Jakkoliv můžeme kvitovat, že konečně skončí boje, které stály zatím přes dva tisíce životů normálních obyvatel východní Ukrajiny, tak je jednoznačně zřejmé, že se jedná o vítězství tzv. Doněcké republiky (s Ruskem za zády) a o porážku Ukrajiny. Je ale nutné ihned dodat, že Ukrajinský prezident Porošenko neměl na vybranou, zda mírovou smlouvu podepsat či nepodepsat. Zatímco totiž evropská média přinášela opakované zprávy o vítězném postupu ukrajinské armády a dobrovolnických brigád Národní gardy, bylo v nenadálém obratu vojenské situace zničeno zhruba dvojnásobné množství ukrajinských brigád než má k dispozici Česká armáda v plném bojovém stavu.

Z dostupných informací, zejména z amatérských videí a snímků zničené ukrajinské techniky je zřejmé, že k obratu došlo pravděpodobně nasazením obrovské síly dělostřelectva a taktických raket s nebývalou mírou přesnosti. Jsou vidět totálně zničené kolony obrněné techniky, kde každý jednotlivý tank či vozidlo obdrželo přesný zásah v tom místě, kde se v danou chvíli nacházelo. To by mohlo ukazovat na fakt, že povstalce v posledních týdnech podporovala ničivá síla, která zřejmě měla dokonalý přehled o tom, kde se jednotlivá vozidla nacházela a dělostřelectvo disponovalo real-time systémem velení s napojením na satelitní systém. Touto technikou disponuje pouze několik světových mocností.

Taktéž je zajímavý fakt, že naprostá většina totálně zničených jednotek patřila k nechvalně proslulým dobrovolnickým praporům Národní gardy, které se skládali zejména s příznivců ultranacionalistických stran jako je Svoboda a Pravý sektor. Tyto dobrovolnické jednotky si před svým zničením stěžovaly na to, že jim nikdo nepřišel na pomoc. Opravdu není jednoduché zbavit se myšlenky, že v případě Ukrajiny se hraje vyšší hra – možná několik her dohromady a že před nečekaným příměřím došlo k nějaké dohodě s cílem zbavit se politických oponentů. Ono totiž mít v zemi část stranického aparátu disponující silně vyzbrojenými příznivci není zrovna předpoklad stability. Ostatně příslušníci těchto jednotek se v rozhovorech nijak netajili ani tím, že často postupují v rozporu s ženevskými konvencemi ale ani tím, že jejich cílem je, po té co si to vyřídí s ruskými okupanty, pochod na Kyjev.

Tedy co bude dál? Ukrajině vnucené příměří by mohlo vydržet, neboť je evidentní, že narazila na protivníka neskonale silnějšího.  Taktéž je evidentní, že Rusko se nebude rozpakovat otevřeně velkou silou podpořit Doněcké soukmenovce. Paradoxní asi je, že otevřenou podporu Ruska evidentně odblokovaly západní sankce, Putin zřejmě dospěl k názoru, že sankce už neodvrátí a proto došlo k nasazení regulérní ruské armády. Realita je, že ve své podstatě je příměří nejlepší řešení pro obyvatele tamních oblastí. Dle mého názoru by v současné geopolitické situaci jakékoliv ponoukání Ukrajiny vrátit úder a slibování vojenské pomoci situaci znovu vyhrotilo a šance na vojenskou porážku Ruska bez zapojení nějaké další velmoci je velice nepatrná. Západ by se měl snažit situaci stabilizovat za pomoci umírněných politických sil na Ukrajině a pomoci omezit moc nacionalistických radikálů.

Militantní štvaní části politického spektra vedoucí k vojenské konfrontaci s Ruskem je hloupost. Jediné totiž co se prokázalo je, že především většina Evropy bojovat nechce a nebude a ti kdo si přejí Rusko porazit, budou muset počkat, až se opět dostane do ekonomických problémů. Na druhé straně omlouvání Ruska je taktéž hloupost, určité nebezpečí ruský revizionismus samozřejmě přináší i pro státy bývalého sovětského vlivu – nic si nenamlouvejme. O to větší strach bychom měli mít z naprosté impotence Evropské unie. Ukrajinský konflikt odkryl naprostou neschopnost celé politické garnitury EU. Do vedení EU se již před nějakou dobou dostala naprosto neschopná politická skupina, která místo zajištění základních a původních cílů EU jako je zabezpečení mírového rozvoje evropských národů pomocí rozšiřování svobod obchodu a podnikání se věnuje záležitostem typu zakazování vysavačů či adopcím dětí homosexuály. Tento přístup je v současnosti větší nebezpečí než celý Putin, podobné hloupé direktivně a nedemokraticky nařizované zákony a opatření povedou nakonec ke zničení projektu Evropské unie (již dnes je popularita EU ve všech zemí na nejnižší možné úrovni).

Další riziko je faktický rozpad celého poválečného bezpečnostního systému. Je evidentní, že jakékoliv mezinárodní smlouvy nemají hodnotu ani popsaného papíru. Rusko porušilo anexí Krymu veškeré mezinárodní závazky, ale ve své podstatě udělalo to samé co USA v Kosovu či Iráku. To znamená, že již není nikdo, kdo by cokoliv na mezinárodním poli garantoval. Jsme součástí NATO ale zda by někdo účinně zareagoval, pokud by nějaká země byla skutečně napadena Ruskem, to je otázka. ČSR mělo v roce 1938 nejlepší myslitelný systém smluvního zabezpečení a výsledek známe.

Co je tedy poučení pro nás? Za prvé, každá smlouva se může porušit, na příkladu Ukrajiny vidíme, že v případě porušení mezinárodních závazků si můžeme jít stěžovat maximálně tak na Hlavní nádraží. Za druhé, žádný stav není definitivní, vše se může změnit ze dne na den – EU může jednoho dne zmizet, pokud bude dále pokračovat v buzerování svých obyvatel a to co přijde, bude o mnoho horší. Za třetí, za vlastní obranu musíme zodpovídat především sami – NATO je hezké ale je to taktéž smlouva, a pokud nebude vůle členských zemí plnit závazky a hlavně v případě potřeby posílat své vojáky na smrt bude mít stejnou hodnotu jako záruky jednoty a statutu Ukrajiny.