Některé protiklady jsou zvláště v kapitalismu jistě přirozené. Například vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů. Jejich zájmy určitě shodné být nemohou, alespoň ne všechny. Je ale namístě pěstovat povědomí, jak se to evidentně děje, že podnikatelé zaměstnance živí? Nemáte právě v tomto případě pocit, že je to cílené? Přitom, když pomineme, na čí straně je větší moc a síla, nepřispívají právě zaměstnanci svou prací ke zvyšování osobního zisku podnikatelů? Obdobné je to v případě majitelů domů a nájemníků.
Jistým způsobem lze v současném systému chápat například souboje zemědělských prvovýrobců, zpracovatelů, tedy potravinářů, a obchodních řetězců o ceny. I když ani zde nejsou startovní podmínky rovné. Ještě hůře se ale hledá smysl třeba v dopravě, kde se podnik zaměstnávající kdysi slavnou »modrou armádu« a zajišťující nejekologičtější druh hromadné dopravy, nejprve oslabí a rozkouskuje, aby se pak na něj v zájmu modly volného trhu pustila konkurence včetně zahraniční, kterou si v domovských zemích hýčkají coby národního dopravce. Příkladem může být stále se rozrůstající a do ciziny expandující Deutsche Bahn, která u nás provozuje Arrivu. Důsledkem je pak nechutné soupeření tam, kde je nejefektivnější jednotný postup.
Odpověď na některé antagonistické vztahy mezi skupinami obyvatelstva se pak snadněji hledá, když zkusíme uhádnout ono známé latinské »Cui bono?«, tedy »V čí prospěch?« nebo »Komu ku prospěchu?«
Tak například v posledních letech se stupňující kampaň vyvolávající mezigenerační konflikt. Vzpomeňte si na Mádla a Issovou s jejich »Přesvědč bábu, dědka«. Zájem vyplývající ze snahy prosadit asociální druhý pilíř důchodového zabezpečení a nasytit penzijní fondy, je v tomto případě zcela zřejmý.
A pak jsou tu »etnické« konflikty. Vadí nám obchodně čilejší Vietnamci. Stupňuje se nesnášenlivost vůči takzvanému »nepřizpůsobivému obyvatelstvu«, tedy Rómům. Pominu-li, že většina výhod pro Rómy, o kterých kolují po internetu působivé pohádky, ve skutečnosti neexistuje, a že podvodníci se skutečně nepoznají podle barvy pleti, stěžujeme si tedy vlastně jen na to, že jedna skupina neprivilegovaných umí ze současného (pro ni nepřátelského) systému vydobýt více než druhá.
Ale my přece nemůžeme nevidět, že podstatou problému je samotná existence chudoby, která by tu vzhledem k obecnému bohatství vůbec neměla být. To, co neprivilegovanou většinu lidí drtí, je přece velkokapitál, obrovské finanční prostředky v rukou jednotlivců (dnes se říká »úspěšných«), kteří zprostředkovaně řídí všechny složky společnosti a mnohem více, než si uvědomujeme, ovlivňují naše životy. Určují směr politiky a vývoj zákonodárství, formují nás sterilní masovou kulturou, využívají všudypřítomnou reklamu a řídí trh informací. Nade vše jim přitom vyhovuje rozkmotřená společnost. Z ní se dá víc »vytřískat«. Nehrozí totiž, že by se podařilo najít shodu na nějakém skutečně koncepčním řešení, které by přineslo užitek většině obyvatel a posunulo vývoj k obecnému prospěchu.
Neuvěřme proto v osvícené oligarchy, kterým »jde jen a jen o naše dobro«. Hledejme spíše cesty k sobě, abychom se z jejich »láskyplného obětí« dokázali vymanit.
Ivan CINKA