Dne 17. listopadu bude v budově amerického Kongresu odhalena busta Václava Havla, spisovatele, disidenta z doby komunismu a prezidenta České republiky. V ten samý den, téměř před 25 lety, vyrazili studenti do pražských ulic a zahájili tak hromadné demonstrace, které následně přivodily pád komunistického režimu v Československu, pozdější České republice.
Havel, který zemřel v prosinci roku 2011, byl skromný člověk. Možná by se nad tak okázalou událostí smál. Když se jako prezident v únoru roku 2003 loučil, řekl: „Stalo se to tak náhle, že jsem vlastně ani neměl čas se pořádně zamyslet nad tím, zda na takový úkol stačím.“ A přesto byl významným a aktivním účastníkem převratných událostí doma i v zahraničí.
Když se 29. prosince 1989 stal prezidentem, musel Václav Havel ihned čelit vážné zahraničněpolitické zkoušce - musel se vypořádat s dalekosáhlými důsledky pádu Železné opony. Bývalé komunistické země střední a východní Evropy se na počátku 90. let minulého století se doma potýkaly značnými politickými a hospodářskými obtížemi. Navíc se po rozpadu Sovětského svazu ocitly v geopolitickém vakuu a rozdmýchávající se etnická napětí na Balkánu vrhaly budoucnost bývalých komunistických zemí do nejistoty.
Havel si byl nanejvýš vědom nedostatků a křivd současného světa. Někteří ho možná považovali za naivního idealistu, nicméně on byl přesvědčen, že zahraniční politika jeho země by se měla řídit pevnými ideály, které by přispěly k ukotvení naší zahraniční politiky.
Prezident Havel vycházel z vlastních zkušeností s životem v disentu a vlastním neúnavným bojem proti represivnímu komunistickému režimu. Jeho příběh byl působivý a získal si jím publikum ochotné naslouchat po celém světě. Ztělesňoval sílu ideálů a osobní odvahy stát si za svým přesvědčením, navzdory zdánlivě nepřekonatelným překážkám. Neustále se snažil dokazovat, že ideály mají své náležité místo v mezinárodní politice a diplomacii.
Krátce po svém zvolení prezidentem vystoupil Václav Havel dne 21. února 1990 na společném zasedání obou komor amerického Kongresu a pokusil se zhodnotit vývoj v Československu a sousedních zemích. Havel upozornil, že přes řadu vnitřních obtíží a problémů po pádu komunismu by se státy, jež se původně nacházely ve sféře sovětského vlivu, neměly uzavírat samy do sebe. V Kongresu k tomu Havel pronesl tato slova: „Československo se po dlouhá léta - jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi - vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět. Mluvím-li tu tak dlouho a o tolika důležitých věcech, pak pouze proto, že mám - spolu se svými spoluobčany - pocit provinění za naši dosavadní odsouzeníhodnou pasivitu a docela obyčejný pocit dluhu.“
Havel tak projevil závazek k dosažení odpovědnější světové politiky – nejenom ryzím idealismem, ale prostřednictvím praktických kroků. Velmi se tak například zasadil za snahu České republiky vstoupit do NATO a Evropské unie. Považoval obě tyto organizace za pilíře mezinárodní stability a spatřoval v nich záruky návratu České republiky do společenství západních demokracií, do něhož patřilo před příchodem komunistické totality.
Havel si byl ovšem rovněž vědom odpovědnosti a závazků vyplývajících z nové demokratické orientace své země. Sice se nepodařilo dosáhnout všech cílů tak, jak jsme po pádu komunismu doufali, nicméně Česká republika za působení Václava Havla v prezidentském úřadu učinila nesmírný pokrok, v neposlední řadě právě v zahraniční politice. Dnes tak česká zahraniční politika aktivně a dlouhodobě prosazuje lidská práva. Republika se plně začlenila do NATO i do EU. Naše země se stala silným obhájcem mezinárodního práva a OSN. Čeští vojáci slouží společně se svými spojenci v mezinárodních operacích ve světě, ať již je to v Afghánistánu, na Balkánu či v Mali. A co je možná nejdůležitější - České republice se podařilo uskutečnit Havlovu vizi, a to stát se normální zemí, členem mezinárodního společenství připraveným nést svůj díl odpovědnosti.
Evropě se dnes daří mnohem lépe. Prosperuje, je jednotnější než kdy dříve, a to v nemalé míře díky lidem jako byl Havel. Svět však zůstává v mnoha ohledech spíše nebezpečný a nepředvídatelný. Militantní separatismus a šíření násilného extremismu představuje jasnou hrozbu globálního významu. V této souvislosti jsou ruské akce podkopávající ukrajinskou svrchovanost bezprecedentním porušením jedné z hlavních zásad mezinárodního práva. Těmto výzvám je však třeba čelit pouze v rámci mezinárodní spolupráce.
Můžeme se rozhodnout přehlížet aktuální negativní trendy ve světě a domnívat se, že je vyřeší někdo jiný za nás – je to však krátkozraké a nikdy se to nevyplácí. V dnešním propojeném světě je více než kdy dříve nutné hledat řešení na základě mezinárodní spolupráce. To se jasně týká i Evropy – ta dnes musí vystoupit ze svého stínu, ve kterém se nachází po studené válce, a usilovat o posílení své aktivní role na světové scéně a při řešení mezinárodních problémů. Právě zásadová zahraniční politika prosazovaná Václavem Havlem nám může být vzorem pro to, abychom byli lépe schopni přijmout společnou odpovědnost za dodržovaní našich hodnot a zásad.
Bohuslav Sobotka je předsedou vlády České republiky
Jedná se o překlad článku, který vyšel dne 15. listopadu 2014 v The Wall Street Journal.
