Tematiku, které se tato akce věnovala, považuji v dnešní době brutálního přepisování dějin druhé světové války a jejích výsledků za naprosto zásadní.

Děkuji všem hostům, historikům a osobnostem, které pečují o odkaz hrdinů odboje proti německé okupaci naší země za to, že na tomto semináři vystoupili s mimořádně silnými a faktograficky cennými projevy a dovoluji si čtenářům nabídnout i text mého úvodního projevu:

Přepisování dějin, válka a německé zlo

Dámy a pánové, přepisování dějin ve vztahu ke druhé světové válce, jejím příčinám, průběhu a výsledkům nabírá v posledních letech postupně na obrátkách.

Když jsem se probíral dokumenty z května roku 1945, které jsou běžně dostupné na internetu, viděl jsem fotografie takových hrůz, že jsem nemohl spát. Když v květnových dnech roku 1945 v Praze vraždili němečtí okupanti, vše bylo následně zdokumentováno.

Viděl jsem fotografie z masakru ve vile Bretschneiderových, viděl jsem fotografie hromad mrtvých žen a starých lidí, ale také hromad mrtvých pětiletých dětí, povražděných a odhozených jako odpadky do příkopu.  To vše doplněné o vyprávění mých rodičů, kteří válku, německé bestiální zločiny i osvobození Prahy prožili tak říkajíc z první ruky.  

Přál bych si, aby se nad těmito zkušenostmi, dokumenty i snímky zamysleli všichni ti, co se v dnešní době tak statečně snaží obchodovat s cizí krví, všichni, kteří volají do války, přesvědčení, že oni tam nepůjdou, že to budou jacísi anonymní vojáci. Jenže i ti mají své rodiny, naděje, blízké, kteří jsou na nich závislí.

Zažil jsem, co znamená žít ve válečné zóně, viděl jsem mnoho mladých vdov, nechaných bez prostředků, viděl jsem válečné mrzáky anebo vojáky, zasažené sarinem, kteří vykašlávali své plíce, viděl jsem válečné sirotky, malé děti, jak kopaly výkopy nebo v noci hlídaly staveniště, aby se aspoň nějak uživili.

Nicméně chápu, že osobní zkušenosti ve střetu s propagandou
a ideologií mají jen malou šanci na sdílení. Bohužel.

Chraňme odkaz osvobození!

Odkaz osvobození naší vlasti od bestiálních německých okupantů nesmí být zapomenut a v dnešní době otázka jeho ochrany nabývá obzvláště strašlivé důležitosti.

O to více se ale válkychtiví aktivisté, placení agenti zbrojařů a bank, které se třesou, jak tu válku budou zásobovat a financovat, snaží o relativizaci válečných hrůz, přepisování dějin a bagatelizaci hrdinství našich odbojářů, kteří v boji za svobodu naší země neváhali riskovat nejen své životy, ale i životy svých rodin.

Boj o pravdu o osvobození, vedený systémem polopravd, fabulací, manipulací s fakty až po vyložené lži, nabývá na hrozivé intenzitě. A to jak v symbolické rovině, typické bouráním jedněch pomníků a stavěním jiných, přinejmenším diskutabilních účastníků války (např. Buňačenkových vlasovců), tak i v rovině výkladové, kdy jsou viníci vražd a mučení stavěni na roveň s oběťmi a odbojáři a kdy jsou německé zločiny relativizovány, kdy je osvobození zaměňováno
za okupaci a podobně.

A kdy jsou kádrováni už i mrtví, například právě vojáci nebo odbojáři.

Jak zpíval Waldemar Matuška ve své slavné písni Krysař: „hrál slova my a naše vlast, mír a čest a myslel vy a vaše krev, válka, pěst….“

Významný český historik a spisovatel Vojtěch Šustek, který zde dnes ze zdravotních důvodů nemůže vystoupit, to výstižně nazývá „německou post-nacistickou revizionistickou propagandou“.

Relativizace zločinů nacismu a německé okupace - i českými ústavními činiteli

To se projevuje i tím, že v oficiálních českých mediích se dnes
už prakticky nemluví o německé okupaci a protiněmeckém odboji,
ale o nacistické okupaci a protinacistickém odboji. Jako by zde vše páchali jenom nacisté. Ovšem je zcela zřejmé, že mnoho Němců, možná jejich většina, kteří se u nás za okupace dopouštěli zločinů, nebylo členy NSDAP, zatímco je jisté, že každý nacistický okupant byl Němec.

Je to zajímavá paralela se snahami o relativizaci islámského terorismu, že ne každý muslim je terorista ale v posledních letech každý terorista byl muslim.

Tyto tendence prorůstají už i do nejvyšších pater české politiky,
kdy například docela nedávno prezident Petr Pavel na každoroční Terezínské tryzně ve svém projevu pronesl i tyto věty:

„Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat.“.

nebo

„Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich.“.

Je to něco neslýchaného a absolutně nepřijatelného. Samo o sobě - ale hlavně v kontextu času a místa, kde byla tato slova pronesena a u vědomí všech historických souvislostí. Jde o hrubou urážku českého národa, zejména všech oběti genocidní německé okupace naší vlasti v letech 1938 až 1945 a všech statečných bojovníků proti ní.

U prezidenta republiky je něco takového nepřípustné, nepřípustné -
a nelze se vymlouvat  na nevědomost, neznalost, nepochopení nebo
na někoho, kdo tento projev připravoval či psal. Naši předkové, někdejší občané českého a československého státu, žádné hromadné zločiny, natož zločiny srovnatelné svou povahou s těmi německými, jako národ ani jako jednotlivci nikdy nepáchali. Nikdy.

Podle aktuálních výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze činí počet obětí německé okupace a německého teroru proti naší vlasti zhruba 343 tisíc osob v rámci celého někdejšího československého státu. Do tohoto počtu ovšem nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech  a ve věznicích, na následky tzv. totálního nasazení na často otrocké práce v Německu a podobně.

A za velmi podstatné považuji zdůraznit, že jen v domácím protiněmeckém odboji zahynulo na sto tisíc Čechů, opravdových hrdinů. O tom zde jistě ještě bude řeč.

Terezín

Když už hovoříme o Terezínském koncentračním táboře, o terezínském ghettu a Malé pevnosti - 2. května roku 1945 zde provedli Němci největší hromadnou popravu během celé okupace. Šlo o vraždu padesáti dvou Čechů, odbojářů, zejména mladých lidí. Tato poprava proběhla na rozkaz K. H. Franka, státního tajemníka a státního ministra tzv. protektorátu Čechy a Morava a dlouholetého politického předáka českých sudetských Němců.

Frank touto popravou mimochodem porušil rozkaz velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernsta Kaltenbrunnera, který v dubnu 1945 Terezín navštívil a zakázal popravy doposud neodsouzených vězňů. To říkám jen tak na okraj  - pro některé osoby na české politické scéně, které tak rády a tak často jezdí na sudetoněmecké sjezdy a klaní se tam následovníkům K.H. Franka a zcela bezostyšně se jim omlouvají jměnem celého českého národa a státu.

A navrhují uspořádat nějaký budoucí  sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v České republice. Jako by zapomněli na zločiny ordnerů proti českému obyvatelstvu tzv. Sudet, četníkům a celníkům  před 2. světovou válkou a podíl českých Nměců na zločinech okupační represivní moci Větší urážku obětí německého okupačního teroru a bojovníků proti němu si snad už ani nelze představit.

Ten sjezd by mohli uspořádat například právě v Terezíně…

Jaký by na toto vše měli názor naši skuteční hrdinové odboje, třeba štábní kapitán Václav Morávek, Jan Kubiš a Jozef Gabčík?

Statisíce bezejmenných hrdinů

Proto je ve všech debatách o druhé světové válce, německé okupaci
a našem osvobození nutné a a nezbytné mít především na paměti osudy českých vlastenců a odbojářů, vojáků  i civilistů, kteří se postavili německé okupační moci a kteří v tomto boji položili nejenom své životy, ale i životy svých blízkých, protože okupanti vyvražďovali - často velmi bestiálně - celé rodiny.

Nezapomínejme ani na oběti, odvahu a osudy našich osvoboditelů, kteří zemřeli, abychom my mohli žít. I o nich bude ještě na našem semináři řeč.

Co považuji za nesmírně důležité, a o čem se také moc nehovoří a nepíše - čest výjimkám, mezi které bezezbytku patří i všichni naši dnešní panelisté - je nesmírně široké zapojení českých občanů napříč sociálními sociálními skupinami do protiněmeckého odboje a nezměrná odvaha s tím spojená.

Bez tohoto faktoru by nedošlo ani k odstranění Heydricha, ani k znovuobnovení a k znovuuznání československé republiky v předmnichovských hranicích a její zařazení mezi vítězné státy.Český národ by byl zničen. To musíme mít vždy na paměti.

Parašutisté, partyzáni, vojáci typu skupiny Tří králů a další by nikdy nemohli vykonat své hrdinské činy bez tohoto zázemí a bez odvahy, podpory a obětí těchto, z hlediska historie bohužel většinou bezejmenných, občanů.

Proto neznám snad větší lež, než pohrdavé označování Čechů v době války za přikrčené Čecháčky a kolaboranty. I šéfové pražského gestapa si v interních dokumentech opakovaně stěžovali na to, že Češi nechtějí s okupační mocí dobrovolně spolupracovat a udávat své spoluobčany, maximálně po brutálním mučení - a že jsou v tomto ohledu i v kontextu dalších okupovaných zemí spíše výjimkou.

Těmto hrdinům, kteří nemají nikde pamětní desky a současná veřejnost jejich jména nezná, patří nesmírný dík a obdiv. Samozřejmě včetně příslušníků velmi důležitého a odvážného komunistického odboje, který rovněž bývá v rámci přepisování dějin z naší minulosti vytěsňován nebo různě zpochybňován.

Němci proti Čechům (a Slovákům)

V souvislosti s hanebným označováním Čechů za proněmecké kolaboranty je podstatné doplnit i to, že v roce 1938 žilo jen v českých zemích na 3 300 000 Němců, a to nejen v později odtržených pohraničních oblastech, ale i ve vnitrozemí, tedy v pozdějším Protektorátu Čechy a Morava, kde žilo celkem cca 260 000 Němců. Z toho na 50 000 v Praze a v Brně, 30 000 v Jihlavě, což byla většina, přes 20 000 v Olomouci, v Ostravě a Českých Budějovicích přes 10 000. Zde hledejme hlavní zdroje protektorátního udavačství
a masového hajlování například na Václavském náměstí.

Součástí domácího odboje byly nejen ty dnes nejznámější skupiny, jako  Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme, vojenská Obranu národa, ale i desítky měně známých organizací - Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších regionálních odbojových hnutí.

Kromě technického, týlového a logistického zabezpečení servisu zahraničním vojenským výsadkům a prováděním sabotáží poskytoval domácí odboj neocenitelné zpravodajské informace, zejména londýnské exilové vládě a jejím prostřednictvím dalším spojencům.

Do odbojových akcí se zapojily celé profesní skupiny, například železničáři nebo zaměstnanci pošt.

A nezapomínejme na rozsáhlé a nesmírně důležité odbojové hnutí na bratrském Slovensku. Šlo namátkou o skupiny kolem Jána Ursínyho, Jána Lichnera, Vavro Šrobára či Jozefa Lettricha, skupinu Flóra, Karola Šmidkeho, Gustáva Husáka či Laca Novomeského a další.

A samozřejmě vrcholem bylo Slovenské národní postání, úctyhodný počin i z celoevropského hlediska, se zapojením šedesáti tisíc vojáků a dvaceti tisíc partyzánů a opět širokých vrstev obyvatelstva. A nelze nezmínit květnové povstání v Praze a jejím okolí v roce 1945.

Šlo o přežití národa

Zapojení širokých vrstev obyvatelstva do odbojové činnosti bylo do velké míry způsobeno i tím, že Češi si, jakkoli možná někdy implicitně, uvědomovali, že zde nejde o běžný válečný střet, o běžný diktátorský režim cizí moci – ale že zde jde nejen o individuální životy, ale o holou existenci národa jako takového.

Zejména, známe-li pověstný nástupní projev Reinharda Heydricha
z 2. října roku 1941. Dovolím si z něj zacitovat:

Základní linie, ač nevyslovena, je tato: tento prostor se jednou musí stát německým  a Čech tady nemá koneckonců co pohledávat.

Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci.

Nechci však říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskovaně začít.

Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu.

Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci - tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí
na  opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy  a opačně smýšlející.
Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa.

Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musíme přesně vyzkoušet.
V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy rasy a opačně smýšlející lidé dobré rasy.

U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši a budeme se starat o to, aby už neměli děti.

Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. Musíme uvážit, co s nimi uděláme.

U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídlit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam
na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

Dámy a pánové,

jak říká americký filosof Richard Weaver: „Na tom, zda je minulost přítomna i v přítomnosti závisí, zda bude veškeré jednání usměrňováno poznáním“.

Je v tom hluboká pravda, proto je mou snahou přispívat alespoň svým skromným dílem k tomu, abychom budoucím generacím pravdu o naší národní minulosti předali budoucím generacím nezkreslenou.

Aby zde nezdomácněl - a teď použiji v poslední době oblíbený
a rozšířený výraz „narativ“ - že dějiny druhé světové války na našem území začaly až devátým květnem roku 1945, kdy se krvelační Češi hromadně vrhli na své nevinné a demokratické německé sousedy.

Snad k tomu dnešní seminář alespoň trochu napomůže.