Necítím se povolán k tomu hodnotit didaktický rozměr sporu: způsob formulace otázky, její náročnost apod. Cítím však potřebu vyjádřit se k tématu relevance takové otázky v rámci státní části maturitní zkoušky, jejíž nezatíženost ideologií či věroukou sekulární stát garantuje. Má tedy škola právo dotazovat se maturanta na jméno biblické postavy?

Jsem přesvědčen, že ano. A cítím potřebu obhájit obecnou znalost základních biblických textů ne jako fenomén náboženský, ale jako nezpochybnitelný fenomén kulturní. Spolu s řeckou filosofií a římským právem je to právě judeokřesťanská duchovní tradice, které utváří nejen geografický, ale také kulturní, filosofický a duchovní prostor, jejž nazýváme Evropou. Motivy biblických příběhů jsou přítomny nejen ve výtvarném umění, architektuře, hudbě či dramatu, ale jsou hluboce prorostlé do lexika a idiomatiky evropských jazyků. Všichni přece někdy ležíme jako lazaři, známe někoho, kdo je starý jako Metuzalém a sem tam někoho zapřeme jako Petr Krista. Bez znalosti biblického pozadí by nám byla velká část evropské kultury nedostupná.

Postava Jidáše jako archetypu zrádce se navíc objevuje v řadě literárních děl, která právem řadíme ke zlatému fondu světové literatury (Bulgakovův Mistr a Markétka či Kazantzakisovo Poslední pokušení Ježíše Krista nebo), stejně jako v moderní beletrii české (Znamení Jidáše, Vlastimil Vondruška) nebo evropské (Jidáš líbal skvěle, Maira Papathanasopoulou), nehledě na kultovní muzikál Tima Rice a Andrewa Lloyd Webbera, který by generace maturantů patrně znát mohla.

Stavět tedy otázku po legitimitě znalosti jména biblického zrádce bezmála jako spor liberálů s tmářskými dogmatiky znamená zásadně se míjet s jádrem problému. Otázka daleko spíše zní: Necháme se v atmosféře všeobecné hysterie, která dnes kolem náboženství panuje, strhnout k tomu, že ve jménu (anti)náboženské korektnosti popřeme své kulturní kořeny? Pokud ano, budeme pak stát na samé kulturní výspě Evropy jako solný sloup. A ani tomu obrazu nebudeme rozumět.