Nakolik se jedná o zapojení do světové teroristické sítě, přesněji řečeno do některé ze světových teroristických sítí, ještě ukáže další vyšetřování.

V každém případě jsme ohledně událostí ve Francii svědky něčeho, čemu se někdy říká střet civilizací. Zda, to je, či není šťastné označení, ponechme odborníkům. Že mají tyto krvavé násilnosti náboženský podtext, je však jasné každému. Přinejmenším zdůvodnění podobných útoků, nejenom v tomto případě, je víra a náboženství.

Je to skutečně tak, že některé zločiny vycházejí přímo z určitých náboženských idejí, nebo „jenom“ představují deformaci idejí původních? Tím se mohou zabývat religionisté, sociologové a historici. Zdá se ale, že po mnoha letech, přinejmenším od sedmdesátých let minulého století, jsme svědky vzestupu náboženského fanatismu.

Proč tomu tak je? Proč mají věřící nějaké díry, a netýká se to jen jedné víry, třeba islámu, potřebu terorizovat druhé, zabíjet je, zakazovat jim vyznávat jejich vlastní náboženské přesvědčení a dokonce přesouvají tuto činnost do zemí, které nepatří k jejich vlastní kultuře? Nejenom, že svůj život utváří způsobem, který nám přijde cizí, ale pokouší se tento způsob života vnutit i nám.

Násilné sklony mají všechna významná náboženství

Dá se snadno ukázat, že do určité míry násilnému pojetí prosazování víry a obrany víry propadla všechna velká a významná náboženství. Křesťanství, judaismus, islám, dokonce i buddhismus, měly a mají své násilné formy.Pokud jde o zastoupení teroristů, zastávají islámští teroristé smutná první místa. Na světě jsou samozřejmě sta miliony muslimů, kteří se nikdy žádného terorismu nedopustili.Otázka, zda je možný umírněný islám, je akademická. Na světě umírnění muslimové jsou, kdyby nebyli, svět by už nejspíš neexistoval. Zastoupení muslimů v řadách teroristů je ale vysoké a alarmující, protože k pohromě stačí málo lidí.

Pokud jde o zločiny, zločin je třeba nazývat pravým jménem. To, že se ho snažíme pochopit, ještě neznamená, že ho omlouváme. Pochopit a omluvit jsou dvě různé věci. Víme třeba, že z určitého prostředí a za určitých sociálních situací se objevuje vyšší procento zločinců, neznamená to ale ještě, že tito lidé nejsou za své činy odpovědní.

Zločiny motivované deformovanou podobou náboženství bývají často zapříčiněny frustrací. V tomto případě se jedná o jedince, a skupiny, kteří jsou frustrováni pocitem vlastní nedostatečnosti. Pocit méněcennosti vůči vyspělé kultuře Západu, vůči zdejšímu bohatství. Vládne u nich představa, že pokud je někdo bohatý, je to proto, že něco vzal chudým. Že je bohatství něco, co se dá vytvářet a nikoli jen cosi, co se pouze přemisťuje, je jim cizí.

Proto jsou lidé z tohoto prostředí velmi snadno terčem všelijakých náborářů, kteří druhé posílají na smrt, aby je vzápětí nahradili novými kandidáty.

I boháč je frustrovaný

Abychom nepropadali nějakému marxismu naruby, nejsou to jen nezaměstnaní a chudí potomci imigrantů do západní Evropy. Mezi atentátníky z 11. září najdeme mladíky z bohatých rodin, kteří si dobře žili a Západ zrovna jim poskytl všechny možnosti, aby je nakonec obrátili proti němu. V tomto případě nešlo o zoufalý čin utiskovaných, kteří mohou ztratit jen své okovy, jak by řekl Marx. Byl to zločinný čin lidí, u kterých převládl duch nad tím materiálním. Duch ovšem dosti zvrácený.

Teroristé by zvítězili, kdybychom podlehli strachu. Kdybychom zavedli cenzuru, kdybychom si dobrovolně uložili autocenzuru. Teroristé by zvítězili, kdybychom propadli falešnému pocitu viny, který by překryl to, co by mohlo být skutečným a oprávněným pocitem viny, který by měl být vlastní lidem v každé civilizované společnosti. Existují totiž nejen viny dané tím, co jsme udělali, ale také viny zanedbání, že jsme něco neudělali. Jenže své nedostatky známe sami, na to nepotřebujeme rádce se samopaly a bombami.

Naší vinou je, že jsme se nedostali k řešení mnoha problémů našeho světa. K situaci v našich rodinách, v naši imigrační politice, ve vztahu k našim vlastním tradicím a hodnotám. Teroristé by ale také zvítězili, kdyby se proti extrémistům z jejich strany, postavili s podobnou silou extrémisté ze strany „naší“, naší říkám v uvozovkách, protože žádný normální, rozumný a dospělý Evropan se nikdy nepostaví na stranu fanatiků. Zapálení bojovníci proti islámu, kteří se najednou všude rojí jako houby po dešti, naznačují, že jsou v podstatě stejné mentality a krevní skupiny jako ostré typy z druhé strany.

Fanatik zůstává vždycky fanatikem. Fundamentalista je fundamentalista, i kdyby to byl fundamentalista politický, náboženský, ateistický, vědecký, kdyby to zaslepený stoupenec jednoho jediného uměleckého směru, prostě kdokoliv, kdo nepřipustí jiný názor a chce ohněm vyhubit stoupence jakékoli opozice.

Nesvoboda přijde postupně

Nesvoboda se může objevovat postupně. Není to tak, že bychom se jednoho rána probudili, a zjistili, že jsme nesvobodní. Nikoliv. Jsme na tom jako ona příslovečná žába ve vodě, které teplotu zvyšují postupně, a když se dojde k bodu varu, tak už je pozdě. U nás zatím nemusíme řešit problémy s rozsáhlou islámskou imigrací, tím méně s početnými muslimskými komunitami, které by u nás vyrůstaly již několikátou generaci. To ale neznamená, že bychom se těmto problémům mohli úplně vyhnout.

Stejně tak nám hrozí politický extrémismus, nebo snaha některých politiků chtít se povozit na populistické vlně a jít vstříc pocitu části veřejnosti, spíše, než aby vyšli vstříc požadavkům zdravého rozumu. Po celou dobu trvání naší civilizace je jediným úspěšným receptem zdravý rozum. Tedy poznávání pravdy nakolik jsme toho schopni, přijímání takových opatření, o kterých se již v minulosti ukázalo, že fungují, nepropadání náhlým náladám a navrhování utopických projektů, které nikdy nefungovaly, jenom se o nich dobře vykládá a dobře se jim tleská.

Skutečně si můžeme říci, že v pondělí něco zakážeme, třeba že se zakáže islám, zakáže chudoba, zakáží boháči, zakáže špinavý vzduch. Načež po pondělí přijde úterý. A pak co? Co budeme dělat v úterý? Zmizí islám, chudí, bohatí, ekologické pohromy? Vytratí se závist, fašismus komunismus alkoholismus, nikotinismus a špatné filmy? Nebo zůstanou ve vzduchu jen prázdná slova a nové výkřiky o tom, že někdo neplní sliby?

Musíme potírat teroristy a další zločince. Musíme zkoumat motivy jejich jednání. Stejně tak se ale musíme vyhnout všem řešením, která říkají, koho hned na základě neomylného úsudku davu vyhnat, zavřít, pokud možno popravit, kdyby to šlo. Tomu čelit, to není žádný falešný humanismus, havlismus, nebo zlovolný multikulturalismus.

Politici nesmí nechat ležet problémy na ulici, nebo se najde někdo, kdo si je sebere. Pak je bude řešit způsobem, který se nám nebude líbit. Dočkáme se nějakého nového „konečného řešení“, které nic nevyřeší a způsobí jen další nekonečné problémy.