Především říkám, že osobně velmi podporuji myšlenku, to tady říkala kolegyně Marvanová, že posílit pravomoci veřejného ochránce práv, že on často chce mnohé konat a nemůže. Sleduji práci ombudsmana od počátku, pamatuji, byla jsem na některých akcích pana Motejla. Ten institut by mohl být využit lépe, účinněji. Velmi se mi líbí žaloba ve veřejném zájmu. To bych velmi podtrhla.

Jinak jsem odpůrcem jakékoli diskriminace, protože ta nepatří do civilizované společnosti.

Teď tři, čtyři konkrétní poznámky.

Vnímala jsem diskriminaci a byla jsem i přímo účastna, bojovala jsem proti ní poslední 3 roky, v době covidu, zažila jsem, že mě nesměli ubytovat v hotelu, že na rozdíl od jiných, kteří si mohli v zimě na benzince vypít kávu uvnitř, já jsem si ji musela vypít venku. Všichni jsme to chápali, k mému úžasu, jako normální. Přitom to nebylo ničím podloženo, nemělo to žádný racionální argument, což teď jaksi doba ukazuje. Nechci se k tomu vracet. Doufám, že toto období je za námi. Nicméně ho považuji za nutné připomenout, jak strašně jednoduše jsme si na diskriminaci zvykli, pokud se nás osobně netýkala. Když jsem jela přednášet 300 kilometrů na druhý konec republiky, starostové mi protekčně domlouvali téměř taková činnost jakoby podzemní, ubytování v hotelu, přestože jsem v tu chvíli nesplňovala jakékoli podmínky, že bych někde mohla přespat nebo jsem někdy spala u starostů doma. Bylo to velmi ponižující, bylo to velmi nepříjemné. V tu chvíli mi došlo, jak snadno je možné přesvědčit většinu lidí, to se týká těch jiných, takže my se o to nebudeme starat, to je to nebezpečné, o které mluví tady kolegové, diskriminace i v rámci žen. Já se domnívám, že i ženy mohou být diskriminovány, přestože jsem taková ta feministka typu, že máme stejná práva, ale jinak samozřejmě jsme odlišní, muži a ženy, někdy až absurdně jsme tlačeni do rovnosti, už jsem to tu někdy zmiňovala. Taky bych chtěla zmínit jednu věc, bohužel už mám věk, že jsem zažívala diskriminaci, byť se mě nedotýkala, byla jsem tehdy velmi mladá, dotýkala se mého otce, mého dědečka, diskriminaci politickou. Nebyli členem té jedné správné strany, tak měli v určitém stupni zastaven profesní růst. Teď jako bychom trošičku k tomu přistupovali, že jak nebudou ty správné názory, nebo jak naopak někdo bude někde, kde by být neměl, nebude to vnímáno pozitivně a nebude moci někde vykonávat nějaké povolání. My jsme to teď trošku zažili, jsem velmi ráda, že jsme si to vyjasnili osobně, musím říct, velmi pozitivně s předsedou Advokátní komory, který vyslovil určitým směrem takovou větu, teď se omlouvám, nebude to doslova, že ti advokáti, kteří teď výrazně vystupují proti vládě, by měli zvážit setrvání v Advokátní komoře. Vysvětlili jsme si to, nebylo to patrně myšleno tak, jak to vyznělo, že v podstatě pokud advokát není členem Advokátní komory, nemůže vykonávat povolání. Vysvětlili jsme si to, že samozřejmě nemusíme se sebou souhlasit, ale toto je naprosto nepřijatelné. Takže je to takový první krůček k tomu, dobře, máme teď samozřejmě politickou pluralitu, ale jak někdo třeba nebude teď v nějakém takovém tom trendu a bude velmi kritický, měl by zvážit velmi nebezpečný trend. Proto jsem velmi ráda, že dnes tady pan prezident řekl, mě to velmi zaujalo, udělala jsem si poznámku, že musíme dokázat si říkat věci velmi upřímně a na rovinu. Potom já říkám, pokud to dokážeme, říkat věci upřímně a na rovinu, ta upřímnost, ať s ní jakkoliv nesouhlasíme, známe ten výrok, nesouhlasím s vámi, ale budu bojovat do konce svých sil, abyste ten návrh mohl vyslovit, aby ta upřímnost nebyla na škodu prostě jiným věcem, třeba výkonu toho povolání, nebo nemohla sloužit k nějaké jiné formě diskriminace, takové té mediální, společenské, o které se nemluví, ale která tu prostě je.

To znamená, že... Já se domnívám, otázka diskriminace, jsou potřeba zákony, bohužel, někdo není schopný jaksi to vnímat sám od sebe. Ale měli bychom dokázat odlišit formální a tu faktickou. Ta formální někdy bývá až absurdní, taky určitě vidíte ty boje proti diskriminaci, že máme i Miss, která má 110 kilo, já chci štíhlou Miss, nepovažuji to za diskriminaci. Za diskriminaci ad absurdum bych mohla považovat, když se dívám v oděvech na velikosti, kdysi jsem měla 38, teď mám holt 48, někteří to nevyrábí... Je to diskriminace? Nemají rozum, abychom se do toho necpali, do těch střihů. Takže chci říct, že diskriminace musí mít zdravý rozum a nemůžeme za diskriminaci prohlašovat, že absolutně všichni musí splňovat vše a mohou mít právo do soutěže o Miss, i když mají 120 kilo a tak podobně. Ta formální může být někdy, říkám, až absurdní, úsměvná. O té tady mluvila kolegyně Kovářová, naprosto jí rozumím. Ale potom pozor, zase se vší vážností máme tu druhou, kterou je potřeba brát naprosto vážně, vč. té podprahové, aby nebyla diskriminace za upřímnost a za otevřenost, ba naopak myslím si, že to je jediná cesta, jak může společnost být civilizovaná, jak se může rozvíjet jenom dialog a otevřenost je cesta kamkoliv.

Poslední poznámku. Otázka je, zda to všechno napraví zákony, zda na to potřebujeme nějaké směrnice tohoto typu: Domnívám se, že bychom měli dokázat, například ty pravomoci ombudsmana máme v rukou v rámci ČR, nechci říct, že to může být ze dne na den, ale může to být velmi rychle, velmi bych to podpořila. Už Seneca říkal, co nezakazuje zákon, zakazuje stud. Jde i o společenskou atmosféru, proto jsem zmiňovala ten covid. Byly benzinky, kde na to kašlali a řekli mi: Blbé opatření nebudeme respektovat. Pojďte si vypít kávu do tepla. A byly benzinky, které mě ven vyhnaly. Co nezakazuje zákon, zakazuje stud. Měli bychom tu společenskou atmosféru udělat takovou, aby, přestože třeba spolu nesouhlasíme, teď jsme se o tom bavili na setkání s panem prezidentem, s kolegy, že nám to naprosto nebrání slušně si vyměnit názory. Nemusí to znamenat vůbec nic negativního.

Poslední poznámka. Ty stejné podmínky, ano, mně si teď hodně stěžují, maminky říkají: Ano, my bychom rády šly do práce. Jako rovné šance, nemáme ty mateřské školy. Tady udělám vsuvku. Zaznamenala jsem někde článek, že by mělo být povinně rozdělení mateřské mezi muže a ženy. Proboha, zapomeňme na to, ať si to ty rodiny udělají, jak chtějí. Mám rodiny, kde opravdu hlídá otec, protože manželka víc vydělává, a naopak. Takže takovéto povinnosti prostě... Nenuťme ty lidi do těchto povinností.

Takže chci říct, že se domnívám, že bychom si tyto věci možná jako ČR měli řešit v rámci svých hranic, na základě nějakých svých zkušeností, tendencí, nějakých tradic, zvyklostí. Tady bych ještě zmínila, velmi bych rozuměla, že tam mám taky spoustu starostů, k tomu segregovanému školství. Musí být společně děti všechny. Romské, české atd. Krásná myšlenka. V reálu nerealizovatelná, protože bychom ubližovali těm dětem, které nejsou zvyklé na určité etnikum. Naopak, možná kdyby se udělaly samostatné třídy pro romské děti, vybudujeme jim ty rovné šance do budoucna. Není to diskriminace, je to naopak prostě úplně rozumný krok. Zdravý rozum bych apelovala a abychom mohli třeba jít EU příkladem, jak si to v ČR upravíme, vč. třeba těch pravomocí ombudsmana, kterým já tleskám. Velmi bych si říkala, ať si nevšímáme jenom těch běžných diskriminací – muž, žena, osoba postižená, třeba na vozíku.

Ještě poslední poznámku, zažila jsem, teď se mnou konzultoval jeden úřad. Nemělo by být pravidlo, jste lepší, ale my musíme vzít postiženého, protože kvůli nějakým tabulkám. Ale nemělo by být ani to: Jste lepší, ale my vás nemůžeme vzít, protože tady nemáme schody a vy jste na vozíku. Tak mu ty schody prostě musíme udělat. Vždycky je to o zdravém přístupu. Na ten bych apelovala. Velmi podporuji řadu věcí, které jsou i v těch materiálech výborů. Jenom bych byla ráda, abychom si to všechno dokázali upravit v rámci ČR, dokázali vnímat i to, co se nejeví jako diskriminace, ale trošku nám tady v podhoubí roste, a neměli bychom to připustit.

Děkuji.