Pane Herman, proč plácáte nesmysly?
Pane Herman, teď ve svém článku tady v Parlamentních listech píšete, že nikdo nesměl před rokem 1989 v Československu vidět, jak to na západě vypadá. Mně ale ti co tu dobu zažili vykládali zážitky ze zájezdů a cest na západ, tak jak je to. Proč tam teda před rokem 1989 ten režim ty statisíce lidí pouštěl, když vy píšete, že nikdo tu nesměl vidět, jak to tam vypadá? To je něco podobně hloupého jako kdybyste psal, že Amíci si postavili zeď proti Mexiku proto, že nikdo z Mexičanů nesmí vidět, jak to ve Státech vypadá. Nehoupete nás tak trochu?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Nepřekvapuje mě, že dnes už mnoho lidí neví, jaký to byl problém vycestovat do západní ciziny v době komunistického režimu. Fakta jsou ale docela jasná. Od roku 1969 až do roku před pádem komunistického režimu, nebylo v podstatě možné pro většinu lidí vycestovat do západní ciziny. Zatímco dnes s občanským průkazem v kapse, který ani nemusíte vyndávat, přejedete hraniční přechod a jste v západní cizině, tehdy jste museli absolvovat dlouhou proceduru s nejistým koncem. Nejdřív jste žádali o tzv. devizový příslib, tedy příslib, že vám banka poskytne zahraniční měnu na vaší cestu. Vlastní cizí měnu jste mít nesměli. Pokud jste si ji náhodou díky nějakému cizímu subjektu vydělali, mohli jste ji směnit za tuzexové poukázky a koupit si v Tuzexu něco, co třeba vůbec nepotřebujete. To byla první rovina, na které rozhodovala Státní bezpečnost. Pokud jste dostali devizový příslib, který většina lidí nedostala, mohli jste si vyžádat takzvanou výjezdní doložku. O vydání nebo nevydání rovněž rozhodovala Státní bezpečnost. Na devizový příslib jste neměli žádný nárok, tedy nebylo co reklamovat, pokud jste ho třeba i několik let nedostali, nebo třeba vůbec nikdy.
Pokud vám ale banka peníze přiklepla, byla to naděje, že stát blahosklonně cestu povolí. Někteří občané se ale na tomto stupni zadrhli, protože jim přišel dopis, kde jim bylo stručně sděleno, že vycestování není v souladu se státními zájmy ČSSR. Ani toto rozhodnutí nemusel nikdo zdůvodňovat. Po těchto dvou branách nás čekala ještě třetí, totiž souhlas zaměstnavatele. De facto tedy souhlas místní organizace komunistické strany, která vám mohla, nebo nemusela výjezd dovolit. A nakonec s tím vším nás stejně nemuseli stejně pustit přes hranice.
Někteří lidé toho všeho ale byli ušetřeni, protože měli buď zvláštní privilegia, jako například Karel Gott, nebo jim režim odebral cestovní pas, což rovněž nemusel nějak zdůvodňovat. Nebyla žádná lhůta na to, kdy k nám ho vrátí tyč, pokud tedy vůbec. Pokud vám někdo líčil zážitky ze západní ciziny, byl to člověk, který prošel celou touto dlouhou a náročnou procedurou. Většina lidí tím však nikdy neprošla.
Byli také ještě jedinci, které Státní bezpečnost naopak k cestě na Západ vybízela, aby jim pak mohla zabránit v návratu.
Teď jen pro upřesnění, podobně obtížně se žádalo o výjezd do socialistické Jugoslávie, protože nebyla tak socialistická, jak si to tady a v Moskvě představovali. Dokonce po několik let byl pro Jugoslávii zvláštní cestovní doklad, tzv. šedý pas. Tato kuriozita byla později zrušena.
Bylo také možné koupit si zájezd od Cestovní kanceláře mládeže. To ovšem znamenalo nocovat před kanceláří CKM a doufat, že se na vás zájezd dostane. Opět ovšem zakoupení zájezdu neznamenalo, že vás soudruzi ven pustí. Kdybyste se pokusili hranice přejít, bdělí pohraničníci se psem a samopalem my vás zadrželi, pokusili postřelit nebo zabít. Pak by pohraničník i pes dostali vyznamenání. Když to shrneme, svobodné cestování nebylo samozřejmým lidským právem, ale privilegiem pro ty, na které se režim nezlobil. A pokud někdo vycestoval, ani to nebylo svobodné, protože za to dost lidí zaplatilo nátlakem, aby se stali spolupracovníky Stb.
Ta doba je pryč. Byla taková a já jsem si to nevymyslel.
