V druhé polovině 50. let 20. století vyšla kniha, která byla varováním pro současnou českou společnost. Napsal ji britský sociolog Michael Young a nazval ji Vzestup meritokracie. V této knize je popisována budoucí společnost jako taková, kde jsou ti nejchytřejší a nejtalentovanější lidé vybíráni do řídících a významných funkcí ve společnosti. Na tom by nebylo nic špatného, ale podle Youngovi teorie se nakonec tito talentovaní lidé změní v perverzní oligarchickou kastu. Zcela jistě Vám to něco připomíná ve vztahu k dnešní době, kdy se stále častěji do významných funkcí ve společnosti dostávají oligarchové. Nástup této kasty můžeme datovat do začátku 90. let 20. století, kdy se rozdával státní majetek v kuponové privatizaci často úzkým skupinám lidí. Samozřejmě, že se tehdejšího výprodeje majetku za miliardy mohl zúčastnit každý, ale prospěch z toho měla jen právě úzká skupina lidí, která často věděla více, než obyčejný občan. Jako ilustrativní připomínku tehdejších let si můžeme citovat slova tehdy místopředsedy ODS Pera Čermáka, který říkal: „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let. Vás utlučem prachama“. Citát jako vystřižený ze slovníku řady oligarchů, kteří dnes vládnou. Dnešní situace je o něco málo odlišná. V současné době Andrej Babiš, bývalý ministr financí, říká: :Všichni kradnú“. Sousloví, které je založeno na mýtu právě z 90. let minulého století, kdy se z naší republiky stal pověstný zlatý důl. Proti mýtům je těžké bojovat, ale sousloví, že všichni kradou, v sobě spojuje nenápadný podtext, když všichni, tak všichni. Někdy si všimněte slovníku Andreje Babiše, kdy si často odporuje ve svých vyjádřeních.

Důsledky divoké kuponové privatizace jsou patrné do dnešní doby. Ostatně tehdejšího chaosu využila úzká skupina asi 500 rodin, které ovládají život v České republice. Sami určitě dokážete vyjmenovat nejbohatší lidi v České republice, kteří se k miliardovým majetkům a bohatství dostali právě díky privatizaci. Tato úzká skupina nejvlivnějších se opět snaží dostat k moci. Možná se to zdá jako neuvěřitelné, ale je tomu tak. V dobách privatizace se říkávalo, že všechno z doby před rokem 1989 bylo špatné a musí se proto zničit. Dnes se říká, že všichni kradou a musí se tímto nešvarem zatočit, a kdo jiný s ní má zatočit, než přeci oligarchie, která majetek získala za podivných (byť často legálních) okolností. Oligarchii ale nejde o blaho společnosti, ba ani o to zatočit s mýtem „všichni kradou“. Jde jí jen o moc a další zisky. Ostatně oligarchie a demokracie nejdou k sobě, protože postupem času bude vláda peněz postavena nadevše – ať už půjde o zákony, lidský život atd. Ostatně to se již děje dnes po celém světě, kdy je život zkapitalizován a utvářen honbou za bohatstvím. Lidé jsou poté nuceni pod taktovkou oligarchie pracovat až do úplného skonu. Stávají se z nich oživlé mrtvoly ve jménu kapitalismu.