V posledních letech se jara stávají nebezpečným ročním obdobím, která přináší horká léta, smutný podzim, dlouhou a krutou zimu, která zmrazí jednání, vztahy i lidskost.
Není na čase, aby země skutečně spolupracovaly při řešení konfliktů za použití všech prostředků, které k tomu vedou? Není na čase neakceptovat pokusy některých zemí o aplikaci jejich modelů demokracie a naprosto odlišného politického systému do zemí jiných kultur a mnohdy proti jejich vůli? O to víc, když si dnes říkáme, že lidé jiné kultury, jiného náboženství a zvyků, kteří k nám v rámci migrace přichází, mají ctít kulturu naší země, přizpůsobit se a integrovat.
Od jara 2011 v Sýrii zuří občanská válka, které využily různé džihádistické skupiny (např. Islámský stát, An-Nusra). Od září 2014 se do bojů zapojila mezinárodní koalice pod vedením USA a od září 2015, tedy rok poté, letecké údery zahájilo i Rusko.
Sýrie byla před válkou zemí s rozvíjející se ekonomikou.Školy, univerzity a lékařská péče byly zdarma. Existovala zde náboženská svoboda, kde křesťané s muslimy žili v míru. Ženy mohly pracovat a běžně chodily bez povinnosti zahalování. Svého času to byla jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Tato relativní prosperita a pohostinnost přitahovala miliony uprchlíků zejména ze sousedního Iráku. Jednu dobu byla Sýrie dokonce největším příjemcem těchto uprchlíků, kdy jich přijala zhruba 1,4 milionů.
Nabízí se otázka, zda a nakolik tito uprchlíci z Iráku ovlivnili již pět let probíhající občanskou válku například oslabením ekonomiky, nebo narušením křehké rovnováhy soužití různých národů a náboženství v této oblasti. Hlavní slabinou Sýrie bylo, že ji jako nový stát vytvořily koloniální velmoci, kde byli do jednoho celku spojeni lidé, kteří k sobě historicky nepatřili, lidé různých vyznání i z různých rodinných klanů. Toto spojení drželo pohromadě díky přísné centralizaci a represivním opatřením proti oponentům, zejména radikálním islamistům. Tito pak využili situace a chyb režimu k rozpoutání války proti vládě, s katastrofálními dopady.
Podle posledních dostupných informací byla více než desetina populace zabita či zraněna, polovina obyvatel je bez domova, poklesla délka průměrného života, roste chudoba, lidé jsou na útěku, eskaluje násilí a v zemi chybí potraviny. Aktuální odhady mrtvých jsou dvakrát vyšší, než dosud uváděla OSN. Ekonomické ztráty země jsou více než šest bilionů korun, zhoršila se globální bezpečnostní situace a terorismus se šíří světem jako mor.
Co je to za svět, kde tzv. civilizované, kulturní a demokratické země střídavě podporují vlády nebo povstalce a největším zaměstnavatelem je v některých zemích armáda? A co je to za zemi, kde kurdské ženy bojují a syrští muži utíkají?
Konečně snad přicházejí dobré zprávy, nejenom pro Sýrii, ale pro celý svět. V Mnichově se zástupci 17 zemí včetně USA a Ruska, po pozastavení mírových rozhovorů v Ženevě, opět snažili najít shodu na formě a časovém horizontu syrského příměří.
Po náročných jednáních začne od 27. února 2016 platit v Sýrii příměří a předpokládá se, že čtrnáct dnů. Pokud ho budou jednotlivé strany dodržovat, může být dále prodlužováno.
Tragédii Sýrie, vystihuje citát Karla Krause : „válka je zprvu naděje, že se nám povede lépe, potom očekávání, že se druhému povede hůře, pak zadostiučinění, že se ani tomu druhému nevede lépe, a nakonec překvapení, že se oběma vede hůře“.
Jako zástupci skutečně kulturních a demokratických zemí bychom měli udělat vše pro to, aby lidé nekončili jako vyhnanci z vlastních zemí a naše solidarita se pak může projevit v rozvojových a humanitárních projektech. Ano, pomáhat se rozhodně má, ale smysluplně, efektivně a v zájmu lidí, nejenom některých skupin.