Z historie víme, že spojení trůnu a oltáře neprospělo ani jedné straně, stejně tak období církevního rozmachu, spojeného s majetkovou mocí vedlo jenom k úpadku a vzniku reformního úsilí, ale také zrodilo mnoho významných osobností, které hledaly cesty k pramenům a kořenům křesťanství. Z naší nedávné historie, mám na mysli konec 80. a začátek 90. let si zase můžeme vybavit, a mnozí faráři to přiznávají, že návštěvnost kostelů byla vyšší, než-li je tomu dnes. Vzpomeňme si na nadšení kolem svatořečení Anežky české. Návštěva kostela byla i určitým vyjádřením odporu k doznívajícímu komunistickému režimu a na začátku 90. let se lidé na církve dívali s nadějí, že budou nositelem nových hodnot. Bohužel, ne vždy a ne všude byla tato naděje naplněna a právě událostmi kolem navracení některých nemovitostí byla silně narušena.
Nyní stojíme před další kapitolou vyrovnání státu s církvemi, která s ohledem na výši financí a majetku vyvolává velký odpor ve společnosti. U lidí, kteří se nehlásí k žádné církvi a nepraktikují žádné náboženství je to pochopitelnější, avšak mnoho rozpaků je vidět i mezi věřícími, kteří se ptají stejně jako nadpis této úvahy. Tento způsob vyrovnání je nejenom podivný, ale má především jedno velké úskalí. A to je období, kdy skončí, tedy za 30 let. Potom již církve nedostanou ani korunu a budou žít ze svého. Průběžný přísun peněz a majetku samozřejmě pomůže opravit chátrající budovy, pomůže naplňovat činnost církví v oblasti sociální, školské a výchovné, ale současně musí vytvářet kapitálové prostředky na časy budoucí. A z toho mám velké obavy, neboť zkušenosti s nepoctivými správci máme veliké, církve nedisponují odpovědnými odborníky, aby mohly obchodovat na kapitálových trzích, pronájmy nemovitostí, či vaření piva zase určitě nepřispěje k pozitivnímu obrazu božího lidu.
Největší nebezpečí však vidím v přetrhnutí vztahu mezi naší společností a církvemi. Mnoho politiků se neustále odvolává na křesťanskou tradici a její hodnoty a vyzdvihuje význam církví pro naši společnost, ale teď jim dává nějaký peníz a říká, tady máte a za 30 let již o vás nechceme nic slyšet, žijte si jak umíte. Ve většině evropských zemí je vztah mezi církvemi a státem uspořádán daleko příznivěji, stát dotuje platy duchovních, přispívá na opravy památek, dává subvence na výchovné a sociální projekty, nebo pomocí daňových asignací, které jsou pro církve velmi motivační, zajišťuje činnost církví. Není to výraz závislosti církví na státu, ty mají svoji svobodu, je to vyjádření toho, že stát církve potřebuje, váží si jejich činností a v určitých oblastech i nezastupitelnosti. Doba, kdy u nás o každé prkotině v církvi rozhodoval státní orgán v podobě neblaze proslulých církevních tajemníků je již za námi, církve nabyly svobody k tomu, co patří do jejich poslání a jejich existence nestojí a nepadá s vlastnictvím budov, polí a lesů. Církev je organismus řádu duchovního a biskupové to moc dobře vědí. Měli by se tedy ptát, na co nám, Pane Bože, na co nám ty restituce budou, pomohou nám oslovit člověka, nebo si zatemníme cestu k tomu, abychom hlásali to, co máme.
