aneb hloupost se tlačí dopředu a rozum ustupuje, aby se díval…
Ke kauze chrastavského výchovného ústavu, rezignaci ředitelky Sochorové a jejímu napadení ministerstvem školství za údajné porušování práv svěřenců ústavu.
Jsem zděšena, kam až úředníci z MŠMT a úřadu ombudsmanky za pomoci horlivých kýválků jsou schopni bez znalosti věci zajít. Nad metodou „zákeřné popravy“ nejen ředitelky Markéty Sochorové, ale i diskreditací speciální pedagogiky jako takové, zůstává jen smutek s rozhořčení. Vyvozovat závěry z toho, když si vyřizuje někdo své problematické vztahy a zneužije k tomu personál a děti z „pasťáku“ je zcela mimo speciálně pedagogickou realitu. Tím, že na tento neadekvátní krok přistoupili ministerští „úředníčci“ velmi poškodili dlouhodobou systematickou práci nejen zaměstnanců, kdy shodili jejich autoritu, ale otevřeli vrátka i pro negativní důsledky v další výchově problémových dětí a mladistvých nejen v tomto ústavu, kdy tento amatérismus může mít i kroky nevratné. Slovy J. A. Komenského „umění vládnout se zakládá na moudrosti, nikoli na síle, na opatrnosti, nikoli na úskoku.“
Za ministerským dupáním v jeteli s výrazným přispěním úřadu ombudsmanky se ztrácí hranice korektního normálního jednání i chování a bezbřehá údajná demokracie až „cochcárna“ se zahaluje do zástěrky lidských práv a údajně neadekvátního systému hodnocení chování svěřenců. Tato prezentovaná práva nesmí však být na úkor lidí, kteří doplácejí na jednání a chování části kluků ve výchovném ústavu i mimo něj např. v případě útěků s následnou trestnou činností. Nejen v paměti Chrastavanů zůstává vražda vychovatelky a její smrtelně zraněné setry…
Mnoho dramatických příběhů zažil tento ústav, stejně tak jako naopak i řadu úspěchů. Jde o běžné každodenní radosti i trápení. Odstranit problémy, které kluky do „pasťáku“ přivedly je běh na dlouhou trať a neobejde se to bez tolerance a vytvoření důvěry mezi personálem a jejich svěřenci. A mezi ty největší radosti patří třeba vyučení kluků, což by se pravděpodobně v problematické rodině mnohdy s nepodnětným prostředím a s laxní výchovou nestalo. Patří mezi ně i úspěchy kluků v zájmových oblastech, kdy se jim otvírá pozitivní vějíř aktivit, v nichž mohou být mnozí úspěšní. A to je právě to pohádkové rozlišení dobra a zla, tedy normální zapojení do práce a běžného života občanské společnosti bez trestné činnosti a třeba sociálních dávek. Každý kluk, který vykročí na tuto cestu, což nám většinou připadá normální, je velkým úspěchem. A za tuto náročnou práci si zaslouží zaměstnanci těchto ústavů poděkování a ne hanebnost a ostouzení od svého zřizovatele ministerstva školství.
Jako myšlení na přeskáčku lze hodnotit chrastavský nepřijatelný „úlet“ ministerstva, které je v přímém rozporu s nedávnými jeho kroky a doporučeními, v kauze oprávněné kritiky vedení Střední průmyslové školy v pražských Strašnicích, za nečinnost proti šikaně vůči učitelce, která skončila s tragickými následky. A to zde nešlo o výchovný ústav, kde jsou za daleko horší provinění svěřenci umisťováni soudně. I každý běžný pobyt v rodině proto musí schvalovat kurátor.
Dlouho jsem v tomto zařízení jako speciální pedagožka pracovala ať již jako vychovatelka, učitelka či dětská sestra. Představa, že lze srovnávat etopedické zařízení s kombinovanými poruchami svěřenců s běžným školským zařízením je naprosto zcestná! Žádná výchovná práce a to nejen ve výchovném zařízení se bez jasných pravidel, běžného denního režimu a individuálního přístupu neobejde. I doma běžně rodiče zapojují své ratolesti dle jejich věku do pracovního chodu rodiny, děti mají jasná zadání, kdy mají být doma, kdy mají mít napsané úkoly, co je jejich povinností, rodiče chtějí mít přehled, čím a kde se zabývají… I v rodině existuje určitý systém sankcí za neposlušnost jako třeba zákaz televize, počítače či volného běhání venku s kamarády, když jsou porušena pravidla stanovená rodiči, ale i naopak odměny za snahu. I tady jde tedy o jakési hodnocení, protože bez toho to prostě nejde.
Úřednická snaha postavit chrastavský systém hodnocení na negaci, tedy demotivaci je zcela účelový záměrný nesmysl. Opak je pravdou.
Jistě by horlivým Neználkům z MŠMT a jeho náměstkovi pro vzdělávání V. Píclovi včetně zástupců úřadu ombudsmanky prospělo, aby alespoň půl roku v tomto zařízení sami pracovali, nebo si vzali domů některé svěřence na „zkušenou“. Dospěli by nutně k jiným závěrům.
Protože však ministerstvo školství potřebovalo tzv. „zavrtěti psem“, aby odpoutalo pozornost od posledních velmi neprofesionálně připravených zákonů např. k inkluzi, tak se hodí vše a to i za cenu další neodbornosti a nekorektností. Ministerstvo se mýlí, myslí-li si, že speciální pedagogové posuzují jeho kroky v Chrastavě tak, jak by samo chtělo. Ne, protože politikaření do této odbornosti naštěstí nepatří!
Dana Lysáková
