Toto téma považuji za naprosto zásadní. Je to doopravdy vážná krize, je to krizové i pro Českou republiku a její postavení v Evropské unii. Protože musíme udržet nějakou pozici, abychom byli vnímáni jako věrohodný partner.
V tomto duchu já jsem i v minulých dnech vystupoval, protože udržet srozumitelnou pozici je doopravdy velmi komplikované. Ta základní pozice vlády, to, že odmítáme povinné kvóty, že chceme pomáhat dobrovolně a zároveň že voláme po celoevropském řešení, je poměrně logická. Já myslím, že to se dá srozumitelně obhajovat, za předpokladu, že ovšem nabídneme to komplexní řešení, že také nabídneme konkrétní představu, jak my chceme pomáhat na dobrovolném základě.
Já bych začal tím celoevropským řešením. V Evropě se volá, a Česká republika je součástí tohoto volání, po důsledném dodržování pravidel, tedy tzv. Dublinu 3, a zároveň po důsledném hlídání těch vnějších schengenských hranic. Když si to zanalyzujete, co to znamená, kdyby doopravdy všechny hraniční země Schengenu důsledně kontrolovaly hranice, tak by zřejmě stoprocentně zachytily veškeré migranty, zaregistrovaly by je, na hranici, možná by je umístili do nějakých těch hotspotů, jak se říká, či přijímacích táborů. To by prakticky znamenalo, že Řekové by při dodržování Dublinu 3 měli povinnost s výjimkou několika málo případů, kdy jde o slučování rodin, týkalo by se to hlavně dětí, tak na Řeky by dopadla povinnost, podle Dublinu 3, provést to azylové řízení prakticky se všemi těmi, kteří by vstoupili do schengenského prostoru na řecké, zpravidla námořní hranici.
Toto samozřejmě by vedlo k tomu, co se děje dnes, že Řecko by pod vahou takového náporu kolabovalo a přestalo by zase, tak, jako se ostatně děje dnes, dodržovat ta pravidla, po jejichž dodržování se volá.
A proto, když mluvíme o celoevropském řešení a o těch hotspotech a hlídání hranic Schengenu, tak to je možné pouze, pokud ty náklady převezmeme na celoevropské úrovni. Pokud tedy hlídání hranice třeba za účasti agentury Frontex, která dneska hraje v zásadě spíše okrajovou roli, pokud vybudování těch tzv. hotspotů, pokud i to azylové řízení převezmeme na evropskou úroveň, tedy prohloubíme mimo jiné integraci v této oblasti.
Pouze pak je to zvladatelné pro ty hraniční státy. Je ovšem potřeba si také uvědomit, co nastane potom, až proběhne to azylové řízení. To je také nástrojem toho, jak rozlišit ty, kteří mají právo na azyl, a ty, kteří jsou, jak se říká, ekonomičtí migranti, aniž bych chtěl teď debatovat o tom, co to vlastně znamená, ten pojem. Na to teprve může být navázána návratová politika. I tam je tedy důležité určit, kdo má to azylové řízení provést, aby někdo vůbec mohl být také navrácen.
Celé toto volání po dodržování pravidel i po nastavení toho evropského mechanismu, i kdyby takto byl navržen, tak je spojeno s dalším problémem. Co s těmi, kterým v tom jednotném evropském azylovém řízení přiznáme právo azylu? Tak se totiž zpátky dostaneme k dvěma variantám. Buď se vrátíme k debatě o relokačním mechanismu, protože dostanou na evropské úrovni přiznáno právo azylu, a kam tedy půjdou. Tedy opět nějaké kvóty, chcete-li. Anebo přistoupíme k řešení, že jakmile jednou dostane někdo právo azylu, tak se bude moci volně pohybovat v rámci schengenského prostoru, tak, jako občané Evropské unie. Žádné jiné řešení to nemá. Na toto zatím nikdo neodpověděl. Myslím si, že to je proto, že to nikdo příliš z vnitropolitických důvodů takto otevřeně diskutovat nechce. Tohle doopravdy je zásadní problém.
Velmi podstatné, jak jsem říkal, je také debatovat o tom, jak budeme dobrovolně pomáhat. V situaci, kdy jenom Německo předpokládá 600 – 800 tisíc uprchlíků na svém území, ať už jim nakonec bude, nebo nebude přiznáno právo azylu, v situaci, kdy statisíce lidí přicházejí přes Řecko, Itálii a dále postupují tedy přes evropský kontinent do nějaké pro ně vysněné cílové země, tak to je situace, která tady prostě je. A pokud my přijímáme solidární řešení v rámci Evropské unie a často na té straně těch příjemců té solidarity, tak i v tomto případě se podle mě musíme solidarizovat s těmi zeměmi, které čelí největšímu náporu. A pak samozřejmě se musíme bavit i o tom, aby ta nabídka té dobrovolné pomoci, když jsme odmítali ty povinné kvóty, byla doopravdy solidární. Aby to nebyla pouze formalita. Můžeme se samozřejmě bavit o počtech. Já jsem v minulém týdnu mluvil nikoli o nějaké cílové cifře, o nějaké cílové kvótě, já jsem pouze zdůrazňoval, že my máme schopnost tu pomoc v dostatečném rozsahu poskytnout. Je jedno, jestli to bude 5, 7 nebo 15 tisíc. Už to tady, myslím, dnes také zaznělo. Už dnes tady žije přes 400 tisíc cizinců. Další příklad, který mohu uvést, v době jugoslávských válek jenom z Bosny a Hercegoviny tady bylo odhadem 35 tisíc lidí, ne všichni v azylovém režimu. Někteří prostě přišli různým způsobem, řada možná i nelegálně, řeklo by se, a nebylo to nic nezvladatelného. V roce 2001 oficiálně žádalo o mezinárodní ochranu, ať už azyl, nebo jinou formu ochrany, 18 tisíc lidí. A my tady čelíme dneska panice, hrůze z toho, jestli to bude 600, 1500 nebo 5000 lidí. Bavme se věcně a čelme této panice, protože když si srovnáme, co byla Česká republika v minulosti schopna zvládnout, tak doopravdy není žádný důvod k panice. My žádnému náporu zatím nečelíme. My můžeme čelit nějaké zátěži, pokud se dobrovolně rozhodneme pomáhat.
Já nepůjdu do podrobností, z toho, co se nyní děje u nás v České republice, předpokládám, že k tomu se budou vyjadřovat ještě i jiní a jinde, než na této půdě, možná ještě jenom tak trošku fakticky k tomu, co tady říkal pan senátor Láska. Je pravda, že pokud jsou migranti na útěku, tak nemohou formálně dostát všem požadavkům a porušují nějaké právní předpisy. Ale já bych neřekl, že je to nelegální. Je tady Ženevská úmluva, která výslovně říká, že migrant může v takovém případě, kdy je v ohrožení, které naplňuje podmínky azylu, překročit nelegálně hranici, že mu to nelze přičítat k tíži. Takže ti, kteří splňují podmínky azylu, nevstupují nelegálně na území Evropské unie, ale vstupují na území Evropské unie v souladu s mezinárodními smlouvami, kterými je i Česká republika a všechny členské země Evropské unie vázány. Jenom abychom si to uvědomovali, když pak říkáme, že kdo na naše území vstoupí, tak porušil zákon, a musí snést například v podstatě uvěznění, dokonce horší formu uvěznění.
Ta debata je doopravdy zatížena celou řadou pověr, hysterií. Je to dáno tím, že se nekladou na stůl věcné argumenty, že v zásadě necháváme prostor celé řadě extremistů, kteří určují ten ráz veřejné debaty. Je tomu potřeba čelit, věcně debatovat o tom, jaké celoevropské řešení přijmout, věcně debatovat o tom, jak je schopna solidárně Česká republika pomoci v té krizi zemím v Evropě, které jsou zatíženy nejvíce, a také věcně debatovat o tom režimu na našem území ve vztahu k uprchlíkům. A samozřejmě, až po tu integraci, která tady byla také zmíněna. Protože nejhorší varianta je přijímat lidi odjinud, s jinými kulturními zvyky, a zahánět je do ghetta. To bychom si doopravdy zadělali na velký problém do budoucna možná v dalších generacích.
