Konec roku 2010. Itálie, hlavní náměstí v Římě. Houfy protestujících mladých lidí. O necelý rok později stejný scénář v hlavním městě Španělska, Madridu. Mladí lidé právě dostudovali vysokou školu a protestují. Něco se děje? Odborníci i lidé jsou zmateni. Mladí lidé však moc dobře vědí proč a proti čemu protestují. Nachází se totiž v globálním kapitalismu, který začíná požírat své děti. Od oněch protestů sice uplynul už nějaký ten rok, ale generace těchto mladých lidí zůstala na stejném místě. A to nejen ve výše uvedených zemích, ale i u nás doma v České republice.

Jak je tedy možné, že došlo k protestům? Na vině je v té době velká finanční krize z roku 2008 a nastartování politiky záchrany bank a s tím spojena politika velkých škrtů. Mladí lidé stále studují. Na vysokou školu přišla generace lidí, kteří se narodili ve druhé polovině 80. let 20. století. Tedy v době, kdy jejich rodiče měli „stabilní“ zaměstnání a pevnou půdu pod nohama. Nicméně to vše se začíná měnit s rokem 2000, kdy do obludné finanční krize zbývá osm let. Osm let finanční pošetilosti, kdy banky začínají razit heslo „užívej si nyní, zaplatíš mnohem později“, ale s pořádnými úroky. To se začíná dotýkat i lidí nastupujících na vysoké školy. Banky na ně tlačí, aby si na vzdělání půjčovali. Vysokoškolský titul jim prý zajistí vysněnou práci a možnost splácení. Takovou, kde musí mít onen titul vystudovaný. Mladí lidé tedy začínají snít o pozicích typu manažer, ředitel, úředník atd. Navíc vysoké školy začínají podléhat bankovním módním trendům a vytváří plno oborů, které jsou de facto k ničemu. Nikdo nemá „téměř“ zájem studovat technické obory. Všichni chtějí pracovat ve sféře služeb. Přeci se nacházíme v nové společnosti a ještě navíc globálního typu – hlásají finanční ústavy. Všichni se touto ukolébavkou nechají líbivě uspat. Až po roce 2008 nastane prozření.

Po vypuknutí „velké finanční krize“ zjišťují mladí lidé, že to, co jim bylo při nástupu do školy tvrzeno, byla vlastně jedna velká lež. Jen hrstka absolventů s tím či oním titulem dostala vysněné zaměstnání. Navíc byli nuceni splácet půjčku, když si v době pošetilosti a nevázaných orgií užívali. Banky začaly chtít své peníze zpět a pokud možno, co nejrychleji. Mladí se tím způsobem dostali do bludného kolotoče, které jim přichystaly finanční ústavy. Jejich majitelé o tom věděli, ale nikomu nic neřekli. A když došlo ke krizi roku 2008, tak se krachující banky nechaly zachránit daňovými poplatníky a národními státy.

Generace nula má krom nevýhody nestabilního zaměstnání nebo tzv. podřadného (prekérního) zaměstnávání ještě jednu velice smutnou nevýhodu. Mnoho výzkumů (ať v oblasti sociologie nebo psychologie) ukazuje, že tato mladá generace je stále více závislá na užívání antidepresiv. V tomto případě si jistě mnou ruce farmaceutické firmy, které z toho mají nemalý zisk. Propojenost globálního kapitalismu ukazuje jeho nelidskou tvář. Jedná se o tvář likvidace mladé generace, která je chtě, nechtě konfrontována s těmito neduhy. Společnost by se nejen nad tím měla zamýšlet a hledat řešení například ve stabilitě práce, protože když má člověk práci, tak se cítí lépe a tím klesá i spotřeba antidepresiv. Nenechme se přeci vláčet globálním kapitalismem, který vznikl ve jménu a v zájmu korporací, které vše ovládají. Pokud se vláčet necháme, tak se všechny narůstající problémy – chudoba, závislosti, nezaměstnanost, globální oteplování, přelidnění atd. stanou poslední tečkou za generací „nula“.