Když se podíváme na dnešní EU z hlediska měnové politiky, tak uvidíme několik kategorií členů.
1. Kategorie jsou ti členové EU, kteří mají euro zavedeno a už řadu let jej používají - této skupině se říká eurozóna a ta má právě nyní velké problémy s tím, jak "zachránit" jednotlivé krachující členské státy. Do eurozóny patří: Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Finsko, Irsko, Kypr a Malta. Od 1.1.2011 má do eurozóny vstoupit jako 17 člen Estonsko. V rámci této kategorie krachuje Řecko, Irsko a do nebezpečné zóny krachu se blíží Portugalsko a Španělsko.
2. Kategorie jsou ti členové EU, kteří nemají euro zavedeno, ale smluvně se zavázali, že jej přijmou. Není přitom stanoveno, kdy mají euro přijmout. I tyto státy ale mají plnit maastrichtská konvergenční kritéria. Do této skupiny nyní patří: Česko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko (do konce roku), Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a také Švédsko. Tyto státy přijaly povinnost zavést v budoucnu euro ve svých přístupových smlouvách. Švédsko je v rámci této skupiny jediným státem, který v referendu rozhodl, že euro zavádět nebude. V rámci této kategorie je v režimu krachu Maďarsko a Lotyšsko.
3. Kategorii tvoří pouze Británie a Dánsko. Jedná se o státy, které si hned na počátku při schvalování Maastrichtské smlouvy, která položila základy pro evropskou měnovou unii, vymínili podmínku, že do této unie vstoupit nemusí. Tyto státy tedy žádný závazek vůči eurozóně nemají.
Prezident a ČNB nyní navrhují, aby se ČR pokusila dojednat svůj přesun z kategorie č. 2 do kategorie č. 3. Takový návrh má logiku vyplývající z aktuální měnové situace v Evropě, která zřetelně směřuje k přeshraniční sanaci členských států v rámci posílené politické unie. Je více než zřejmé, že náklady na sanaci krachujících států budou obrovské a je také zřejmé, že eurozóna se pokusí tyto náklady rozprostřít na všechny členy EU. Zájmem ČR je naopak to, abychom se hrazení těchto cizích dluhů vyhnuli.
ČNB tvrdí zcela správně, že eurozóna je nyní úplně jiným typem měnové zóny než v době vzniku. Je to dáno především tím, že na počátku byla dohoda o tom, že státy se zachraňovat nebudou a že všichni budou dodržovat konvergenční kritéria a pokud ne, tak budou trestáni. Nyní je tomu naopak. Státy se už zachraňují a konvergenční kritéria nedodržuje téměř nikdo a nikdo je za to netrestá. V této situaci se eurozóna velmi pravděpodobně stane gigantickým přerozdělovacím mechanismem, kde peníze potečou od odpovědných směrem k neodpovědným. Vzhledem k tomu, že ČR stále patří a nejspíše i v budoucnosti bude patřit mezi odpovědné, je naším zájmem se tomuto mechanismu vyhnout.
Fakticky ale podle mého soudu není možné, aby naše žádost o výjimku z eura byla v dnešní EU schválena. Tento požadavek by vyvolal obrovské emoce a tím i politické a ekonomické náklady. Vláda jistě může takovou žádost přednést, ale zda bude schválena je ve hvězdách. Spíše nikoliv. Na druhou stranu je zcela jasné, že ČR musí odmítnout jakékoliv snahy zatáhnout nás do hrazení cizích dluhů. Není myslitelné, aby ČR posílala jakékoliv peníze na Irsko, Řecko nebo jakýkoliv jiný členský stát. Zcela stačí to, že je podporujeme již prostřednictvím mechanismu MMF.
Je také zcela zřejmé, že vstup ČR do eurozóny je zcela mimo jakoukoliv vážnou diskusi. Koruna nám funguje výborně a nemáme žádný důvod převzít špatné euro a s ním i náklady na sanaci krachujících států. Nakonec se tedy dostáváme k tomu, zda potřebujeme výjimku z eura psanou na papíře nebo výjimku faktickou. Myslím, že každý vidí, že psané závazky nemají nyní téměř vůbec žádnou cenu. Musí nám proto jít o výjimku faktickou a ta vzniká jednoduše tím, že euro zavádět nebudeme a nenecháme se zatáhnout do žádného evropského záchranného plánu.
