Už samotný fakt, že musel zajít tak daleko, přitom naznačuje, jak to má těžké, když chce ještě dnes připoutat pozornost.
Byl to přece právě Klaus, jehož vláda schválila asociační dohodu s EU a zahájila tak fakticky proces našeho vstupu, který pak dokončila vláda Vladimíra Špidly. Odlišujme však autora, o kterého už pomalu klesá zájem, od tématu, jež nelze přehlížet.
Pravda je taková, že Evropská unie se mnoha českým občanům odcizila, přestože naše první léta v tomto unikátním projektu přinášela České republice významnou „evropskou dividendu“. Na začátku našeho členství do země proudily rekordní zahraniční investice. Průmysl i export měly běžně dvouciferné přírůstky.
Desetitisíce studentů objevovaly možnosti zahraničních univerzit, padly všechny bariéry pro cestování i pro zahraniční kariéry. Z někdejšího vězně blokového uspořádání světa jsme se stali obyčejnou evropskou zemí. A pak možná došlo na slova básníka Jiřího Wolkera, že sen se zabíjí tím, že se uskuteční.
Zevšednělo to, a leckdy i pěkně zkyslo. Napřed nám ujel vlak eura, když Topolánkova vláda odmítla využít připravenosti ČR (deficit v roce 2007 byl jen 37 mld. korun) k zahájení poslední fáze vstupu do eurozóny, a tak jsme mohli jen přihlížet, jak Slovensko tento krok zvládlo a později dokázalo euro využít k rychlejšímu zvládnutí krize.
Potom navázala neuvěřitelně amatérská politika pravicových vlád, které se pokoušely případný souhlas s evropskými integračními záměry nějak „zobchodovat“. Když nabídky nepřicházely, stal se náš „euroskepticismus“ prázdným gestem, které partneři vnímali jako zlozvyk. A když k tomu připočtu počínání bývalého prezidenta Klause ve vztahu k Unii, naše autorita u partnerů v EU šla rapidně dolů.
Dá se říci, že jsme si z evropské nabídky vybírali jen to nejhorší. Přehnané zaměření na rozpočtové škrty začalo ochromovat veřejné služby a ještě prohloubilo problémy ekonomiky, ze které se vytrácela poptávka.
Tvrzení některých vládních činitelů, že na tom nezáleží, protože český průmysl je přece živ z exportu, vyznělo jako sdělení občanům: Tahle země není pro vás. A když se klesající česká konkurenceschopnost na evropských trzích začala honit snahou, aby lidé pracovali za mzdy rozvojových zemí, vzniklo v mnoha občanech podezření, že o naší bídě se rozhoduje v Bruselu.
Ve skutečnosti se o naší bídě rozhodovalo hlavně v Praze. Největší vizitkou neschopnosti Nečasovy vlády, která byla zřejmě nejdražší vládou českých dějin v dobách míru, byla neschopnost čerpat smysluplně z evropských fondů. Historicky jedinečná šance, jak zkrátit etapu dohánění za vyspělejšími zeměmi, je z větší části zmařena.
Z částky 795,2 miliardy korun (podle aktuálního kurzu eura z konce srpna), která nám byla nabídnuta na sedmileté období do konce letošního roku, bylo skutečně vyčerpáno z evropských zdrojů (či certifikováno k proplacení Bruselem) jen 275,7 miliardy korun. Tedy pouhá třetina. Velkorysá pomoc z peněz německých, francouzských nebo třeba nizozemských daňových poplatníků se v očích občanů zdiskreditovala také četnými faktickými či jen virtuálními skandály kolem čerpání operačních programů.
Výzva Václava Klause k vystoupení z EU je možná jen dozvukem hradních debat v úzkém kruhu nejbližších spolupracovníků. Naznačil to loňský filmový dokument Apoleny Rychlíkové o Petru Hájkovi (Hájek na zámku, Petr v podzámčí), který zachycuje víkendovou farmu hradního mluvčího s cedulí – Zde končí Evropská unie.
Možná šlo jen o nevinný žertík, ale bohužel je dost těch, komu by se líbila naše republika jako ostrůvek pokleslých pravidel, skanzen, který láká loupežníky všeho druhu. Nebo jako kasino, které se podbízí nulovými daněmi pro výherce, jak si to Kalouskovo ministerstvo plánovalo pro investiční fondy. Finančníkům a manažerům by to neslo a na těch ostatních až tak moc nezáleží.
Místo prázdných řečí a snů o české výjimečnosti, které je kabát EU příliš těsný, bychom se tedy měli soustředit na praktické cíle. Jak zvýšit náš vliv v EU. Jak zavést v rozumném termínu euro. Ztráty způsobené neschopností využít daru evropských daňových poplatníků jsou děsivé a klidně k nim můžeme přičíst i miliardy, které byly nesmyslně vyplácány.
Proto ČSSD mluví o potřebě obnovy fungujícího státu, protože vidí, jak je to bez něj drahé. Bez dostatečné podpory voličů však k tomu nemusí dostat příležitost. A komu se nelíbí, jak to teď Brusel, s převahou zastoupení evropské pravice, dělá? V květnu navazují evropské volby. Stačí nezůstat doma.
