Je to celé pobuřující nemravnost, která ukazuje, že současná praxe v České republice míří zcela mimo představy o demokracii a právním státě. Navíc jde o společný krok nejen prezidenta, ale také vlády, jejíž předseda Peter Nečas musel amnestii písemně schválit. Na věci nic nezmění ani to, že Nečasovi koaliční partneři tvrdí, že se o amnestii dozvěděli až z Klausova novoročního projevu. To je problém nefunkční koalice, ne občanů. Neobstojí ani překrucování ústavy, tak jak to předvádí ministr financí Kalousek. Ani tvrzení šéfa vládní legislativy, že premiér neměl kvůli ústavní tradici na vybranou. Protože měl!
Vše nasvědčuje tomu, že někteří představitelé naší země jsou nadále v područí mnohamiliardových majetků, jejichž v některých případech velmi pochybný původ amnestie ukázkově nasvítila jako divadelním reflektorem. Jsou obětí doktríny, podle které bohatství nemnohých přináší prosperitu celé zemi, a taky že hodnoty nevznikají z řádné práce, ale prostě a jen z peněz. Měli jsme žít v pohádkovém snu, že, když bude stát co nejmenší, daně co nejnižší a hra tržních sil co nejsvobodnější (laissez-faire), ráj se brzo dostaví. Ukázalo se však, že pravda je poněkud jiná. Ráj se dostavil, ale pouze pro ty vyvolené. Stát se pro ně v řadě případů stává dojnou krávou a přihrává jim kořist v podobě privatizací, dotací a předražených veřejných zakázek. Malý má být stát jen tam, kde chrání práva občanů.
Nízké daně zajišťují, že policie a soudy se na pořádnou práci z nedostatku finančních zdrojů třeba na benzín ani nezmůžou. A ona svoboda, také vlastně platí hlavně pro pár oligarchů, kterým to tady jakoby všechno patří, přestože to vytvářely celé generace. Na trh zapomeňte, soutěž skončila. Krást se může, pokud patříte mezi vyvolené. Na ostatní číhá exekutor. Takový je vzkaz odcházející hlavy státu občanům. Takové je poselství amnestie.
Pokud se jí bráníme, tak ne proto, že bychom byli zaťatými politickými protivníky Václava Klause a organizovali nové “Sarajevo”, jak si to myslí pan prezident. Prostě nesouhlasíme s tím, aby naše společnost pokračovala touto nepřijatelnou cestou.
Stačí se podívat na pár čísel, aby bylo jasné, kam nás tato hradní ( i Topolánkova a Nečasova vládní) filozofie dostala. Od roku 2008 nevzrostl HDP ani o korunu, ale státní dluh stoupl o 650 miliard korun. Z čeho se to má zaplatit? Výběr daní pro státní rozpočet byl v loňském roce dokonce o 55 miliard korun menší než roku 2008.
Celostátní výběr daní z příjmů právnických osob se propadl dokonce o 17 miliard korun pod rok 2005! Ovšem pozor - u zaměstnanců je tomu úplně jinak, ti zaplatili o 10 miliard více. Kteří? Když si připomeneme, že roku 2008 bylo zrušeno progresivní zdanění (tj. daně pro bohaté prudce poklesly), je zřejmé, že to všechno táhnou zaměstnanci se středními a nižšími příjmy. K tomu vzrostly DPH a spotřební daně o 50 miliard korun. Ty také více doléhají na nižší než vyšší příjmové skupiny. Snížení daní vlád pravice tedy nepomohlo ekonomice, neulevilo drtivé většině občanů, ale přispělo jen úzké vrstvě, která to nepotřebuje. Ta to projedla, a teď se nemravně brání spravedlivějšímu zdanění. Účet za ní mají zaplatit ostatní, až dojde na splátky dluhů, které nejsou kryty hospodářským růstem.
Je to nespravedlivý, prohnilý systém, kde amnestie je jenom třešničkou na dortu. Slovy “rozpočtová odpovědnost” se označuje bezhlavé drancování státní kasy, slovy “snižování deficitu” prudké zvyšování státního dluhu, který loni naskočil i s církevními restitucemi o dalších 160 miliard korun, slovy “protikorupční” ochrana tunelářů a podvodníků.
Něco z toho je sobecký záměr, ale něco i čirá neschopnost. Když ministr financí Miroslav Kalousek varuje před “růstem na dluh”, zatímco spáchal “pokles na dluh”, připomíná lišku z Ezopovy bajky, která na hrozny nedosáhne, a tak tvrdí, že jsou kyselé.
Situace v Česku je tak zmatená, že se nad ní pozastavuje i vlivný americký ekonomický týdeník Bloomberg Businessweek. Připomíná rozzlobenou reakci voličů na český model kapitalismu, pro který jsou charakteristické tunely a korupce a jehož dvě vlny recese byly ještě prohloubeny rozpočtovými škrty a zvyšováním daní. Týdeník straší návratem komunistů k moci, ale víc se zabývá tím, co by to udělalo s úrokovými sazbami, než tím, co uvádí lidi do varu.
Absurdní Nečasova vláda nás stojí každý den skoro půl miliardy korun nového dluhu. Jména těch, kdo pro ni zvednou ruku při hlasování o nedůvěře v Poslanecké sněmovně vyvolané sociální demokracií, budou hlasy z politického záhrobí. Budou to projevem čiré nemravnosti a nemravnost je nepromlčitelná.
Zástupci vládní TOP 09 nyní navrhli, aby stát odškodnil ty občany, které poškodila Klausova a Nečasova amnestie tím, že jim fakticky znemožnila získat náhradu škody v rámci trestního a následně i civilního řízení. Pokládám tento návrh za populistickou mlhu, která má zakrýt odpovědnost vlády za krajně pochybnou amnestii.
Kalousek a Schwarzenberg fakticky navrhují, aby místo amnestovaných podvodníků a tunelářů platili vzniklé škody všichni daňoví poplatníci. Kruh by se tak uzavřel. Za chybu prezidenta a premiéra, kteří amnestovali i podezřelé z podvodů a tunelování a poškodili tak práva obětí jejich trestné činnosti, by vše blahovolně kompenzoval státní rozpočet. Místo amnestovaných zlodějů a podvodníků, jejichž majetky a peníze by tak zůstaly nedotčeny, by platil stát.
Zástupci TOP 09 se tímto na první pohled líbivým a milosrdným návrhem snaží zakrýt skutečnost, že svým setrváváním v Nečasově vládě spornou podobu amnestie fakticky odsouhlasili a nejsou schopni ze selhání vlády a premiéra vyvodit žádnou politickou odpovědnost.
Rozhodně podporuji právo obětí trestné činnosti na náhradu škody. Toto právo by mělo být realizováno především v rámci řádného trestního či civilního soudního řízení. Škody způsobené trestnou činností by pak měli platit její pachatelé. Do takového trestního řízení by nemělo být zasahováno tak, jak to ve své amnestii učinili prezident a premiér.
Návrh TOP 09 je nejen pokrytecký, ale zřejmě také právně nerealizovatelný. Tam, kde amnestie ukončila procesy s tuneláři bez rozsudku, nelze rozhodnout bez řádného soudního rozhodnutí ani o nároku na odškodnění, natož o jeho výši. Je smutné a odsouzeníhodné, že vláda amnestií dostala řadu poškozených do takto právně komplikované situace.
Poslední salvy prezidenta Václava Klause snad může ještě napravit Ústavní soud. I když to bude velmi obtížné. Toho dalšího prezidenta si mohou lidé naštěstí už brzy zvolit sami a věřím, že voliči zbaví zemi stínů devadesátých let. Že se nenechají zmanipulovat mediální masáží, která se jim za desítky milionů korun, utracených ve volebních kampaních Zemana a Fischera, snaží namluvit, že je možno vybírat jen z těchto dvou jmen minulosti. Měli by se rozhodnout pro takového transparentního kandidáta, který není svázán s velkým byznysem (domácím ani zahraničním) a bude zárukou, že mu nebude otevřeně či skrytě sloužit. Naše země si nezaslouží, aby se podobná situace s amnestií někdy opakovala. Zaslouží si řádného prezidenta, který bude prosazovat spravedlivá a sociálně citlivá řešení. Prezidenta, který bude garancí, že tuneláři, korupčníci a podvodníci budou spravedlivě potrestáni a právo bude v této zemi platit pro všechny.
