Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, děkuji za udělení slova a musím se přiznat, že téměř po roce tady znovu vystoupit a je to pro mne takový příjemný, i když trošku nervózní okamžik, ale jsem za něj vděčný. Pokusím se aspoň několika slovy říci něco o mé kandidatuře.
Chtěl bych vám přednést tři krátké myšlenky, které by vám možná daly představu o tom, jak se na celou problematiku dívám.
První intence vychází z názvu Ústavu pro studium totalitních režimů. To latinské slovíčko "studium" vyjadřuje snahu, horlivost, touhu poznávat, zájem o pravdu, dokonce až takovou zaujatost pro pravdu. A toho bych se já držel, aspoň ve své působnosti rady ústavu, aby byl ústav skutečně horlivý v poznávání pravdy, aby to nebyla nějaká úřednická instituce, aby využíval všechny možné prameny, které má k dispozici, aby pořádal diskuse, aby spolupracoval s ostatními vědeckými institucemi, aby publikoval. Myslím si, že je to důležité a že je to v současné době velké poslání tohoto ústavu. Takže skutečně horlivé studium, horlivé poznávání. Byl jsem kritizován za to, že jsem v počátcích, kdy se zákon tvořil někdy před 10, 15 lety, měl mnoho výhrad. Jednou z výhra bylo to, že se to původně mělo jmenovat Ústav paměti národa a já jsem říkal, že rozhodně nechci, aby se naše paměť odvíjela pouze od svazků Státní bezpečnosti, ale aby to bylo objektivní poznání naší minulosti, našich postojů, celé společnosti, abychom využili všechny možné prameny. A samozřejmě poznatky z toho, co na nás získávala StB, jsou velmi důležité, ale nikoli ojedinělé. To je první myšlenka.
Druhá myšlenka se týká preambule zákona o ÚSTR. Tam je napsáno, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. To je jistě pravdivé vyjádření. Bez poznání minulosti nelze pochopit přítomnost, ale nevyjadřuje to celou podstatu poznání. Chybí tam určitá invence. Já si vezmu slova francouzského filosofa a teologa Teilharda de Chardina, který říká, že: "Přítomnost je možné poznat a prožívat jen ve světle budoucnosti. A minulost správně pochopíme, máme-li představu o tom, jak by měla vypadat budoucnost." Domnívám se, že je to docela aktuální, protože pokud nemáme představu o své budoucnosti, jak bychom chtěli žít, tak můžeme zase upadnout do letargie, můžeme se zase uchýlit na své zahrádky, chaty apod. A minulost potom budeme hůře poznávat, respektive budeme ji relativizovat, což se v některých případech děje, že se hodně relativizuje to, co se stalo v 50. letech, co se stalo v době normalizace apod. Takže ano, poznávat minulost, ale současně mít jasnou představu o tom, jaká bude budoucnost. A to si myslím, že by mělo také být předmětem analýzy ÚSTR, aby dokázal nejen popsat, co se stalo, ale současně aby v publikačních činnostech, seminářích apod. ukazoval cestu do budoucnosti. Takže i na tom bych se chtěl nějakým způsobem podílet.
A poslední myšlenka se týká vůbec hledání a poznávání pravdy o naší minulosti. Jak jsem říkal, měl by to být horlivý a snaživý proces ve smyslu slova "studium", toho latinského slovíčka. Ale také pokorná touha po pravém poznání. Že by na konci asi neměla být věta: "Tak toto je pravda, to jsme poznali a takhle to definitivně je." Já nejsem zastáncem majitelů pravdy, tam by mělo být více pokory, mělo by tam být skutečně hledání pravdy. Budeme hledat, budeme poznávat a budeme mít cíl stále před sebou.
On úplně ten nejlepší výsledek by byl, ale to už je skutečně hodně hluboké poznání, kdybychom nebyli majiteli pravdy, ale pravda měla nás. Ale to je už hodně těžké. Musíme se o to snažit a možná i ústav svou objektivitou a otevřeností k tomu může přispět, rád bych se na tom podílel.
Tolik mé vystoupení a děkuji vám za pozornost.
