Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.
Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 byly vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií. O tom se nikde moc nechce mluvit. Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ, a tak úvahy, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné.
V té době si mnoho lidí přálo větší socializaci a příklon k SSSR, ať už se jednalo o voliče KSČ, nebo i jiných „levicových“ stran. Existovali ale i lidé, kteří chtěli zachovat stávající politiku KSČ, nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že bylo několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přála změny. Ty byly udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou.
Z toho je logické, že nastal těsnější příklon k Sovětskému svazu, události v únoru 1948 tedy byly klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř tři tehdejší společnosti si přály směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtěly rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, nakolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli, a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.
Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Byla potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Zpočátku to vše vypadalo, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování účtů s jinými.
Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už koncem 40. let se objevily první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let, z období Ježova, nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu koncem 40. let 20. století. Vše hrálo významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována.
Do celkového obrazu musíme připomenout, že existoval bipolární svět a začínala „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyho“ probíhaly v USA, kde byli popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět nebyl černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Byl barevný. V našich podmínkách ovšem byla situace trochu jiná a byl hledán i vnitřní nepřítel, a tak došlo k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končily v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, v němž figuroval i Gustáv Husák.
Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nebyly často dotaženy do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.
Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě, a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět, ať už se jednalo o USA nebo SSSR.
Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). Totéž ale prováděl SSSR, akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.
