ČSSD dnes představuje stranu, která vyhrála volby, sestavila vládu, má předsedu Poslanecké sněmovny a předsedu Senátu. K jejímu odkazu a kořenům se hlásí i prezident České republiky.

Říká se, že: ,, Kdo nezná svoji historii, nemá budoucnost“, proto je dobré občas se zastavit a zavzpomínat na její vznik, zakladatele a v historii hledat poučení.

V roce 1878 se 7. dubna sešlo pouhých 14 delegátů v čele s J. B. Peckou a Ladislavem Zápotockým a zvolilo si pětičlenné vedení strany. Zakládající sjezd se konal v hospodě za městem, v ilegalitě a zanedlouho se celé toto vedení strany ocitlo ve vězení.

Tehdejší rakousko-uherské orgány měly strach z probouzejícího se dělnického hnutí. Zástupci rodící se sociální–demokracie mimo jiné požadovali :

Všeobecné, rovné a přímé volební právo pro všechny občany státu

Úplnou svobodu tisku, spolčovací, shromažďovací a koaliční svobodu

Zavedení kratšího pracovního dne, omezení práce žen a odstranění práce dětí

Dnes, kdy jsou tyto požadavky samozřejmostí a jsou rozvinuty v koncepci sociálního státu, který považuji za znak evropské civilizace, je existence střední třídy založena na sociálním státu. Pokud by se například v České republice odstranily sociální transfery, téměř polovina českých obyvatel by upadla do chudoby.

Jinými slovy, tento systém vytváří z většiny obyvatel, kteří mají nedostatečné příjmy, střední vrstvu. Pokud je člověk nemocný, díky zdravotnímu pojištění dostane zdravotní péči, která by byla vyhrazena a dostupná pouze platícím. Pokud mají děti, díky bezplatnému školství, je možno zajistit jejich vzdělání v kvalitě, kterou by si běžně nemohli dovolit. A co je nejdůležitější, mají možnost dosáhnout i na výši důchodu, který by si nemohli dovolit bez velkých úspor.

Garantem sociálního státu je především sociální-demokracie. Proto považuji za důležité, aby ji nepohltily nejenom jiné strany a hnutí, ale i vlastní spory.

Jsem přesvědčena, že to co nás vždy poškozuje nejvíce je právě to, že často nemáme odvahu říci si pravdu do očí, že nemáme odvahu vyjádřit svůj osobní názor, že každý chce být volitelný a nechce si znepřátelit ty, kteří ho volí, že jsme rezignovali na kvalitní personální politiku, že jsme přestali komunikovat tváří v tvář. Někde jsme dokonce opustili jeviště a začali se scházet v zákulisí a dělat politické obchody. Jenom jsme zapomněli na to, že pod jevištěm je hlediště s občany, kteří se na nás dívají a hodnotí náš výkon.

Že na jevišti, kde jsme čitelní, otevření a podáváme co nejlepší výkon, se získává, nebo ztrácí popularita hlediště! Ta popularita, která nás může buď vynést až do vládních lavic, nebo srazit do propadliště dějin ... a to úplně všechny, v politice totiž bohužel platí kolektivní vina .

Nebuďme proto lhostejní ani k sobě navzájem, ani k odkazu našich zakladatelů, pouze pokud potáhneme za jeden provaz a jedním směrem, máme šanci uspět a neskončíme v propadlišti dějin.