Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte mi, abych vás seznámil s pozicí poslaneckého klubu Starostové a nezávislí, ke kterému jsme se po diskusi dostali. Nejsme soudem. Řešíme jen to, jestli v tomto případě uplatnit imunitu a nevydat k trestnímu stíhání jednoho z poslanců, který se z našeho pohledu dopustil dost velkého přesahu tím, že z této budovy a z ochrany tohoto území zaútočil na jiného politika, na občana České republiky. A když jsme zvažovali, jestli je to situace, pro kterou má platit imunita, pro kterou se má vztahovat ta ochrana k tomu, abychom byli svobodní ve svých vyjádřeních, svobodní ve svých názorech a mohli říkat skutečně, co chceme, tak jsme vyhodnotili, že na tyto případy se nevztahuje.
My nejsme nadlidi v tom, že bychom si mohli dovolit odsud napadat kohokoli, útočit na kohokoli, a pak říct: My máme imunitu, na nás se nevztahují tyto zákony a my budeme čekat, dokud tady budeme v této budově a bude odloženo to trestní stíhání po dobu výkonu naší funkce. My jsme vyhodnotili, že toto není správně, protože se tady potýkáme s jedním velkým problémem naší společnosti, který se pořád zvětšuje a zvětšuje. A to je hrubnutí komunikace ve veřejném prostoru. Není to jen otázka sociálních sítí, kde si každý může najít různé útoky. Ať v soukromých zprávách nebo i v různých komentářích je určitě nachází. To, co by jindy ti diskutující do očí neřekli, to, co by ve společnosti, na ulici nezaznělo, a jsem rád, že nezaznívá, tak se stává v komunikaci na sociálních sítích standardem. A pokud tady zároveň vidíme, že jeden z nás vystupuje způsobem, který je za hranou slušné komunikace, kdy tady napadá lidi mimo tuto Poslaneckou sněmovnu způsobem, který skutečně je posouvající komunikaci do úrovně, která nemá probíhat, tak my, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať se k funkci připojujeme nebo ne, tak samozřejmě určitý standard chování, jednání a komunikace do společnosti vysíláme.
A toto není v pořádku. Říkat o někom, že je vekslák a spolupracovník STB, aniž bych to měl v tu chvíli podložené, znamená, že příště budeme jak útočit? Na sebe, to si ještě můžeme dovolit. Ale jak útočit vně této budovy? Kam až posuneme hranice běžné komunikace mezi lidmi, než se tato komunikace bude stávat a stane standardem. A co bude dalším krokem? Já si myslím, že to je přesně ten moment, který bychom překračovat neměli. A měli bychom i nést odpovědnost za to, jakým způsobem jednáme, jakým způsobem komunikujeme, protože ten způsob ovlivňuje celou společnost.
A proto jsme toto vyhodnotili jako situaci, která se skutečně pod imunitou neskrývá. To není za žádný politický projev v Poslanecké sněmovně, to není za to, že vyjádřil svůj názor na jiné směřování kohokoli jiného. To je prostá pomluva. Policie to také tak vyhodnotila a požádala nás o vydání. A sice můžu souhlasit s kolegy, a souhlasím s tím, že může tuto situaci občan řešit samozřejmě i v občanskoprávním řízení, a nechť ji řeší.
Ale zároveň bych mu neupíral možnost podat trestní oznámení. A tak, jako u každého jiného běžného občana by proběhlo trestní řízení. Není žádný důvod, aby stejně neproběhlo i u kolegy Ondráčka. Proto budeme jako klub hlasovat pro vydání. Nežijme za sklem, nežijme v akvárku, žijme jako běžní lidé. A za své činy nesme odpovědnost.
