposlouchal. A ve skutečnosti by se s námi vůbec nikdo nebavil, pokud bychom jako Česká republika řekli: Ne, my do té solidarity nijak nepřispějeme. Vyřešte si to úplně sami. Nejenom že by to neodpovídalo našim tradicím, které jako země máme, jako humanistický a demokratický stát, ale v rámci Evropy by to byla naprosto hloupá a chybná strategie.
Naše strategie je jiná. Odmítnout kvóty, prosadit dobrovolnou pomoc, v rámci dobrovolné pomoci se zachovat slušně a solidně vůči ostatním. Ale současně trvat na těch věcech, které pokládáme za skutečné řešení té migrační krize, která dneska v Evropě je.
Tolik tedy, vážené senátorky, vážení senátoři, několik poznámek k diskusi, která zde zazněla. Samozřejmě se objevily ještě dotazy jiné. Já na některé z nich chci ještě teď zareagovat velmi stručně.
Řecko. Budeme platit něco Řecku? My nejsme součástí eurozóny. Řecko je součástí eurozóny. Určitě dneska, x-let po tom, co Řecko do eurozóny vstoupilo, tak je, myslím, všem evidentní, že to byla chyba, že se eurozóna velkomyslně rozšířila o Řecko, protože Řecko nesplňovalo podmínky pro to, aby mohlo vydržet členství v eurozóně.
Přijetí eura vyslalo do řecké ekonomiky velmi chybné signály, např. pokud jde o nízké úrokové sazby. A to prostě vedlo k tomu, že Řecko nebylo schopno se s tím z hlediska struktury své ekonomiky dobře vypořádat.
Evropa přijala ovšem rozhodnutí a eurozóna se rozhodla udržet celistvost eurozóny, to znamená nepřipustit, že by eurozóna nebyla definitivní měnovou oblastí. Já tomu rozumím. Já myslím, že to má celou řadu racionálních důvodů. Stejně tak chci zdůraznit, že bych pokládal za velkou chybu, kdyby tady ještě v Evropě, když tady máme Libyi, když tady máme Sýrii, když tady máme Somálsko, když tady máme Kosovo, tak kdyby ještě k těm zhrouceným státům přibylo Řecko. To si dost dobře nedokáži představit, jaké další bezpečnostní, politické, geopolitické aspekty by zhroucení, totální zhroucení Řecka do té současné krizové situace přineslo. Já jsem přesvědčen o tom, že dohoda s Řeckem, která obsahuje velmi tvrdé podmínky vůči Řecku, je lepší řešení, i z hlediska budoucnosti České republiky, než mít v rámci Evropské unie totálně ekonomicky zhroucený stát. Protože stejně by Řecku Evropa v takovéto situaci musela pomoci. A to by nebyla jenom nějaká omezená humanitární pomoc, ale byla by to pomoc, která by si nepochybně vyžádala další finanční prostředky.
Česká republika se podílí na evropském mechanismu, který je známými pod zkratkou ESM. V rámci tohoto mechanismu bude Řecku poskytnuta krátkodobá půjčka. My jsme jako Česká republika se jasně v rámci vyjednávání postavili proti tomu, aby tato krátkodobá půjčka pro nás znamenala jakékoli rozpočtové riziko. Na počátku, jakmile se ta myšlenka objevila, jsme jasně deklarovali jako Česká republika, že si využití toho mechanismu EFSM nepřejeme. A spolu s námi to řeklo i několik dalších zemí. Souvisí to s tím, co jsem říkal předtím. Evropská rada už se rozhodla před řadou let, že ten mechanismus EFSM nebude používán po roce 2013. To byl závěr z Evropské rady z konce roku 2010. Proto já jsem říkal, že ten mechanismus je mrtvý. Prostě Evropská rada se rozhodla, že už ho používat nebude. Teď, v této situaci, byla půjčka z EFSM identifikována jako jediná možnost, jak rychle Řecku pomoci.
My jsme si vymínili, a povedlo se nám to vyjednat, jako skupině zemí, která se proti tomu postavila, tak se nám to podařilo vyjednat, že ta půjčka z EFSM je garantován zeměmi eurozóny, to znamená, i kdyby Řecko tu krátkodobou půjčku nesplatilo, tak úhrada bude učiněna v rámci jiných garancí, které byly poskytnuty. Česká republiky tedy nic neriskuje tím, že Řecku bude z toho mechanismu EFSM poskytnuta, zdůrazňuji – krátkodobá pomoc. Ta krátkodobá pomoc by měla být v řádu několika málo měsíců nahrazena půjčkou z toho evropského mechanismu ESM, na kterém se podílí země eurozóny. Takže není tady žádné fiskální riziko. Za této podmínky Česká republika vyjádřila svůj souhlas s tím, že krátkodobá pomoc Řecku z EFSM poskytnuta bude.
Čili opět se nám podařilo vyjednat výhodné podmínky pro Českou republiku a současně tím, že jsme souhlasili s použitím tohoto mechanismu. Projevili jsme potřebnou schopnost dohody, komunikace, a solidarity v rámci Evropské unie. A myslím si, že takto musíme postupovat i do budoucna, to znamená, musíme hájit naše národní zájmy, ale současně musíme také znát hranici, kde by obhajoba národních zájmů se mohla dostat do konfliktu potřeby soudržnosti a jednotného postupu v rámci Evropské unie. Tuto zásadu jsme uplatňovali, když se debatovalo o sankcích vůči Rusku, tuto zásadu jsme uplatňovali, když se jednalo o kvótách pro migranty, tuto zásadu jsme uplatňovali, když se jednalo o půjčce z mechanismu ESM, a chci vás ujistit, že tuto zásadu bude naše vláda uplatňovat i v jakýchkoliv dalších jednáních.
Tolik k Řecku a k situaci kolem půjčky.
Byla zde samozřejmě ještě jakási nabídka nebo alternativa toho, že bychom nemuseli využívat v České republice zařízení ministerstva vnitra, která jsou určena pro žadatele o azyl. To není reálná představa. Dnes i na základě zvýšených bezpečnostních opatření cizinecká policie každý den zadrží někde mezi 20 až 50 nelegálními migranty. U některých z těchto lidí se prokáže, že vstoupili na území Schengenu v jiné členské zemi EU, nebo že požádali o azyl už v jiné zemi EU. Tady vzniká naše právo, abychom požadovali návrat těchto lidí do země původu. V situaci, kdy bychom tyto lidi neumístili v detenčním zařízení ministerstva vnitra a poslali je například do některé z rodin, která by jim nabídla přístřeší, tak tito lidé tady druhý den už nebudou, budou pokračovat v cestě do Německa a do Švédska, do Norska, prostě tam, kam se vydali. Čili podle pravidel schengenského prostoru v takovéto situaci, kdy máme právo na návrat toho člověka, musíme postupovat v souladu s předpisy. Je tady umístěn do detenčního zařízení ministerstva vnitra a následně se řeší návrat do té země, kam podle pravidel schengenského prostoru by se vrátit měl. Pokud bychom takto nepostupovali, logicky se na nás může zlobit Německo, může se na nás zlobit Rakousko a kterákoliv další země EU, které by zjistily, že tito lidé přišli do České republiky a byli identifikováni v České republice. Tady je jednoznačně zřejmé, že potřebujeme záchytová zařízení ministerstva vnitra. Problémem je, že mají nedostatečnou kapacitu. Řada z nich se v minulých letech zrušila, aby se ušetřily peníze, nebyly migrační vlny, tato zařízení nebyla potřeba, tomu rozumím, ale v situaci, kdy je takováto dramatická migrační vlna, musíme opět kapacitu těchto detenčních zařízení posílit, protože jinak nemáme kde tyto lidi umístit v situaci, kdy čekají na to, aby byli navráceni do jiné země v rámci Schengenu, nemáme je kam umístit, čili potřebujeme toto zařízení . A současně potřebujeme také zařízení pro první fázi pro lidi, kteří tady požádají o azyl a čekají na vyřízení žádosti o azyl.
Pokud jde o 1.500 lidí. Mluvil jsem tady o 400 lidech, kteří přijdou z uprchlických táborů na Blízkém východě. U těch se dá předpokládat, že z velké části budou chtít, alespoň po dobu válečného konfliktu, v České republice zůstat. Počítáme s tím, a už byla zahájena komunikace s církvemi, s obcemi, kraji, s neziskovým sektorem a počítáme s tím, že tady by měl být připraven integrační program, na kterém se všichni, kdo mají zájem pomoci, budou moci aktivně podílet. Nemáme rozhodně zájem na tom, aby lidé, kteří získali azyl v České republice nebo tady získali status uprchlíka, zůstávali zbytečně dlouho v zařízeních ministerstva vnitra. To samozřejmě není rozumné, a v okamžiku kdy bude možnost jim nabídnout domov, práci mimo tato zařízení, takovýmto způsobem bude muset integrace pokračovat. Tady rozhodně nepůjde o to, že by se vytvářely, byť jen rizika toho, že tady budou vznikat nějaká ghetta. Naším cílem rozhodně je, aby tato podpora a pomoc byla decentralizována, abychom využili nabídek, které máme ze strany církví, firem, občanského sektoru o pomoc lidem, kteří tady získají azyl, status uprchlíka a budou chtít v ČR zůstat.
Z 1100 lidí v rámci pomoci Itálii část z nich nezíská azyl v ČR. To se samozřejmě může stát. A tam bude potřeb ještě dořešit, jaký bude jejich další osud. Debata kolem dobrovolné pomoci není skončena, ministři vnitra ji zatím ještě neuzavřeli, to znamená, že tato jednání budou pokračovat, a nejsou skončena mimo jiné také proto, že ještě nebyla dohodnuta přesně všechna pravidla, v jejichž rámci budeme reagovat.
Ale poprosil bych, kdybychom skutečně vnímali to, že tady máme dva procesy, které probíhají paralelně. Za prvé máme tady migrační vlnu, to znamená přes naše území nezávisle na evropské solidární akci přecházejí lidé, část z nich tady bude z nich chtít požádat o azyl, část z nich chce pouze projít Českou republikou někam dál. Tady musíme respektovat zákon, dodržovat zákon a vynucovat si zákon. A pak je tady solidární pomoc, kterou budeme realizovat v rozsahu 1500 lidí v rámci tříletého časového horizontu. Toto jsou dvě věci, které probíhají vedle sebe, a budou klást samozřejmě mnohem větší požadavky na ministerstvo vnitra, na policii, na naše azylové kapacity i na organizace, které budou chtít s integrací a pomocí migrantům nebo uprchlíkům v ČR vládě pomoci. A chci tady deklarovat jasnou otevřenost. Nedávno jsem se sešel i se zástupci církví, kdy jsme o této záležitosti jednali, tak aby církve věděly, jakým způsobem postupuje celý proces. Je s nimi v kontaktu ministerstvo vnitra. Požádal jsem ministra vnitra, aby byl v kontaktu i se sociálními partnery, se zaměstnavateli, s odboráři, aby tady probíhala kolem této věci diskuse. Pro nás je také důležité, aby pro lidi, kteří u nás získají azyl, nebo budou tady jako uprchlíci, byla vytvořena pracovní místa, to znamená byla možnost je i touto formou integrovat do naší společnosti.
