Registr obyvatel, registr řidičů, registr vozidel a v neposlední řadě registr smluv. Jedná se často o nástroje informační společnosti, které nám mají usnadnit život. Nicméně poslední zmíněný registr je nástrojem kapitalismu, kdy právě ten soukromý může nahlížet do smluv, které uzavřel stát. Nahlížet samozřejmě můžeme i my všichni. Zastánci tohoto projektu často argumentovali, že se jedná o významný nástroj v boji proti korupci. Tvrdily to zejména některé neziskové organizace, které jsou placeny donátory či chcete-li soukromým kapitálem. No, a jelikož jsou financovány právě tímto kapitálem, tak se často snaží prosadit takové zákony, které mají pod rouškou „boje proti korupci“ oslabit pozici národního státu. Vraťme se ale k registru smluv.

Na základě schváleného zákona musí v registru smluv uveřejňovat státní instituce a celý stát (tedy i jím vlastněné firmy, podniky) uzavřené smlouvy nad 50 tisíc korun. Zde nastává první problém, proč mají v registru smluv uveřejňovat smlouvy firmy, které vlastní stát a ne soukromé společnosti? Dle mého názoru jsou zveřejněním smluv ohroženy státní firmy na trhu, kde vládne drtivá konkurence. Registr smluv tedy narušuje rovnoprávnost vlastnictví – soukromé versus státní.

Další problém spočívá v tom, že samotný registr smluv není protikorupční zákon. Samozřejmě, že možnost nahlížení do smluv má v sobě jistý protikorupční potenciál, lze jej tedy považovat za nástroj veřejné kontroly. To má ale svá úskalí, že občan nemůže kontrolovat všechny smlouvy – například smlouvy z oblasti bezpečnosti atd.

Nyní přecházím do oblasti, co zachrání občan, když se bude moci dívat (nahlížet, listovat) do nevýhodně uzavřené smlouvy? Dlouho jsem se nedočkal od neziskových organizací odpovědi, až mi konečně po více jak půl roce jedna dorazila od Rekonstrukce státu. Cituji: „Jsme přesvědčeni, že v takovém případě budou muset veřejně obhájit uzavření takové smlouvy odpovědné osoby a případně vyvodit odpovědnost. V krajním případě může mít uzavření smlouvy i trestněprávní rovinu. Především ale budou takové případy mít preventivní dopad na všechny povinné osoby, jelikož ty budou vnímat veřejnou kontrolu a budou spíše postupovat zodpovědně, hospodárně a podle práva.“

Stejnou otázku jsem v interpelaci ve věci registru smluv položil i ministrovi vnitra a odpověď je stejně prapodivná jako ve výše uvedeném případě. Cituji: „Registr smluv slouží jako institut veřejné kontroly. Občan nemá aktivní žalobní legitimaci, tudíž nemůže sám podávat návrh k soudu, ale může například kontaktovat média a upozornit je na smlouvu, která mu přijde nevýhodná.“

Musím říci, že se v obou případech jedná o značně naivní odpověď. Jedná se totiž o laický pohled na daný problém. Daná osoba, která by nahlížela do registru smluv, by totiž musela být značně erudovaná jak v oblasti obchodního práva, tak v oblasti trestního práva, stejně i v oblasti ekonomie. „Obyčejný“ občan skutečně nepozná, zda je daná smlouva výhodná nebo nevýhodná. Pokud by tohle chtěl někdo zjišťovat, tak by si musel najmout drahé právní a jiné poradenské služby. Doufám, že mi zde nikdo nebude argumentovat, že si na to mohu stáhnout aplikaci „hlídač smluv“, který pozná nevýhodně uzavřenou smlouvu. Jak to aplikace pozná? Podle ceny, dodavatelů? To přeci nelze srovnávat.

Z výše uvedeného tedy plyne, že možná lze podat v případě pochybností trestní oznámení. Jenže co dál? Jak je ale zřejmé z odpovědi ministerstva vnitra, tak ani to nejde, takže občan nezmůže nic a vše se tím pádem může přenést do role médií. Tím pádem ale vznikne mediokracie. Otázka tedy zní, zda máme demokracii nebo mediokracii?

Teoreticky zde můžeme použít Klausovu analogii na ideu privatizace z 90. let 20. století: „každý se může rovnoprávně zúčastnit privatizace...“ Formálně jistě ano, ale realita, jak ukázala praxe, byla naprosto jiná. Takže do registru smluv mohou nahlížet všichni, ale těžit ze získaných informací bude soukromý kapitál.

Nabízí se tedy otázka: jak jednotliví občané erudovaně poznají, že jde o nevýhodně uzavřenou smlouvu? Nebo se snad domnívají, že tak budou sami od sebe činit nejlepší právníci, kteří jsou v advokacii a dělají byznys? Anebo nejlepší ekonomové, kteří rovněž dělají byznys? Tito lidé to dobrovolně dělat nebudou, protože za 1) dělají svůj byznys, což plyne z logiky kapitalismu a za 2) někteří se totiž přímo podílejí na obchodě, který označme pojmem „nevýhodná smlouva“. Jedná se opět o jejich byznys, tentokrát sice eticky (společensky) pochybný, ale právně naprosto čistý. Z toho zbývá ještě možnost přeplatit odborníky, aby dělali byznys pro společenskou kvalitu smluv, ale to je v kapitalismu iluze.

Na závěr musím ještě zmínit nejpalčivější problém a tím je vztah registru smluv a neziskových organizací. Z jakého důvodu neziskové organizace nespadají do registru smluv? Ony nejsou příjemci dotací a veřejných peněz? Všichni víme, že jsou příjemci veřejných peněz a proto se z nich stal doslova zlatý důl. Přes tento „zlatý“ důl od roku 1990 proteklo tolik miliard, že se nám o tom ani nesnilo. Ptám se tedy znova, proč v registru smluv mají být státní podniky a nikoli neziskové organizace? Odpověď je nasnadě: nechtějí, aby někdo viděl, jak hospodaří a kam peníze přesně „tečou“. Naproti tomu právě neziskové organizace tlačí na stát, aby ukázal, jak hospodaří jeho podniky. Není to divné?

Neziskové organizace musíme rozdělit na dvě skupiny. Prospěšné a účelové. Mezi prospěšné můžeme řadit takové neziskové organizace, které pečují třeba o seniory, zdravotně postižené atd. Na druhou stranu existují účelové neziskové organizace (tam můžeme řadit Člověka v tísni, Rekonstrukci státu aj.). Tyto organizace jsou založeny účelově a prosazují zájmy donátorů (svých sponzorů) a ještě často s podporou státních dotací – lidově řečeno „dojí stát“.

Takže komu vyhovuje dámy a pánové registr smluv? Jak již bylo uvedeno výše: soukromému kapitálu, který vidí do karet národnímu státu a tímto způsobem se jej bude postupně snažit privatizovat.