Především jste se mě někteří ptali, zdali jsem dostala odpovědi na některé ze svých otázek, které jsem adresovala paní ministryni na základě jejího návrhu, že nám odpoví naše, co si budeme přát. Otázky jsem formulovala, domnívám se, poměrně jednoduše, aby na ně byla velmi jednoduchá odpověď. Pojala jsem to ani ne z hlediska, že jsem nyní v Senátu, stejné otázky bych kladla, kdybych byla „pouze“ občanka této země a využila své právní profese.
Na úvod svého dnešního vystoupení, to bych ráda zahájila konstatováním, že žijeme v době, kdy se dávají někdy nepříliš dobrým věcem dobrá jména, aby jejich prosazování vypadalo lépe a ušlechtileji. Začalo to kdysi bombardováním, kterému se dal přívlastek humanitární. Pokračovalo to, není to dlouho, vakcínou, která se označila, že bude tečkou. Máme tu pojem solidarita, kterému se dal přívlastek povinná, která má v podstatě krýt povinné kvóty na nelegální migranty. Výjimkou z mého pohledu, respektuji samozřejmě vaše jiné názory, je tato dohoda mezi ČR a USA o tzv. spolupráci v oblasti obrany.
Tato dohoda, pokud se na ni podívá právník, je ve skutečnosti dohodou o pobytu ozbrojených vojsk USA na našem území. Nic na tom nemění to, že je to tzv. odloženo, že ještě to celé by musel schválit opět parlament. Pokud parlament schválí tuto dohodu, dovolím si spekulovat, že mohu předpokládat, že stejný parlament schválí i pobyt vojsk USA na našem území. Je otázka jenom, kdy.
Já bych byla ráda, abychom na půdě Senátu se zamýšleli nad jinými názory, protože jenom v diskusi vznikají dobrá řešení. Musím říct, že doposud jsem velmi ráda, že i odlišné názory tady umíme říkat kultivovaně, umíme si je i v kuloárech vyměňovat. Věřím, že takto budeme přistupovat i k této dohodě.
Ráda bych řekla v tuto chvíli něco zdánlivě odlišného, ale velmi důležitého pro vás, kteří budete dnes o této dohodě hlasovat.
Když jsem byla zvolena senátorkou, poněkud překvapivě, tak jsem si říkala další měsíc, dva, tři, proč se tak útočí z řady médií na mou osobu, proč se vytrhávají věty, proč pořád by pokračovala volební kampaň, která už skončila, karty byly rozdány, ale pak jsem to pochopila. Byl to takový prvotní šok z toho, že se mohou vyskytnout lidé, kteří bez jediného billboardu, bez nějakých ohromných peněz do kampaně, bez žádné velké značky za jménem porazí jak vládní koalici, tak opozici, a usednou tady mezi vámi. Měla jsem silné protikandidáty a velmi dobré protikandidáty. Byla to bývalá senátorka, místní známá lékařka atd. Kladla jsem si otázku, jak je možné tedy, že, když to řeknu velice lidsky, se mi to povedlo a sedím tady. To bych vám ráda připomněla. Byla to obrovská důvěra lidí, kterou jsem tam získávala mnoho let, která se dá ztratit takhle lusknutím prstu. Pokud jejich důvěru, vašich voličů, zklamete v tak zásadní věci, jakou je částečná ztráta suverenity naší země, což nepochybně pobyt cizích vojsk na našem území, které nemáme my tzv. pod rozkazem, je, nepotřebujeme militarizaci našeho území vojsky, které nemáme pod kontrolou. Pokud jejich důvěru zklamete, může se objevit ve vašem regionu jiná Jana Hamplová, která vás příště porazí. Říkám to proto, že někteří z vás budete příště obhajovat své mandáty. Chápu paní ministryni, odvedla nepochybně velký kus práce ve svém oboru, ale my, co pamatujeme tady ještě vojska sovětská, máme k tomu opravdu obrovské výhrady. Prošla jsem se teď ve svém regionu minulý týden, prošla jsem se mezi lidmi, vím, jaký je názor na tuto otázku. Vy dnes nebudete hlasovat za svůj názor, možná ano, ale budete především hlasovat o podmínkách, za kterých jste ochotni sem pustit dál cizí vojáky. Budete hlasovat o sobě, o tom, jakou důvěru budete mít dál mezi svými občany.
Protože, jak vyplývá nejen z výzkumů, pokud chodíte mezi vaše voliče, tak víte, jaký je na to jejich názor. Řekla bych ještě pár poznámek k dohodě samotné. Já jsem se jí v 90 % věnovala z hlediska práva. A jenom v 10 % jsem tam nechala vpravit svoje pocity, když jsem jako ještě dítě stála s tatínkem a dívala jsem se, jak tady přijížděla sovětská vojska. A velmi jsem vítala po revoluci aktivitu Michala Kocába, který v roce 1991 prostě nedal pokoj, dokud prostě ta vojska nevyprovodil. A řekl, tady jsem si poznačila jeden jeho výrok, že od nadvlády velmocí, která trvala 5 desetiletí, od roku 1939, s krátkou pauzou 45 až 48, do tohoto odsunu roku 1991, že se konečně dostáváme do hry bez velmocí, které by mohly ovlivňovat dění na našem území. Tady touto dohodou, která – plně souhlasím s paní ministryní – neznamená přímý vstup amerických však na naše území, ale vytváří pro to podmínky. Jsou to takové otevřené dveře, že když potom schválí Parlament – nebo vláda v některých případech – tak za těchto podmínek, pro které dnes vy zvednete ruku, sem ta vojska přijdou.
Já, když jsem se dívala na to, co se tehdy dělo kolem sovětských vojsk – nebudu tady tím zdržovat – kolik vojáků opustilo naši zemi, tuším to bylo 75 tisíc přibližně. A 39 tisíc jejich rodinných příslušníků. Podle této dohody sem máme vpouštět i teď dodavatele americké armády. A jak říkám, bohužel kdo se této věci zabývá, tak zjistí, že podle amerických analytiků mají Spojené státy přibližně 800 základen ve více než 70 zemích a každý rok vynakládají 700 miliard dolarů na zbrojení. Ve mně to příliš klidu nevzbuzuje. Mají-li tady být tato vojska. V dohodě jsou jako dohodnutá zařízení prostory: Vojenské letiště Čáslav, Náměšť Pardubice, Lingvistické centrum Mošnov, vojenský výcvikový prostor Hradiště, Libava a Boletice, Březina, vojenská posádka Vyškov, Rančířov, Stará Boleslav.
Ptala jsem se paní ministryně, zda bylo projednáno s obcemi a městy, kde by se potenciálně měla vojska objevit. Tato otázka – nedostala jsem žádnou odpověď. Ptala jsem se potom na rozdíly mezi pojmy vojenská základna a dohodnutá zařízení a prostory. Podle mého názoru v tom rozdíl není. A nebudu zde zdržovat, nejsem příznivec obstrukcí, abych tady četla otázky, na které jsem nedostala odpověď, ale shrnu základní věci, které mně z toho vyplynuly. Mohly by – ty pochybnosti rozptýleny nebyly, mohu se v něčem mýlit, ale z té dohody mi vyplývá, že se může stát, že do některých zařízení, která jsme my vybudovali, nebude mít Česká republika přístup, že budou výlučně v užívání amerických vojáků. V určitých ojedinělých případech, je to tam popsáno, důvody nějaké hodné zřetele apod., mohou američtí vojáci zasahovat i vůči českým občanům i na území mimo tato zařízení. Přesuny vojsk přes naše území se mohou dít i bez našeho souhlasu, americká strana tu může mít americkou měnu v jakémkoliv množství, může ji dovážet, vyvážet, používat ji. Je tady řada daňových výjimek, byť se úvodem té dohody konstatuje, že je to s plným respektem k Ústavě a našemu právu, tak dokonce jsou tam pojmy typu, že dodavatelé americké armády budou osvobozeni od českých právních předpisů, v zařízeních a prostorách se budou moci provádět stavební práce, česká strana se zavazuje dokonce, že vyřídí pro to všechny formality, že všechna povolení budou vydávání zdarma. Chápu, že nebudou nám platit nájem – jednou jsme spojenci, to bych byla schopna pochopit, ptala jsem se na náklady. Nevím. Česká strana se na žádost americké strany vzdala priority trestní jurisdikce – může požádat, aby byly vojáci vydáni české trestní jurisdikci, ale té priority jsme se vzdali. Řada věcí není upravena vůbec. V té dohodě je „to se dohodne potom,“ když to řeknu ale tedy lajcky. Není ani v tomto rámci limitován počet vojáků na našem území. A nebylo vůbec v podstatě specifikováno, na základě čeho se došlo k tomu, že Česká republika potřebuje tuto takzvaně pomoc v oblasti obrany, když jsme členy NATO.
Co tedy mně nejvíce, jako právníka, zarazilo, snad jsem to pochopila dobře, nebo možná nepochopila, bude to dnes vysvětleno, že žádná ze stran tuto dohodu nepředloží nikdy žádnému soudu nebo třetí straně. Jinými slovy nevím, jak by se řešilo, kdyby z této dohody vznikl nějaký problém nebo výkladová nejasnost nebo něco podobného. To jsem byla z toho překvapená nejvíce – říkám probůh, kdyby se někdy v budoucnu tady vojáci objevili, kdyby v budoucnu vznikl nějaký problém s touto dohodou, tak není kam se obrátit, aby to někdo „rozsoudil“ nebo rozhodl. Já se přiznám, že z těchto všech důvodů bych se bála pro tuto dohodu hlasovat. Profesní čest mi vás velela upozornit formou těch otázek, které byly, domnívám se, velmi srozumitelné, na úskalí této dohody, která je postavena zejména na tom, že si důvěřujeme, což je krásné – kdo jste to zažili ve svých soukromých právních kauzách, tak asi mi potvrdíte, že to není úplně to jediné správné. A hlasovat pro tuto dohodu mi brání i slib, který jsem složila na úvodu výkonu mandátu.
Jsem v poklidu pouze v té části, že když tady zvali v 68 soudruzi sovětská vojska, proti jejich přítomnosti jsem byla nähmlich tak, když to řeknu po česky, tak tři poslanci hlasovali proti vstupu vojsk, 11 se hlasování zdrželo. Můj hlas bude dnes evidován v kategorii proti. Řekla jsem k tomu svoje důvody. Ta dohoda je nejednoznačná, jednostranná, v řadě věcí jsme vyšli vstříc americké straně. A dovolím si subjektivní názor – domnívám se, že více ta naše zařízení potřebuje americká armáda, než my americkou armádu v této našich zařízeních. A skončila bych citátem: „Mravnost je dělat to, co je správné, bez ohledu na to, co se přikazuje, a poslušnost je dělat to, co se přikazuje, bez ohledu na to, co je správné.“ Děkuji.
