Nechci kreslit čerta na zeď, ale vnímám, že bezpečnostní situace v Evropě se v posledních dvou letech neustále zhoršuje. I přes obdivuhodnou jednotu EU v pomoci Ukrajině, narušovanou pouze Orbánovým vydíráním, vidím ve světě stále větší únavu z války, americké lavírování a u nás doma extremisty, kteří legitimní strach veřejnosti z konfliktu zneužívají pouze pro své politické účely.
Přesně to Putina utvrzuje v tom, že jeho agrese se vyplatí. Ostatně, v Estonsku a dalších pobaltských zemích o tom vědí své. Přibývající hybridní útoky. Stále častější proklamace o nutnosti “chránit” ruskojazyčné obyvatelstvo. Uvalování zatykačů na vládní představitele. To vše připomíná situaci na Ukrajině před rokem 2014.
Neříkám, že rozsáhlý ruský útok na NATO je pravděpodobný. Musíme si ale klást otázku, co se stane, pokud Putin zaútočí v Pobaltí a obsadí kus Estonska, nebo třeba suvalský koridor na polsko-litevské hranici. Jak moc budou členské státy NATO ctít své spojenecké závazky? Budeme jako Evropa chtít riskovat jaderný konflikt kvůli území o pár čtverečních kilometrech? Nejsem si tak jistý.
Jistý si naopak jsem tím, že v Kremlu všechny tyto scénáře zvažují a jakákoliv naše slabost a nejednotnost je pro ně důvodem k další eskalaci.
Každá krize je příležitost. Pokud v Evropě dokážeme v rámci EU a NATO zvýšit výdaje na obranu na potřebná 2 % a využijeme tyto prostředky chytře a ke koordinovaným investicím do vojenských start-upů, obranných technologií, rozvoje kritické infrastruktury, výzkumu a vývoje nebo na podpory obranného průmyslu, můžeme nejen posílit obranyschopnost Evropy jako celku, ale také významně podnítit ekonomický růst celého kontinentu.
Britský historik Niall Ferguson v jedné své knize trefně uvádí, že každá velmoc, která není schopná nebo ochotná se bránit, se dřív nebo později stane kořistí. Evropě, pokud s tím nic aktivně neuděláme, tento osud hrozí.