Pan premiér zde hovořil o tom, že chce - a že jeho cílem, plánem - začít debatu s opozicí nad reformami. Já bych chtěl k tomu poznamenat, že se, pane premiére, špatně diskutuje o reformách ve stavu legislativní nouze. To je skutečně to úplně nejhorší prostředí, ve kterém můžete vést rozumnou věcnou debatu s opozicí. Ve stavu legislativní nouze to prostě nejde. Jsou stanoveny striktní termíny, je omezena možnost připravovat pozměňující návrhy, pořádně se nejedná ve výborech, zákony nemůžete ani přikázat do několika výborů. Prostě - je to mimořádná situace.
Myslím si, že to včerejší rozhodnutí vlády České republiky, aby se návrhy zákonů, které souvisí se státním rozpočtem, projednávaly v režimu legislativní nouze, je chybné. Nepovede to do budoucna k ničemu dobrému. Prostě - každá vláda, která si nesplní domácí úkol, nepředloží včas návrhy zákonů, bude tvrdit, že pokud ty zákony rychle nebudou přijaty, stane se katastrofa. A bude tady tendence zneužívat způsob, který použila teď Nečasova vláda.
Myslím si, že všichni ví, každý občan v této zemi ví, že Česká republika není ve stavu legislativní nouze. Tady nedošlo k žádné plošné živelné katastrofě, nebyly tady žádné plošné povodně, jaké třeba byly v srpnu 2002, nebylo tady žádné zemětřesení jako v Turecku, nedošlo tady k ničemu dramatickému, mimořádnému, neočekávanému.
Ano, možná vláda nečekala, že prohraje senátní volby takovýmto rozdílem. Ale určitě porážka vládní koalice v senátních volbách není důvodem k tomu, aby byl vyhlašován stav legislativní nouze. Já jsem přesvědčen, že je to pouze snaha, jak obejít Poslaneckou sněmovnu, snaha, jak možná obejít i nový Senát, protože pokud se vláda bude snažit projednat tyto návrhy zákonů ještě ve starém Senátu, tak je to samozřejmě snaha obejít volební výsledek, o kterém rozhodli lidé, kteří přišli k prvnímu a druhému kolu senátních voleb.
Je to chybné rozhodnutí a myslím si, že do budoucna se vládě Petra Nečase vymstí a do budoucna se také vymstí z hlediska kvality naše legislativního procesu.
Vláda podvádí a podvádí způsobem, který vidí všichni občané naší země a já myslím, že lidé si na to svůj názor nepochybně udělají. Není důvod pro vyhlášení stavu legislativní nouze.
Vláda tvrdí, že není schopna návrhy zákonů, které souvisí s rozpočtem, projednat do konce letošního roku. Pak se ptám, proč je nepředložila dříve. Pokud se na ty návrhy zákonů podíváte, tak jsou to velmi stručná legislativní dílka. Vláda má k dispozici tisíce úředníků. Kdyby je zaúkolovala, byla schopna projednat a zpracovat tyto věci během několika týdnů. Byla schopna tyto návrhy předložit počátkem měsíce září, mohla k těmto návrhům svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny a už dávno mohla uplynout 30denní lhůta jako minimální lhůta pro projednání těchto návrhů zákonů na půdě Poslanecké sněmovny. Jedná se o několik málo změn zákonů, které již mohly být projednány.
Je to jenom nedbalost vlády, je to její amatérský přístup, je to její nezkušenost, které vedou k tomu, že vláda vyhlašuje stav legislativní nouze pro to, aby obešla řádnou parlamentní proceduru na půdě Poslanecké sněmovny a možná by se pokusila obejít i řádnou parlamentní proceduru na půdě českého Senátu.
To je první poznámka.
Druhá věc: Je velmi zvláštní, že vláda pokračuje v tom, co začala v létě, aniž by se jakýmkoli způsobem ohlížela na výsledek voleb, které proběhly v uplynulých 14 dnech. Domnívám se, že lidé v těchto volbách, ti, kteří přišli volit, aktivní občané, kteří se zajímají o veřejné záležitosti, tak lidé, kteří přišli volit, tak se vyjádřili těmito volbami také k vládní politice. To je přece věc číslo 1, která vévodí veřejné diskusi, veřejnému prostoru. Plošné škrty, návrhy, se kterými přichází vláda, její daňová politika. Lidé se v těchto volbách k politice vlády vyjádřili a vyjádřili se tak, že nejvíce podpořili kandidáty České strany sociálně demokratické. Strany, která tyto vládní reformy kritizuje. Strany, která se domnívá, že vláda postupuje chybnou cestou.
Domnívám se, že lidé se vyjádřili svým hlasováním ať už ve volbách komunálních nebo ve volbách senátních také k politice této vlády. A vláda by výsledek hlasování měla ve své politice zohlednit. Pokud chce být vládou demokratického státu. Já se domnívám, že lidé nesouhlasí se škrty, protože se jim zdají nespravedlivé. Nesouhlasí se škrty proto, že se jim zdají asociální. Nesouhlasí s vládní rozpočtovou politikou, neboť jsou přesvědčeni o tom, že její náklady se přenáší pouze na středně a nízkopříjmové skupiny. Tento svůj názor dali občané najevo ve volbách a je škoda, že ho vláda Petra Nečase ignoruje takovýmto způsobem a že dokonce tyto návrhy zákonů chce projednávat v mimořádném zkráceném režimu ve stavu legislativní nouze. Jako by žádné volby ani nebyly. Jako by vláda nechtěla slyšet názor a vzkaz občanů, který jí v uplynulých volbách poslali.
Myslím si, že každé volby, které mají celostátní charakter, jsou svým způsobem referendem o stávající vládě. Tyto volby také takovýmto referendem byly a v tomto referendu stávající vládní koalice neuspěla. Neuspěla a myslím si, že je škoda, že ní schopna výsledek voleb reflektovat, procítit a zohlednit.
Pan premiér zde hovořil o tom, že současná vládní rozpočtová politika navazuje na politiku vlády Mirka Topolánka. Já si myslím, že to je logické. Tato vláda ve skutečnosti dělá totožnou sociální, rozpočtovou a daňovou politiku, jakou jsme tady zažívali v letech 2007 až 2009. Tato politika je charakterizována několika rysy. Za prvé, je to politika, která přenáší daňovou zátěž z vysokopříjmových skupin na středněpříjmové skupiny. Je to politika, která přenáší daňovou zátěž z firem na středněpříjmové skupiny. V letech 2007 až 2009 tady byla zavedena rovná daň, byla dále snížena daň firmám a současně byla zvýšena daň z přidané hodnoty. Vedlo to k tomu, že se daňová zátěž přenesla z určitých kategorií, a to kategorie firem a vysokopříjmových skupin na střední vrstvy. To byl první důsledek politiky vlády Mirka Topolánka.
Druhý důsledek byla deformace sociální politiky, protože došlo k tomu, že celá řada sociálních transferů, které v minulosti byly směřovány ke středním vrstvám, tak byla těmto středním vrstvám odňata. Už jsem zde hovořil o tom, jakým způsobem byl deformován systém přídavků na děti.
Samozřejmě, vládní rozpočtová politika z tohoto období se výrazným způsobem projevila na poklesu příjmů státního rozpočtu. Projevila se také v tom, že česká ekonomika začala zpomalovat ještě před tím než přišly hlavní dopady hospodářské krize.
Vládní politika v tomto období byla charakterizována také tlakem na mzdy. Vláda odmítla zvyšovat minimální mzdu. Je velmi zajímavé - a tady v této Poslanecké sněmovně se o tom mnoho nemluví - ale od 1. ledna roku 2007 se minimální mzda nezvýšila ani o korunu. Přitom tehdy se hovořilo o tom, že vláda chce zvyšovat motivaci lidí k tomu, aby pracovali. Tlak na snižování mezd se přesunul i do politiky vlády současné. Už zde bylo řečeno, že vláda chce snížit o 10 procent objem platů zaměstnanců veřejného sektoru, ale k tomu se určitě ještě dostanu.
Současná vláda navazuje na Topolánkovu vládu také tím, že se musí vyrovnat s důsledky její tehdejší chybné politiky. Tím, jak se v letech 2007 až 2010 resp. 2009 snižovaly daňové příjmy státu, tak došlo k tomu, že ročně je stát chudší o 89 miliard korun. Je to v důsledku toho, že Miroslav Kalousek a Petr Nečas ve vládě Mirka Topolánka snížili některé daně a sociální odvody. Díky tomu dnes stát každý rok přichází o částku 89 miliard korun, což je shodou okolností polovina současného deficitu českého státního rozpočtu. Státní rozpočet v letošním roce by měl skončit schodkem 163 miliard korun a zhruba 89 miliard z této částky je dáno chybami, ke kterým došlo v rozpočtové a daňové politice v letech 2007 - 2009.
Kdo byl v tomto období ministrem financí? Ministrem financí byl Miroslav Kalousek. Kdo byl v tomto období ministrem práce a sociálních věcí? Byl to Petr Nečas. V tomto období byl také založen současný schodek důchodového účtu. V době, kdy končila na podzim roku 2006 vláda sociální demokracie, tak byl na důchodovém účtu přebytek. Postupně se tento přebytek vymazal a v současné době je důchodový účet v deficitu. Není to jenom v důsledku hospodářské krize, je to v důsledku chybných kroků Petra Nečase v době vlády Mirka Topolánka, v důsledku snížení odvodů na sociální pojištění, v důsledku různých experimentů, které se týkaly dočasných slev na sociální pojištění, které nezafungovaly. A v tuto chvíli, bohužel, je už důchodový účet v deficitu a komplikuje rozhodování vlády, pokud jde o valorizaci důchodů.
Já si myslím, že je důležité zdůraznit, že současný stav českých veřejných rozpočtů je ovlivněn dvěma základními příčinami.
První příčinou je hospodářská krize, ke které došlo. Samozřejmě vláda ji nemohla zastavit, mohla se snažit pouze zbrzdit její dopady na české veřejné rozpočty, ale první polovinou současného deficitu jsou skutečně dopady globální hospodářské krize. Vinu na druhé polovině schodku mají chyby, ke kterým došlo právě v době vlády Mirka Topolánka.
Já si myslím, že je velmi zajímavé, že v debatě zatím nepadla zmínka o Řecku, pokud si uvědomíme, že na strašení Řeckem byla založena velká část volební kampaně jak Občanské demokratické strany, taky strany TOP 09. Myslím, že v tuto chvíli už vláda řecký strašák nepotřebuje, a tak ho odložila. V této souvislosti je ale důležité připomenout, co se dělo v Řecku předtím, než tam vypukla hospodářská krize, co se dělo v Řecku předtím, než došlo k ohrožení jeho ratingu. V Řecku pět let před krizí vládla pravicová Nová demokracie. Pět let před krizí tato řecká vláda snižovala daně. Pak se ještě pustila do experimentu s pořádáním olympijských her. Právě chybná politika v daňové oblasti do značné míry podrazila nohy stabilitě řeckých veřejných rozpočtů a byla poslední kapkou, která přispěla k realizaci velké řecké krize.
Česká republika není Řecko. Česká republika je šestý nejméně zadlužený stát v rámci Evropské unie. Přesto řecká karta byla intenzívně používána před volbami a byla používána velmi demagogickým způsobem. Pokud bych měla ale najít alespoň jeden prvek, který měla společná politika Topolánkovy vlády a politika řecké pravicové vlády před krizí, tak to bylo právě snižování daní, snižování daní firmám a snižování daní fyzickým osobám.
To byla stejná chyba. Stejnou chybu udělala řecká pravicová vláda a stejnou chybu udělala vláda Mirka Topolánka ve své daňové politice. To podseklo daňové příjmy Řecka a bylo to poslední kapkou k jeho krizi a tato politika Miroslava Kalouska a Petra Nečase podkopla i stabilitu českého státního rozpočtu a vedla také k tomu, že v roce 2009 jsme měli největší schodek státního rozpočtu v naší historii 224 mld. korun. To byl absolutně rekordní schodek státního rozpočtu a byl to poslední státní rozpočet, který ještě připravovala vláda Mirka Topolánka.
Souhlasím s tím, že politika této vlády, jak zmínil premiér Nečas, navazuje na politiku vlády Topolánka a platí také, že tato vláda se musí vypořádávat s důsledky chyb, které způsobila Topolánkova vláda. Mimo jiné je to zvláštní, že poté, kdy Miroslav Kalousek působil jako ministr financí řadu let v této vládě Mirka Topolánka, působil tam i Petr Nečas, tak v tuto chvíli ještě stále musí řešit obrovský strukturální deficit státního rozpočtu.
Pokud se podíváme na vývoj našeho veřejného dluhu, Česká republika patří mezi nejméně zadlužené státy v rámci Evropské unie. V době, kdy končila vláda sociální demokracie na podzim roku 2006, byl podíl veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu stabilizován na úrovni zhruba 29 % HDP. V tuto chvíli se veřejný dluh na konci letošního roku k poměru k hrubému domácímu produktu bude pohybovat někde možná kolem 37, 38 % hrubého domácího produktu.
Pokud se podíváme na nárůst veřejného dluhu v uplynulých letech, je jasné, že se zvýšil jeho podíl na hrubém domácím produktu, čili veřejný dluh rostl. Veřejný dluh rostl v uplynulých letech i nominálně. Od roku 2007 se zvýšil do letošního roku o 440 mld. korun, čili 440 mld. korun nárůstu čistého státního dluhu České republiky. To je částka, která tvoří v tuto chvíli zhruba jednu třetinu celého veřejného dluhu, kterým Česká republika disponuje. To znamená od roku 2007 narostl český veřejný dluh v zásadě o 440 mld. korun a to je třetina celkového současného zadlužení.
Já to říkám proto, abychom si uvědomili, jaký podíl má současná vláda a lidé, kteří jsou v ní zastoupeni a politické strany, které jsou ve vládě zastoupeny, na celkové výši veřejného dluhu naší země. Ten podíl je značný, je nezpochybnitelný a mne velmi mrzí, že ani ministr financí Kalousek ve svém vystoupení, ani předseda vlády Petr Nečas se k této odpovědnosti a spoluodpovědnosti za celkovou výši veřejného dluhu České republiky nepřihlásili. Nebylo tam ani jediné slovo pokory, nebylo tam ani jediné slovo o tom, že je zde i určitá odpovědnost lidí, kteří sedí v současné vládě, za to, jak velký je veřejný dluh a jaké je současné tempo zadlužování České republiky.
Pan premiér Nečas zde hovořil o tom, že samotný nástup jeho vlády znamenal zlepšení ratingu České republiky. Já bych ho chtěl ujistit, že rating České republiky u všech tří klíčových ratingových agentur, které jsou relevantní pro prodej státních dluhopisů, se postupně zlepšuje počínaje léty 2000 až 2002. Od těchto let, od roku 2002 nedošlo u žádné z těchto tří ratingových agentur ke zhoršení ratingu České republiky a od tohoto období se rating České republiky pouze zlepšuje. Bylo by to samozřejmě velmi negativní, kdyby za této vlády došlo ke zhoršení ratingu České republiky, když od roku 2002 ani u jedné z těchto tří ratingových agentur nedošlo ke zhoršení ratingového hodnocení České republiky a naopak můžeme sledovat kontinuitu postupného zlepšování ratingu, a to počínaje počátkem této dekády, to znamená léty 2000 až 2002. Jestliže ratingové agentury zlepšily výhled České republiky, tak to bylo na základě toho, že se vláda přihlásila ke konvergenčnímu programu, který schválila vláda Jana Fischera. Byl to ale konvergenční program, k jehož dodržení se před volbami hlásily všechny významné politické strany. I kdyby vládu sestavila sociální demokracie, která volby vyhrála, i kdybychom my sestavili vládu jako vítězové voleb po těchto volbách do Poslanecké sněmovny, tak bychom respektovali konvergenční program a respektovali bychom stanovené cíle pro snižování schodku státního rozpočtu.
I sociální demokracie se domnívá, že dluh, který byl vytvořen v uplynulých letech, tempo zadlužování, které se zvýšilo v létech 2008, 2009, 2010 do současných neuvěřitelných obrátek, je potřeba zpomalit. My se přece nelišíme ve snaze snižovat tempo zadlužování naší země zpět pod 3 % HDP na úroveň, kde bylo v létech 2004, 2005, 2006. Naším cílem je snížit tempo zadlužování a zpomalit nárůst veřejného dluhu, ale lišíme se v cestách, které bychom pro rozpočtovou konsolidaci naší země zvolili. V tom je ten základní rozdíl mezi přístupem současné vlády a přístupem České strany sociálně demokratické.
My se domníváme, že břemeno rozpočtové konsolidace by mělo být rozloženo rovnoměrněji. Za prvé by mělo být rozloženo rovnoměrněji mezi zvýšení příjmů státu a škrty. Je jasné, že každá rozpočtová stabilizace musí být založena na omezení výdajů, ale současné také na zvýšení příjmu. Neplatí ona teze, kterou velmi často opakuje ministr financí Kalousek o tom, že rozpočet státu je stejný jako rozpočet domácnosti.
To prostě není pravda. Charakter státního rozpočtu je jiný. Jestliže máte domácnost a zjistíte, že máte rozdíl mezi příjmy a výdaji, tak pokud omezíte výdaje, tak to neovlivní vaše příjmy. Stát se chová jinak. Pokud máte státní rozpočet, pokud omezíte výdaje, tak velká část omezení výdajů se vám vždy vrátí i v podobě určitého omezení příjmu. Je to prostě tak. Výdaje státu souvisí současně i s jeho příjmy. Výdaje domácnosti nejsou na příjmy domácnosti navázány takovým způsobem, jako je to u státního rozpočtu.
Čili neplatí teze, že státní rozpočet se chová stejně jako rozpočet domácnosti, státní rozpočet je rozpočtem svého druhu.
Konkrétní příklad: Jestliže tahle vláda se rozhodla zcela škrtnout dotační prostředky na program Panel, tzn. na rekonstrukci panelových domů bylo vynakládáno ročně něco kolem necelé miliardy korun, tak existují propočty o tom, že z 1 Kč takovéto dotace se vrací zpět do státního rozpočtu až 1,20 Kč. Ptáte se, jak je to možné? Je to možné proto, že tato dotace na sebe váže privátní investice a aktivitu v rámci privátní ekonomiky. 1 Kč dotace programu Panel znamená návrat do státního rozpočtu v rozsahu 1,20 Kč. Protože soukromí majitelé, nájemníci, družstevníci museli k programu Panel přikládat své prostředky a tato aktivita mobilizovala aktivitu v rámci soukromého sektoru.
Jestliže tato vláda jde tedy politikou škrtů, tzn. klade dramaticky převažující důraz na snižování výdajů státu, tak automaticky negativním způsobem ovlivní budoucí příjmy státního rozpočtu. To je ten rozdíl číslo jedna. My se domníváme, že rozpočtová stabilizace by měla být vyrovnaným způsobem založena na omezení výdajů, ale současně také na zvýšení příjmů státu.
Rozdíl číslo dvě spočívá v charakteru škrtů. Jestliže vláda realizuje škrty, měla by je realizovat tak, aby nenarušila sociální soudržnost ve společnosti, ty klíčové parametry, které zajišťují to, že se společnost zcela nerozpadne, a současně by měla dbát na to, aby tyto škrty byly vnímány jako spravedlivé a aby byly vnímány jako sociálně únosné. Tzn. měla by je distribuovat takovým způsobem, aby nevytvořily ve společnosti nepřekonatelné sociální rozdíly a současně aby je jednotlivé sociální a společenské vrstvy mohly unést. Toto pravidlo dodrženo nebylo.
Druhá věc a druhá naše výhrada se týká charakteru škrtů, které jsou zaměřeny do oblasti investic. Jestliže vláda investuje, vytváří současně podmínky v případě vhodně alokovaných investic pro budoucí prosperitu. Vytváří podmínky pro budoucí konkurenceschopnost. Jestliže jsou škrty zaměřeny do oblastí, kde dojde k podlomení investiční aktivity státu, v oblasti infrastruktury, tak je logické, že se to státu v budoucnu vymstí. Jestliže stát omezuje výdaje v oblasti výstavby dopravní infrastruktury, je zřejmé, že to postihne celou řadu regionů z hlediska investiční aktivity a z hlediska politiky zaměstnanosti. Takto je současný rozpočet bohužel koncipován.
Pokud shrnu naše hlavní systémové výhrady, které se týkají vládní rozpočtové politiky: Jsme přesvědčeni o tom, že ve skutečnosti takovýto způsob stabilizace veřejných rozpočtů podlomí hospodářský růst nebo ho alespoň významným způsobem oslabí, takovýto způsob stabilizace státního rozpočtu ohrozí v příštím roce zaměstnanost, takovýto způsob stabilizace státního rozpočtu sníží kupní sílu významných skupin obyvatel a to vše v součtu bude mít negativní dopad jak na podnikání, tak na celkovou prosperitu České republiky v příštím roce.
Problémem je, že se krátí i investice dlouhodobého charakteru, investice do vzdělání, investice do infrastruktury. To povede k tomu, že z dlouhodobého hlediska se zhorší šance České republiky na udržení mezinárodní konkurenceschopnosti. To je ten druhý problém, který v tuto chvíli máme s tímto návrhem státního rozpočtu. Škrty jsou koncipovány nespravedlivým způsobem. Lidé to cítí, konec konců demonstrace čtyřiceti tisíc zaměstnanců veřejného sektoru, která se tady v Praze nedávno uskutečnila, jasně potvrzuje, že velká část občanů cítí tyto škrty jako nespravedlivé. Vláda je totiž zaměřila na střední vrstvy a vláda tyto škrty zaměřila na nejslabší články, na nejchudší rodiny s dětmi, na zdravotně postižené, na nemocné, čili vláda měla dostatek odvahy, aby sebrala finanční zdroje těm nejchudším, ale neměla žádnou politickou odvahu k tomu, aby získala dodatečné zdroje do státního rozpočtu od nejvyšších příjmových kategorií, neměla žádnou odvahu, aby získala dodatečné zdroje do státního rozpočtu od firem nebo třeba zdanila hazardní hry. K tomu vláda odvahu neměla a soustředí se pouze na to, že vytahuje finanční prostředky z kapes nejchudších rodin s dětmi, bere peníze lidem se zdravotním postižením, bere peníze zaměstnancům veřejného sektoru.
Pan premiér Nečas zde hovořil o tom, že zaměstnanci veřejného sektoru mají příliš vysoké platy a že je jich příliš mnoho. Bylo by to hezké, kdyby to říkal někdo, kdo nikdy nebyl ve vládě, ale já už jsem tady jasně několikrát zmiňoval, že v tuhle chvíli sklízíme také plody práce vlády Mirka Topolánka. Já se domnívám, že stát, pokud má plnit své funkce, pokud má zajistit daňovým poplatníkům za jejich daně kvalitní veřejné služby, potřebuje určité množství zaměstnanců, kteří by měli být placeni tak, aby to odpovídalo jejich nasazení a jejich kvalifikaci. Jestliže vláda se chystá zkombinovat 10 %ní pokles platů zaměstnanců veřejného sektoru s nepromyšlenou reformou tarifů, která u řady těchto lidí povede nejenom k 10 %nímu snížení, ale také ke snížení o 20 nebo 25 %, tak je to útok na stabilitu veřejného sektoru a na kvalitu veřejných služeb.
Lidem se to vrátí dvojím způsobem. Za prvé - veřejné služby budou méně kvalitní, budou omezovány, budou privatizovány a budou zpoplatňovány. To samozřejmě bude znamenat větší tlak na peněženky daňových poplatníků. Druhý způsob, jakým se toto vládní opatření snižování platů a snižování tarifů vrátí, bude v tom, že se přirozeně sníží kupní síla zaměstnanců veřejného sektoru. A třetí důsledek bude v zásadě plošný a podle mého názoru nejničivější - jestliže vláda vydává do ekonomiky signál snižování platů o 10 %, tak se to nepochybně dříve nebo později přelije i mezi ostatní zaměstnance v privátních firmách. Už dnes probíhají kolektivní vyjednávání, už dnes slyší zástupci zaměstnanců jednoduchý argument: "Vláda snižuje o 10 %, tak co byste chtěli, uděláme to samé, co byste chtěli, když se tímto způsobem chová vláda."
Vláda tedy vysílá z hlediska mzdového vývoje do ekonomiky dva silně negativní signály. Za prvé, odmítá i nadále po několika letech zvyšovat minimální mzdu, tzn. od roku 2007 pravděpodobně až někdy do roku 2014 vůbec nebude minimální mzda zvýšena, tzn. dochází reálně k jejímu dramatickému poklesu. A druhý negativní signál, který vláda vysílá do ekonomiky, je - snižujte platy, je to pro ekonomiku dobře. Ale myslím, že žádná společnost se ještě snižováním platů k prosperitě nedostala. Žádná společnost se snižováním platů nedostala k lepší životní úrovni nebo větší sociální stabilitě. Podle mého názoru je to spíše cesta do pekel, cesta k sociálnímu propadu a je to cesta ke snižování hospodářského růstu.
Myslím si, že vládní koncepce přenést velkou část rozpočtových úspor právě na zaměstnance veřejného sektoru se naší společnosti dlouhodobě vymstí - právě z hlediska kvality veřejných služeb, ale také z hlediska toho, jak se bude vůbec vyvíjet mzdový vývoj v reálné ekonomice. Myslím si, že v tuto chvíli vláda zvolila řešení, které nepomůže naší ekonomice a není dlouhodobě koncepční.
Pan premiér Nečas velmi často hovoří o tom, že v tuto chvíli probíhají jenom plošné škrty a že skutečné reformy nás teprve v budoucnu čekají. Zatím vláda žádné konkrétní podrobné reformy nepředložila. Předkládá pouze parametrické změny některých systémů ve smyslu plošných škrtů, které nejsou promyšlené, nejsou ani vyvážené a nejsou ani spravedlivé.
Myslím si, že takováto rozpočtová politika není dlouhodobě udržitelná a pokud by v ní vláda pokračovala, tak ve skutečnosti nebude ani úspěšná, protože řada škrtů, které vláda v tuto chvíli realizuje, má pouze jednorázovou povahu. Řada těchto škrtů není dlouhodobě udržitelná z hlediska schopnosti státu zajistit své dlouhodobé funkce. Myslím si, že si málokdo dokáže představit, že s takovýmito finančními zdroji bude schopna Policie do budoucna zajistit bezpečnost občanů.
Nikdo si nedokáže představit, že pokud se dlouhodobě bude realizovat politika zmrazování prostředků pro zdravotnictví, pro platby za státní pojištěnce, že se nezhroutí systém financování zdravotní péče ze zdravotního pojištění. Není možné do nekonečna nahrazovat pokles dotací pro vysoké školy zaváděním zápisného, dalších poplatků a školného. To prostě nebude fungovat. Čili z dlouhodobého hlediska tento způsob řešení rozpočtového schodku není promyšlený, není udržitelný. A především nezaručuje žádné zlepšení budoucnosti. Zaručuje pouze likvidaci veřejného sektoru, jeho otevření privatizaci a zaručuje zvyšování sociálních rozdílů v naší společnosti.
Mne velmi mrzí, že spolu se státním rozpočtem, spolu s jednotlivými návrhy zákonů vláda nepředložila podrobnější analýzu dopadů právě na sociální soudržnost. Mrzí mě, že vláda nepředložila podrobnější analýzu dopadů všech těchto škrtů na vývoj ekonomiky v následujícím období, zejména pokud jde o rok 2011 a o rok 2012. Velmi mě mrzí, že vláda v rozpočtovém výhledu ani nenaznačuje, jakým způsobem vlastně chce dosáhnout dalšího poklesu schodku státního rozpočtu v letech 2012 a 2013. Pouze konstatuje, že v roce 2013 by se měl deficit stlačit pod tři procenta hrubého domácího produktu.
Pokud jsem se velmi pečlivě díval na makroekonomickou část návrhu zákona o státním rozpočtu, téměř tam není zmínka o tom, jakým způsobem vláda dospěla k výrazně optimistickému odhadu hospodářského růstu v příštím roce, přičemž je zřejmé, že kroky vlády na výdajové straně budou působit na hospodářský růst negativním způsobem. Domnívám se, že růst ekonomiky tak, jak ho vláda v tuto chvíli odhaduje, je mírně přeceněn a nejsou v něm zohledněny všechny dopady škrtů, se kterými vláda ve své rozpočtové politice počítá.
Myslím si, že v tuto chvíli je chyba, že vláda nemá hospodářskou strategii. Kdyby současná vláda byla schopná formulovat dlouhodobou hospodářskou strategii a do jejího kontextu zasadila konkrétní rozpočtovou politiku, byl by rozpočet pochopitelnější a srozumitelnější. Takto je to jenom výkřik. Je to výkřik, který není promyšlený. Nepovede k dlouhodobé stabilizaci veřejných rozpočtů a zhorší životní úroveň velké části obyvatel naší země.
Mne velmi mrzí, že rozpočet je projednáván v situaci a v atmosféře, kdy vláda zneužila institut stavu legislativní nouze pro přijetí jednotlivých návrhů zákonů. Chtěl bych ale konstatovat, že i když Česká strana sociálně demokratická s tímto návrhem zákona o státním rozpočtu nesouhlasí, tak nebudeme podnikat kroky, které by vedly k tomu, že rozpočet nebude přijat do konce letošního roku, a nebudeme podnikat kroky, které by vedly k riziku rozpočtového provizoria, z jediného důvodu. Evropa je dnes v hysterii. Řada vlád poměrně hystericky reaguje na řeckou krizi, na velmi často živelné a svévolné počínání ratingových agentur, které v tuto chvíli mají moc nad životem a smrtí celé řady evropských vlád.
V situaci, kdy by Česká republika neměla včas schválený rozpočet, tak by to skutečně mohlo vytvořit předpolí pro spekulace, které by mohly být spojeny s útokem na českou měnu, s útokem na český rating. A to si v žádném případě sociální demokracie nepřeje. My nebudeme pro rozpočet hlasovat, ale nebudeme jeho projednávání obstruovat, tak aby to zvýšilo riziko rozpočtového provizoria.
Je to ale jiná věc, než projednávání zákonů, kterými vláda mění parametry našeho sociálního a daňového systému. Jestliže dochází k nevratným změnám sociálního a daňového systému, má parlament plné právo, aby do této věci hovořil, a má parlament plné právo, aby politiku vlády v této souvislosti změnil. Je tedy nutno odlehčit a oddělit projednávání státního rozpočtu jako takového, státní rozpočet země potřebuje a je nutno ho schválit do konce letošního roku, a projednávání návrhů zákonů, které vláda do parlamentu předložila a kterými mění celou řadu parametrů v našem sociálním a daňovém systému.
Režim těchto zákonů by měl být podroben standardní proceduře. Měly by mít možnost se k nim vyjádřit parlamentní výbory, měly by mít možnost se k nim vyjádřit Poslanecká sněmovna i Senát. A pokud dospějí k názoru, že vláda v těchto reformách udělala chybu nebo postupuje nespravedlivým, nevyváženým způsobem, tak je plné právo parlamentu zákony změnit. Vláda by potom měla k tomu přizpůsobit svou politiku. Měla by prostě hledat úspory jinde, měla by hledat příjmy jinde, pokud se rozhodne parlament nesouhlasit se změnami v sociálních a daňových systémech, tak jak je navrhuje současná vláda.
Já rozhodně nesouhlasím s tím, aby byl osud těchto zákonů spojován s návrhem zákona o státním rozpočtu. Pokud to tak vláda myslela, tak měla zajistit, aby tyto návrhy zákonů byly přijaty dříve než samotný zákon o státním rozpočtu a měla je předložit včas. V žádném případě není možné počítat s tím, že sociální demokracie nebude kritizovat tyto návrhy zákonů, jestliže jsou nespravedlivé, jestliže povedou k problémům širokých sociálních skupin, jestliže vedou ke snižování, k nespravedlivému plošnému snižování platů, jestliže vedou k tomu, že je tady nespravedlivě přenášena daňová zátěž z vysokopříjmových skupin na středně příjmové skupiny. S takovými návrhy rozhodně sociální demokracie souhlasit nebude.
Já bych si velmi přál, aby příští státní rozpočet, který vláda bude předkládat, byl součástí celkového kontextu a konceptu rozpočtové a daňové a hospodářské politiky. Takto předložený rozpočet v žádném případě není možné pokládat za něco, co by mělo hospodářskou politiku vlády a její celkovou hospodářskou koncepci nahradit.
Já bych rád požádal jak pana premiéra Nečase, tak pana ministra financí Kalouska, aby příští rozpočet do tohoto kontextu zařadili. Rád bych je také požádal, aby při přípravě příštího rozpočtu postupovali odpovědnějším způsobem a nedostávali Poslaneckou sněmovnu do časového stresu takovým způsobem, jak se to stalo na podzim letošního roku.
Dámy a pánové, vážená vládo, paní předsedkyně, sociální demokracie nebude moci vyjádřit svůj souhlas s tímto návrhem zákona o státním rozpočtu v prvém čtení. Ne proto, že bychom nesouhlasili se snižováním schodku státního rozpočtu, ale nesouhlasíme s filosofií rozpočtu, se strukturou a charakterem škrtů a především s tím, jakým způsobem jsou rozloženy náklady škrtů státního rozpočtu na jednotlivé sociální skupiny naší společnosti. To je tím hlavním důvodem, proč pro tento návrh zákona o státním rozpočtu hlasovat nebudeme.
Děkuji. (Potlesk z lavic sociální demokracie.)
