Je předvečer Štědrého dne a já sedám k počítači, abych se s Vámi, milé čtenářky a milí čtenáři tohoto mého blogu, podělil o pár myšlenek k svátkům, před jejichž dveřmi stojíme.

Mám vánoční dobu rád. Mám dojem, že jsme k sobě jaksi milejší, laskavější, více se usmíváme, vybíráme dárky pro své drahé, kterým chceme udělat radost a tím na ně myslíme. Trošku jakoby ustupovalo do pozadí sobectví a zasmušilost, která je někdy v našich azimutech dosti rozšířená. V tomto smyslu Vánoce kultivují naše vzájemné vztahy. Vždyť je příjemnější, když jsme na sebe milí, než když se škaredíme a vymýšlíme, jak druhého naštvat, převézt, obalamutit.

Setkávám se s dosti velkým počtem lidí a opakovaně dělám zkušenost, že často platí, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. A řekněte sami, nebylo by lepší, kdyby se z lesa ozývalo něco hezkého? Jsem přesvědčený, že je to do značné míry v naší moci. I lidé, u kterých byste to na první pohled nečekali, se vám dokáží otevřít, když si získáte jejich důvěru. Ne, nemluvím tady o žádném slunečním státě, dělím se s vámi o své opakované zkušenosti z dosavadní praxe.

Samozřejmě se setkávám i s reakcemi opačnými. Nakonec stačí si přečíst komentáře pod některými mými texty. Říkám si kolikrát, pokud se pisateli takto uleví, tak to snad i nějakou pozitivní úlohu splnilo. Spíše je mi ale takových zahořklých autorů líto. Musí být plni hořkosti a vzteku, který z nich vychází. Svět při tom není tak špatný. Jsou Vánoce a snažíme se dělat si navzájem radost. Važme si každé chvíle, kdy na nás osobně nedoléhá něco tak tragického, jako v těchto dnech třeba v Indonésii či v dole na Karvinsku. I to je součást života, s níž se člověk prostě musí vyrovnat, když dolehne.

Tak, milé čtenářky a milí čtenáři, ať už jste mými fanynkami a fandy či naopak, přeji vám pokojné a radostné vánoční svátky a do nadcházejícího roku jen vše dobré. A děkuji za váš zájem a komentáře. Váš zájem mě těší a na názor máte samozřejmě plné právo, i když je třeba zcela opačný, než ten můj.

Váš Daniel Herman