Kdo vlastně byl Ludvík Svoboda, nejmladším generacím již dnes téměř neznámý, anebo vnímaný pouze prizmatem značně pokřiveného a zpolitizovaného historického výkladu  – a co všechno tento výjimečný muž pro náš stát vykonal?

Legionář

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v obci Hroznatín na Vysočině. Po vystudování zemědělské školy a krátké pracovní praxi ve vinařství v Rakousku, byl odveden na ruskou frontu první světové války, kde v září roku 1915 přešel do ruského zajetí a poté se přihlásil do vznikajících československých legií. Byl tedy legionářem, jedním z těch, kteří mají zásadní zásluhu už o samotný vznik suverénního a samostatného československého státu. Byl také přímým účastníkem nejslavnějších legionářských bitev -  u Zborova a u Bachmače -   
a zúčastnil se taktéž bojů o transsibiřskoou magistrálu. První světovou válku končil v hodnosti kapitána.

První republika a odchod do odboje

Po válce, ve svobodném Československu, se nejprve ujal rodinného hospodářství. V roce 1921 se zúčastnil mobilizace, která následovala jako reakce na pokus  sesazeného habsburského císaře Karla získat moc v Maďarsku. Poté již zůstal v československé armádě jako profesionální důstojník. Několik let sloužil například na Podkarpatské Rusi, potom přednášel na Vojenské akademii
v Hranicích. V roce 1934 byl už povýšen na podplukovníka.

Po mnichovské zradě Československa ze strany západních spojenců armádu opustil a jeho dům v Kroměříži se stal útočištěm českých uprchlíků vyhnaných z pohraničních  oblastí zabraných Německem předky dnešních pohlavárů sudetoněmeckého landsmanschaftu, kteří v současnosti podnikají „spanilé“ jízdy
do našeho pohraničí a někteří starostové, i vrcholní celostátní politici,  jim přitom poklonkují.

V této souvislosti je důležité zmínit i to,  že Svobodova manželka Irena a jeho tehdy ještě velmi mladá dcera Zoe, která se narodila v roce 1925 – a dodnes je to velmi aktivní a čilá dáma, která je tu naštěstí s námi jako živé svědomí proti pronacistickým přepisovatelům naší historie -  významně pomáhaly protinacistickému odboji. Několika skupinám důstojníků pomohly odejít za hranice, v jejich kroměřížském domě schovávaly výsadky exilových parašutistů včetně vysílaček.

Více než 3 roky se obě tyto ženy pohybovaly po úkrytech po celé Moravě, zatímco německé okupační orgány se mstily na jejich příbuzných, kteří se jim dostali do rukou. Popravena tak byla matka paní Svobodové, oba její bratři, i teprve sedmnáctiletý syn Ludvíka a Ireny Svobodových Mirek. A rovněž tak i synovec Ludvíka Svobody. Jejich dalších patnáct příbuzných bylo uvězněno.

Po vzniku Protektorátu Ludvík Svoboda nejprve organizoval domácí odboj, ale už v červnu roku 1939 odešel ilegálně do Polska. Po jeho pádu převedl skupinu asi 700 našich vojáků do Sovětského svazu.

Válečný velitel na východní frontě

V  letech 1939 – 1941 se snažil dosáhnout toho, aby těmto československým vojákům bylo umožněno odjet bojovat  nejprve do Francie a poté do Velké Británie. Po napadení Sovětského svazu  Německem se situace změnila a vznikla možnost ustavit samostatnou československou vojenskou jednotku přímo v Sovětském svazu.

V téže době byl Svoboda odsouzen sovětským válečným armádním soudem k trestu smrti za kontakty s představiteli tzv. Slovenského štátu – aby se následně zjistilo, že šlo o plánovanou akci činěnou s vědomím sovětského politického vedení. Od této události se odvíjejí spekulace o údajném závazku spolupráce Ludvíka Svobody se sovětskou zpravodajskou službou NKVD. Do dnešního dne ovšem nikdo toto tvrzení nepodložil  jediným hodnověrným důkazem.

Následně sestavil Ludvík Svoboda z československých vojáků a občanů, pohybujících se v SSSR, zvláštní vojenskou jednotku, nazvanou 1. československý armádní sbor. Ta se následně výrazným způsobem zapojila do bojů na tzv. východní frontě. Svobodovi tankisté byli například v prosinci roku  1943 prvními vojáky, kteří  se dostali do osvobozeného Kyjeva. Za tuto operaci byl pak Ludvík Svoboda povýšen do hodnosti generála.

Od srpna roku 1944 Svoboda velel v Karpatech památné bitvě o Dukelský průsmyk, což byla největší operace, jaké se vůbec českoslovenští vojáci za 2. světové války účastnili - a byla to i největší a nejrozsáhlejší horská bitva celé druhé světové války.

Ministrem obrany v osvobozené republice

4. dubna 1945 byl generál Ludvík Svoboda jmenován ministrem obrany v nově ustavené vládě, která měla po plném osvobození celého československého území  převzít moc v naší republice.

Ludvík Svoboda působil v poválečné vládě jako nestraník, ačkoliv neskrýval politickou blízkost ke KSČ. Ale tajným členem této strany nikdy nebyl, což také často tvrdí jeho dnešní soudci, nikdy nebyl, jak dosvědčuje největší expert na dějiny tzv. třetí československé republiky, historik Karel Kaplan. Důkazem má být mj. i to, že na seznamu „tajných členů KSČ“, který skutečně existoval, Svobodovo jméno nebylo. Členem KSČ se Ludvík Svoboda stal až v listopadu roku1948.

„Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen‘,“ píše se například  v knize historika Františka Hanzlíka Bez milosti a slitování, která mj. mapuje spory a ostré Ludvíka Svobody s brutálním bolševickým čističem armády Bedřichem  Reicinem.

Svoboda proti Reicinovým praktikám protestoval, pokoušel se v mnoha konkrétních případech propouštěných důstojníků intervenovat u Klementa Gottwalda, ale většinou marně. Samotný Reicin Svobodu opakovaně prohlašoval za „hlavní brzdu očisty armády“.

Z nemilosti režimu k rehabilitaci

V dubnu 1950 byl Svoboda definitivně odvolán z funkce ministra obrany a byl „degradován“ do pozice předsedy Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. V září roku 1951 byl odvolán i z této funkce.

V listopadu 1952 byl generál Svoboda dokonce zatčen a propuštěn byl až po intervenci z Moskvy. V lednu roku 1953, ve věku 58 let, byl poslán do důchodu. Celá Svobodova rodina byla vystěhována z Prahy do jeho rodného Hroznatína, kde generál a válečný hrdina, coby čerstvý důchodce, vypomáhal jako účetní v Jednotném zemědělském družstvu

V roce 1954, po nástupu Nikity  Chruščova do čela Sovětského svazu, byl Ludvík Svoboda po tlaku Sovětů plně  rehabilitován a stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. V té době také psal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

Pražské jaro 1968 a sovětská invaze

Když v roce 1968 v důsledku bouřlivých  událostí tzv. Pražského jara odstoupil prezident Antonín Novotný, byl novým vedením KSČ nakonec vybrán jako prezidentský kandidát právě generál Svoboda. Bylo mu tehdy 73 let.

Samotná  prezidentská volba pak proběhla 30. března 1968. A nešlo o žádný  čistě vnitrokomunistický kabinetní akt, Ludvík Svoboda měl tehdy masivní podporu veřejnosti napříč všemi věkovými i sociálními skupinami. Hned po svém zvolení  veřejnost překvapil položením květin k hrobům T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Jako prezident byl nesmírně vážený a populární, nasadil ve prospěch reformního procesu svou pověst a auru válečného hrdiny, objížděl republiku a setkával se s občany.

Dle vzpomínek přímých účastníků například v červenci roku 1968, na jednání mezi zástupci Československa a Sovětského svazu jako člen naší delegace varoval sovětské představitele před vojenským zásahem v Československu,
který by velmi tvrdě poškodil vzájemné vztahy obou zemí.

20. 8. 1968 byl jako vrchní velitel ozbrojených sil jedním z prvních,  ne-li úplně prvním, československým představitelem, kterého sovětský velvyslanec informoval o zahájení vojenské invaze Varšavské smlouvy.

„President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí,“ komentuje tuto dějinnou událost ve své vzpomínkové knize Zoe Svobodová-Klusákové.

Když během následujícího dne sovětští vojáci zajali nejvyšší činitele československé komunistické strany a vlády a unesli je do Sovětského svazu, byl prezident Svoboda jedinou respektovanou osobností v celé zemi, která mohla se Sověty dále jednat – a v podstatě i zachránit životy unesených. Svoboda  kategoricky odmítl návrh na jmenování nové „dělnicko-rolnické vlády“ v čele s domácími kolaboranty.

Zdeněk Mlynář v knize politických pamětí „Mráz přichází z Kremlu“ uvádí, že prezident v jeho přítomnosti pronesl nad návrhem kolaborantské vlády tato slova: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“

Svoboda souhlasil s tím, že pojede vyjednávat do Moskvy jednat. Trval ovšem
na tom, že jednání se budou účastnit i zajatí a unesení českoslovenští činitelé. Do samotných  jednání, dle  vzpomínek pamětníků sám aktivně moc nezasahoval, trval však na tom, že se naše delegace se do Prahy nevrátí bez Františka Kriegela, který jako jediný československý představitel  odmítl tzv. moskevské protokoly podepsat.

A citujme zde ještě jednu pasáž ze zmíněné  Mlynářovy knihy, ve které Svoboda hovoří ke členům  československé delegace: Zase jen žvaníte a žvaníte. Už jste se dožvanili k tomu, že máte obsazenou zem! Tak už se chovejte podle toho a jednejte. Já jsem v životě už viděl hory mrtvých a nedopustím, aby kvůli vašim řečem zahynuly tisíce lidí‘.“

Na sklonku životní cesty

V době počínající normalizace musel koexistovat ve vedení státu s novým generálním tajemníkem KSČ Gustávem Husákem, který mimo jiné zakázal vydání již hotových Svobodových pamětí Cestami života, protože podle něj nerespektovaly to, jak se na určité historické události dívala komunistická ideologie.

V březnu roku 1973 Ludvíku Svobodovi vypršel jeho první prezidentský mandát a sám již neměl zájem ve funkci pokračovat. Ovšem spory mezi komunistickými špičkami o to, kdo bude jeho nástupcem, a rovněž tak i přání SSSR, jej nakonec přesvědčily, že má ještě ve funkci pokračovat.

Následující měsíce ale přinesly ještě další zhoršení Svobodova zdravotního stavu a ve vedení KSČ sílilo přesvědčení, že situace je již neudržitelná. Gustávu Husákovi se nakonec podařilo zlomit odpor stranických oponentů a jen se řešilo, jak se úřadujícího prezidenta zbavit.

Dodnes není zcela  jasné, zda Svoboda v těchto měsících nebyl vědomě ochoten rezignovat, anebo mu jeho zdravotní stav už neumožňoval ani rozhodnutí o abdikaci vědomě a uvážlivě učinit. Když tento stav, který prezidentu Svobodovi neumožňoval výkon funkce,  trval více než rok, bylo nezbytné situaci řešit.

V květnu 1975 byl tedy schválen ústavní zákon, který umožnil předčasné ukončení prezidentského mandátu, pokud prezident není schopen úřad vykonávat po dobu delší než jeden rok. Tím mandát Ludvíka Svobody zanikl a následně byl zvolen prezidentem  Gustáv Husák.

Ludvík Svoboda poté dožil v ústraní a zemřel 20. 9. 1979 ve věku nedožitých 84 let. Jeho životní pouť byla mimořádná, obsahovala a odrážela prakticky celé moderní československé dějiny - a vyznačovala se zejména mimořádnou odvahou, rozhodností, pevností postojů v drsných zkouškách, ve kterých šlo, a to opakovaně, o život. A to nejen o život vlastní – ale o životy mnoha jiných osob, za které generál Svoboda osobně ručil a zodpovídal. 

A, bez velkého přehánění, občas šlo i o život – či přežití  - celého československého státu.