Sobotní demonstrace má mnoho společného s protesty, které začaly obsazením Wall Streetu a šíří se jak stepní požár. Během minulého víkendu už přivedly do ulic statisíce lidí v devíti stovkách měst od New Yorku až k protinožcům. V některých komentářích se sice objevila snaha nacpat je do anarchistických a ultralevičáckých škatulek, ale třeba dopisy, které nyní zveřejňují New York Times, ukazují, že účastníci protestů mají sympatie i relativně dobře situovaných představitelů střední třídy, jako jsou třeba lékaři. I oni se cítí ohroženi hrstkou těch, kdo se snaží tahat za nitky ze zákulisí finančních domů a hrát hry, ve kterých výhru kupodivu shrábnou vždycky jen bankéři, zatímco o prohry se musí podělit daňoví poplatníci, včetně těch nejchudších.
Klíčové heslo dal protestujícím Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii. „Jedno procento obyvatel Spojených států dostává téměř čtvrtinu všech příjmů v zemi – to je nerovnost, které budou i bohatí litovat,“ napsal v květnu v časopise Vanity Fair. A měl pravdu, teď se začíná ozývat těch 99 procent.
Joseph Stiglitz byl v minulých dnech v Praze. Vystupoval na Fóru 2000 a tak dostal příležitost k odpovědi na otázku, co s tím: „Chceme-li se vyrovnat s nerovností, je to totéž, jako když řeknete – chceme daňovou reformu. Hlavním cílem daňové reformy je nezvyšovat daně střední třídě, jejíž příjmy klesaly. Můžeme to vyrovnávat výnosem daní od těch nahoře – od horních jednoho procenta či pěti procent, kteří představují jedinou skupinu, jejíž příjmy rostly.“
Česká zkušenost začíná ukazovat na podobný proces, jaký popisuje Stiglitz, jen jsme začali o něco později. Tu správnou akceleraci pak přinesla Kalouskova daňová reforma z roku 2008.
Extrémní nerovnost, která tu vzniká, přitom není jen morálně odporná, ale také ekonomicky neefektivní. Každý nakonec sní jen jeden oběd a obuje jen jedny boty. Část obrovských příjmů při nejlepší vůli nelze utopit ani v tom největším luxusu a v podstatě vypadnou z masové poptávky, která hýbe ekonomikou. Snižovat daně nejbohatším, jak to udělala i česká pravice, znamená vyřadit část peněz z reálného užití a nasměrovat je do neproduktivních finančních spekulací. Proto je extrémní nerovnost také obrovským ekonomickým rizikem. Je jedním ze zdrojů současné krize. Jestliže se peníze hromadí na jedné hromádce, zákonitě toho jinde ubývá. Klesající příjmy těch neprivilegovaných jsou pak nahrazovány půjčkami a zadlužením. České domácnosti do tohoto vlaku nasedly pozdě, ale ve Spojených státech mělo negativní míru úspor 80 procent obyvatel, jak uvádí Stiglitz. Predátorské úvěrování a spekulace s nesplatitelnými dluhy obrátily tohle letadlo k zemi.
ČSSD není sama v názoru, že extrémní zvyšování příjmové a majetkové nerovnosti je hrozba, kterou je třeba zastavit. Jednou z metod, jak to udělat, je návrat k progresivnímu zdanění. Podobné hlasy zaznívají i z občanských iniciativ, které se tématu věnují. Pozoruhodné je, že začaly svoji práci více koordinovat. Schází se na společných fórech, budují společné platformy. Jedna z nich, Sdružení práce a solidarity, se ohlásilo manifestem, který říká, že solidarita nejde proti hospodářskému růstu. Když se vrátíme k progresivnímu zdanění a potlačíme daňové úniky, můžeme zároveň ulehčit podstatně větším nákladům jinde - opatřeními proti korupci a monopolům všeho druhu. Nebo zdaněním spekulativních finančních transakcí. Tam sáhněme pro prostředky na podporu domácí podnikatelské aktivity, výzkumu a inovací.
Program, který chce oslovit drtivou většinu těch dole, i když jich asi nebude oněch 99 procent, má postupně jasné obrysy: Zrušení asociálních reforem. Rázné omezení příležitostí pro rabování státního rozpočtu zkorumpovanými zakázkami. Větší odpovědnost a spoluúčast finančního sektoru za katastrofu, kterou za sebou zanechal. Zavedení vyšší míry solidarity mimo jiné také formou progresivního zdanění. A převedení zdrojů do podpory domácího podnikání, rozvoje regionů, vědy a vzdělání.
