Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych vyjádřit to, že Listina základních práv a svobod, která obsahuje katalog základních lidských práv, tak je podle mě drahocennou součástí našeho ústavního pořádku. Jejím přijetím krátce po listopadu 1989 jsme se přihlásili k principu ochrany lidských práv, vyjadřovalo tehdejší hodnotovou změnu, která probíhala, ta listina vychází ze standardních mezinárodně uznávaných katalogů lidských práv, ať už je to evropská úmluva o ochraně lidských práv, všeobecná deklarace, mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních, kulturních právech. Myslím si, že bychom z těchto důvodů měli k listině přistupovat velmi zodpovědně, svědomitě, nedělat účelové, nesystémové změny této listiny, doplňovat práva, která nemají v zásadě v našem civilizačním kruhu obdobu.
Problémem u celé debaty o tomto návrhu zákona je, že podle mého názoru navrhovatelé nepřiznali v samotném návrhu poctivě účel, ten záměr, který sledují. Protože je naprosto zřejmé, že tento návrh byl předložen v reakci na petici, která sledovala zachování práv držitelů zbraní, požadovala změnu našeho ústavního pořádku, konkrétně novelu ústavního zákona o bezpečnosti ČR, kde mělo být nějakým způsobem ukotveno právo držet zbraně a zároveň volala po odmítnutí transpozice evropské směrnice, upravující držení zbraní, obchodování se zbraněmi a podobně. Tedy nakládání se zbraněmi.
Ovšem předkladatelé v tomto, kdyby sledovali tento záměr poctivě, tak asi by bylo mnohem logičtější předložit např. novelu listiny směřující k jejímu čl. 11, který upravuje vlastnické právo, tam se třeba pokusit upravit vlastnictví zbraní. Považoval bych to za chybné, i takovýto postup, ale bylo by to aspoň přiznání toho záměru. Ten záměr, který není v samotném návrhu a v jeho důvodové zprávě, tak se nám tady objevuje. Už se objevil v předkladu pana senátora Červíčka, v prvním čtení, dnes opětovně, ve vystoupeních pana senátora Hraby, pana senátora Antla. Naposledy teď také pana kolegy Lásky, kdy všichni tito diskutující přiznávají, že jde o ochranu té stávající právní úpravy držení zbraní, pan kolega Láska to tady výslovně zmiňoval, že kdyby tato nebyla zdánlivě v ohrožení, tak že by zřejmě takovéto návrhy vůbec nepřicházely. Jestliže není poctivě přiznán ten sledovaný cíl, ten záměr, tak se velmi složitě racionálně o takovém návrhu debatuje. Což je doopravdy o to hrozivější, že jednáme o změně Listiny základních práv a svobod.
Když se na ten návrh totiž podíváme, už tady také zaznělo, tak on se týká úpravy práva na život v čl. 6 Listiny základních práv a svobod, kdy tam tedy doplňuje do odst. 4 větu, že každý může bránit svůj život nebo život jiného i se zbraní za podmínek stanovených zákonem. Pokud si zanalyzujeme tuto změnu, zjistíme, že ona nečiní to, co tady říkal pan senátor Červíček v rámci svého předkladu, že by upravovala nějaké nové právo nebo jakákoli ústavní práva rozšiřovala. Ta věta navazuje na větu, která už v tomto odst. 4 čl. 6 listiny je, a sice, že za popření toho práva na život se nepovažuje, pokud někdo zbavil jiného života v souvislosti s jednáním, které není trestné.
Toto ustanovení už dnes zahrnuje vše, co říká doplňovaná věta, to znamená, už dnes každý může bránit svůj život i se zbraní v ruce nebo nějakým jiným způsobem, dokonce nejenom svůj život, to je otázka mezí nutné obrany a podobných principů, které dávají možnost obrany.
Ta změna nepřináší nic nového, i sami předkladatelé v důvodové zprávě říkají, nakonec i v diskusi, že není potřeba přijímat žádnou prováděcí legislativu, protože vše už dnes funguje. Ani na té ústavní úrovni se tedy nic nepovyšuje. Ale vracím se k tomu, co jsem říkal na začátku, že se ve skutečnosti sleduje jiný záměr, jak tady bylo v té době i přiznáno. Sleduje se tedy záměr ochránit držitele zbraní, myslím, že to tady říkal jak pan senátor Červíček, tak pan senátor Hraba, že přijmeme-li tuto legislativu, tak nebude možné jen tak toto právo vyprázdnit, bude se zákonodárce muset pohybovat v mezích této ústavní úpravy práva bránit život se zbraní v ruce. Tím se nepřímo bude sledovat i ten cíl ochrana práv držitelů zbraní, tak aby jim tyto zbraně nemohly být odebrány. Ono to ale bohužel z pohledu držitelů zbraní není vůbec pravda, protože tím, že se to neřeší tam, kde by mělo, v tom čl. 11 například, tak jim toto žádnou ochranu neposkytne. Jednak jak už tady také zaznělo, tak tou zbraní v trestně právním smyslu je úplně cokoliv, co může učinit útok proti tělu důraznější, což je definice trestního práva, samotná novela listiny nijak jinak zbraně nedefinuje, naopak v důvodové zprávě právě na tuto trestně právní definici odkazuje. Zbraní tedy nejsou pouze takové zbraně, které jsou regulovány zákonem, zejména střelné zbraně, ale úplně cokoliv, jak také bylo mimo jiné obsaženo ve stanovisku ústavní komise.
Jinými slovy, to doplňované ustanovení čl. 6 odst. 4 listiny v podstatě nelze běžnou právní regulací vyprázdnit, protože vždy tady budou nějaké zbraně, kterými bude možné bránit život svůj nebo život jiné osoby. I velmi tvrdá regulace práva držet, nosit, užívat střelné zbraně nijak nevyprázdní toto navrhované ustanovení. Dokonce jak tady v prvním čtení zmiňoval pan kolega Hraba, dokonce ani neznemožní zákonodárci upravovat nošení nožů, např. stanovením kritéria délky čepele nože. Nic takového tato změna není způsobilá držitelům zbraní, ať už těch regulovaných nebo dokonce neregulovaných, garantovat. Z tohoto hlediska doopravdy to nedává vůbec žádný smysl.
Druhý ten účel, který je přiznaný, nikoli v samotném návrhu, ale v té debatě a v návaznosti na petici, opět tady zaznělo od pana kolegy Červíčka, Hraby, Antla a dalších v debatě, tak je ta ochrana před přebíráním evropského práva, před transpozicí případných směrnic regulujících zbraně.
I tady je to jako prostředek ochrany před nutností transponovat směrnice naprosto nepoužitelný nástroj, a to z vícero důvodů. Jednak sama ta doplňovaná úprava práva bránit se se zbraní, svůj život tedy nebo život jiného, tak je omezena konstatováním, že to je za podmínek stanovených v zákoně. To znamená, nic nebrání ČR ani po přijetí této právní úpravy transponovat jakoukoli směrnici a provést i toto údajně nově navrhované právo a jeho meze v běžných zákonech. Především tady je stále povinnost převzít evropské právo do našeho práva v případě směrnic, na základě přednosti evropského práva před právem národním. Opět se tady k tomu vyjadřoval pan senátor Červíček, argumentoval tím, že to neplatí úplně beze zbytku, že je tady judikatura i některých dalších ústavních soudů členských zemí EU, která stanoví nějaké limity, to je pravda, i náš Ústavní soud stanovil určité limity. Ale ty limity jsou stanoveny doopravdy velmi úzce. Protože v zásadě náš Ústavní soud judikoval, že ta přednost platí, až na ty případy, kdy by se zasahovalo do materiální suverenity, resp. do základů demokratického právního státu. Pouze v těchto případech odmítá Ústavní soud poskytnout ochranu doktríně přijaté v judikatuře Evropského soudního dvora, a sice té absolutní přednosti evropského práva před právem národním. Pokud se opět podíváte na to, co se navrhuje, tak tam ten konflikt v podstatě nemůže nastat, s těmi základními ústavními principy, tak jak je definoval náš Ústavní soud.
Jednak směrnice, jejichž transpozici má ten návrh bránit, aspoň v pojetí petentů, kteří se domáhali netransponování směrnice, tak se týkal úpravy jednotného vnitřního trhu, ČR sice tvrdila, že to není správný právní základ, ale tento spor už u Evropského soudního dvora prohrála, jak se dalo ostatně očekávat.
Vzhledem k tomu, jak už jsem tady v prvním čtení také zmiňoval, tak právo na držení zbraně není považováno za základní právo v žádném respektovaném mezinárodním katalogu lidských práv, ze kterých vychází i naše listina, tak těžko by Ústavní soud považoval jakoukoli regulaci držení zbraní, především střelných zbraní, za zásah do základů demokratického právního státu.
Neumím si představit, o jaký exces v regulaci by se muselo jednat, aby k takovému závěru Ústavní soud došel. Jinými slovy, ta navrhovaná úprava neposkytuje vůbec žádnou ochranu před povinností ČR transponovat sekundární evropské právo. Je tedy zbytečná nejenom z hlediska rozšíření ochrany práva na život, protože žádné rozšíření té ochrany neposkytuje, ale je zbytečná i z toho v návrhu nepřiznaného sledovaného účelu, to znamená ochranu práv držitelů zbraní na jejich držení. A ochranu před transpozicí evropského práva do právního řádu ČR.
Dokonce si ani nemyslím, že poskytuje nějakou silnější vyjednávací pozici třeba při sjednávání sekundárního evropského práva na evropské úrovni. To je otázka politického rozhodnutí, s odhodláním bránit se takové sekundární legislativně mohou jít zástupci ČR na jednání už dnes, nepotřebují k tomu žádnou změnu ústavy.
Z tohoto hlediska si myslím, z toho, co jsem říkal, pokud povedeme tu debatu věcně, je podle mě naprosto zřejmé, že ta právní úprava je zbytečná, že neposkytuje doopravdy vůbec nic z toho, o čem ať už navrhovatelé nebo ti, kteří ji požadují, volají.
O iracionalitě té debaty už tady také mluvil pan místopředseda Štěch, který mluvil o tom, jak je to vnímáno ve společnosti, kdy se vyvolala doopravdy falešná představa, jednak že někdo např. myslivcům, ale také sportovním střelcům chce brát zbraně, ale také v tom, že jim toto může poskytnout ochranu před tím neexistujícím rizikem, kterým jsou strašeni.
Já bych se ještě vrátil k expertům, kteří poskytli stanoviska komisi pro ústavu. Když jsem tady mluvil o té zbytečnosti, nepotřebnosti nebo chybějícím smyslu, účelu té úpravy, tak všech 7 expertů, kteří se pro komisi pro ústavu vyjádřili, v podstatě toto potvrdili v různé síle, ale v podstatě nikdo tam ten účel nevidí. Něco nového, co by ta změna přinášela, co by bylo dobrým důvodem pro to, abychom zasahovali do naší ústavy, do našeho ústavního pořádku.
Pokud tady pan předseda Antl mluvil o tom, že ta změna nemůže přinést interpretační problémy, tak aniž by na to byli tázáni, tak čtyři ze sedmi expertů, co poskytli stanovisko, tak upozornili, že v praxi ty interpretační problémy mezí nutné obrany, to může přinést, mimo jiné proto, že nutná obrana je doopravdy dnes judikatorně docela dobře definována, jestliže se tady přichází se změnou dokonce na ústavní úrovni, kdy ale pouze ve vztahu k ochraně života se nutná obrana na tu ústavní úroveň povyšuje, tak logicky v rozhodovací praxi soudů, ti soudci budou se zabývat úvahou, jaký účel tedy tato změna sledovala, jestli se mělo něco změnit.
Čtyři z těch sedmi expertů upozorňují na to, že to může být vyloženo ve vztahu k nutné obraně i zužujícím způsobem, že jestli se na ústavní úrovni ta ochrana nutné obrany poskytuje pouze ve vztahu k ochraně života, jestli to nemůže být chápáno tak, že ta ochrana nemá být tak silná ve vztahu k útokům na jiné zájmy chráněné trestním zákonem. Včetně toho, že někdy je velmi složitě rozlišitelné, jak také upozorňuje stanovisko komise pro ústavu, z pohledu oběti, o jaký typ útoku se jedná, jestli doopravdy někdo v tu chvíli útočí na její život nebo jestli se jedná o úplně jiný typ útoku na jiný zájem chráněný trestním zákonem. Takže jsou tady i vážné interpretační problémy, vedle té zbytečnosti z hlediska těch deklarovaných nebo nepřímo zjevných záměrů. Pokud je tedy tato změna pouhou politickou deklarací a nepřináší nic nového, tak pak se doopravdy ptám, jestli je to rozumný důvod k zásahu do ústavy, jestli Senát myslí vážně to, že se staví do role ochránce ústavnosti v ČR nebo jestli chce Senát dělat z Listiny základních práv a svobod agitační nástěnku sloužící pouze k politické deklaraci.
Z důvodů, které jsem tady uvedl, navrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona.
