Vlastně je to horší než porážka, protože k boji ani nedošlo. Náš tehdejší spojenec Francie do války jít nechtěla. Velká Británie, která s námi smlouvu neměla, ale věděla, že by byla do války také zatažena.

Důvody se zdají být jasné. Byly psychologické, protože konec předchozí války byl vzdálen asi tak, jako je od nás rok 1998. Jako by to bylo včera a nikomu se do té hrůzy nechtělo. Navíc, jak se ukázalo později, když válka začala, nebyli na tom Francouzi a Britové ohledně vojenské síly dobře. Mohli ovšem bojovat s Československem po boku, ale tehdy nechtěli riskovat. Jak to výstižně charakterizoval Winston Churchill: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“

Dopad mnichovského traumatu byl ohromný. Politické elity už nenabyly důvěry v Západ a pustily se do experimentu s budováním mostu mezi Východem a Západem. Ocitli jsme se na Východě a most končil železnou oponou.

Mnichov, exodus Čechů ze Sudet do vnitrozemí, okupace a válka vytvořily propast mezi Čechy a Němci. Mnichov je velká připomínka toho, k jakým tragédiím může vést, když elity selžou, když žijí v iluzích a když nevědí, co budou dělat v případě selhání svých plánů. Je to příklad, jak někdy místo státníků máme jen úředníky nadané rutinou, ale bez vize a odvahy.

Nikdo z lidí, co tehdy rozhodovali, už nežije a minulost změnit nemůžeme. Jsme ale bohatší o zkušenost. Můžeme a musíme se snažit, aby se neopakovala.