Nezakládá další povinnosti daňovým poplatníkům, neukládá další samosledování se, nepodezřívá všechny živnostníky z podvádění. Jde proti proudu tím, že ukládá povinnost veřejnému sektoru hospodařit s veřejnými prostředky veřejně – tj. transparentně a efektivně.
A nezakládá k tomu další úřad, ale prostě jen ukládá, že každá smlouva musí být k tomu, aby byla účinná, nejen podepsaná, ale i zveřejněná. A protože se zveřejňuje v datově čitelné podobě, kontrolu nad svými prostředky mohou jednoduše provádět nejmotivovaněji a nejefektivněji přímo občané, konkurence, opozice. A zavedení registru smluv vyšlo na necelé 2 miliony korun. I tím se vymyká.
Jak by takový zákon mohl mít odpůrce? V době, kdy vláda ukládá každému živnostníkovi pořídit si na vlastní náklady EET a on-line evidovat každý halíř, kdy zavádí kontrolní hlášení? Jak by mohl ve stejnou dobu stát odmítat přiznat, jak hospodaří s majetkem svých občanů, s vybranými daněmi? Na daňové poplatníky přísnost, na sebe ne? Chápu, že je potřeba vybírat daně a plnit státní rozpočet. Jsem zároveň přesvědčen, že první povinností státu je hospodařit kvalitně s již vybranými daněmi a majetkem, až pak je možné žádat případně větší zapojení občanů skrze daně.
Zákon o registru smluv vrací lidem stát, který je pro ně služebníkem, ne drábem. Tím jde proti nebezpečnému trendu většího a netransparentního státu Věřím, že i proto byl vyhlášen Zákonem roku 2015.
Bezpečnostní informační služba, ve své Výroční zprávě za rok 2015 uvedla: „Poslanecká sněmovna v listopadu 2015 schválila zákon o registru smluv, který je jedním ze zásadních legislativních opatření, která by mohla přispět k efektivnějšímu hospodaření s majetkem státu a obcí a ke snížení míry dalších nežádoucích jevů přispívajících k dysfunkci veřejné správy. Zákon je pozitivním krokem v boji proti modernímu organizovanému zločinu.“
Zákon o registru smluv nenutí zveřejňovat více, než už je dnes dohledatelné podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Obchodní tajemství je chráněno dokonce šířeji. Zásadní rozdíl je ale v tom, že si občan nemusí složitě vyprosit informace o tom, jak je s jeho majetkem nakládáno, ale prostě je dostane. Argumentace ohrožením státu, bezpečnosti, je tak na vodě/prázdná.
Tento zákon má přinést do politiky důvěru a úsporu veřejných prostředků. Obojího je vždy málo, obojího je potřeba.
Výčet subjektů, které musí zveřejňovat smlouvy, není nahodilý. Vláda jej definovala s přispěním rezortních ministerstev a po roce debatování. Samozřejmě je tento výčet možné upravovat. Zúžit i rozšířit, ale musí se tak dít na základě argumentů a ne strašení. A těch argumentů je bohužel v debatě o registru smluv poskrovnu.
Jan Farský
