Ne přepisování historie!
Období počínající podpisem Mnichovské dohody na sklonku září roku 1938 a zejména ten jeho úsek, který následoval po zahájení přímé německé okupace českých zemí, je jednoznačně nejtragičtější etapou našich novodobých dějin, a to bez ohledu na současné snahy některých kruhů a skupin o přepisování historie. Beze zbytku platí, že všichni ti, kteří se v té době jakýmkoli způsobem postavili okupační moci, ať již jakýmkoli způsobem pomáhali jejím nepřátelům a oponentům, anebo osobám touto mocí pronásledovaným, si zaslouží naši neskonalou a nehynoucí úctu a vděk. Dne 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v okupované Praze protinacistické demonstrace a nepokoje. Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. V Praze, v Žitné ulici, byl během těchto zásahů postřelen a zraněn student Jan Opletal. Následně, 11. listopadu, zemřel v nemocnici. Během téže demonstrace byl zastřelen taktéž pekařský pomocník Václav Sedláček, který zemřel již během převozu do nemocnice.
Sonderbehandlung je synonymem hrůzy
Po pohřbu Jana Oletala bylo více než 1200 studentů bylo obratem posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět studentů a funkcionářů studentských organizací bylo 17. listopadu popraveno. Poprvé na území protektorátu byla tehdy použita nacistická metoda tzv. Sonderbehandlung, což je, přes eufemisticky znějící český překlad „zvláštní zacházení“, synonymum pro likvidaci člověka bez soudu. Pro trvalou připomínku této tragické události byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů Mezinárodním dnem studentstva. Roku 1996 byl Janu Opletalovi in memoriam prezidentem republiky propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy. Devět studentů a funkcionářů studentských organizací, kteří byli popraveni v přímé spojitosti se smrtí Jana Opletala a následnými represáliemi nacistů vůči našemu obyvatelstvu, neobdrželo dosud, jako výraz úcty, od českého státu žádné ocenění. Proti zvůli u příslušných úřadů přitom do poslední možné chvíle protestovali a prakticky všichni vyvíjeli příkladné vlastenecké či odbojové aktivity.
Měli své sny a naděje
Byli to lidé, vlastenci, kteří měli svá jména, své tváře, své rodiny, přátele, své sny a naděje. Ačkoliv byli profesně, věkově, svým původem, vírou a politickým přesvědčením různorodí, to, co je spojovalo, bylo společné. Byla to odvaha bojovat proti společnému nepříteli a položit i život za zájmy svého národa a státu. Zvláště v dnešní rozpolcené době je naprosto zásadní si to připomenout. Je nepřijatelné a ostudné, že dnešní mladá, ale možná už ani střední generace, nezná jména, tváře a ani příběhy těchto hrdinů, padlých v zájmu záchrany Československé republiky. Je ostudné, že nejsou připomínáni s náležitou úctou, a to nejen jako jednotlivé osobnosti, ale i jako symboly vlastenectví, jednoty národa v těžké chvíli, nepoddajnosti, odboje a hrdinství československého národa. Jde o hodnoty, které dnes čelí ohromnému tlaku, aby byly potlačeny a bagatelizovány ve jménu multikulturní odnárodnělé Evropy. To nemůžeme připustit.
Chci proto připomenout povražděné vlastence, připomenout jejich památku a vyslovit tak přání důstojně dostát jejich odkazu ochrany národa a státu. Byli to:
Ing. Marek Frauwirth, 28 let: slovenský Žid a levicový politický a odbojový aktivista, člověk, který přímo napomohl k záchraně životů mnoha desítek osob v období okupace naší země nacistickým Německem. Narodil se v židovské rodině v polském Zakopaném, pak žil na Slovensku. V roce 1939 dokončil studia a získal titul komerčního inženýra. Byl členem levicové Jednoty nemajetných a pokrokových studentů. Na podzim roku 1939 získal místo pracovníka na slovenském konzulátu v Praze. Zde se pod krycím jménem „ing. Marek“ podílel na vydávání falešných pasů. Ty byly poskytovány mimo jiné i Židům a odbojářům, kteří potřebovali vycestovat za hranice Protektorátu Čechy a Morava. Zároveň se zapojil do roznášení odbojových letáků a protiněmeckých tiskovin. Dne 17. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a ještě téhož dne popraven v Praze-Ruzyni.
JUDr. Josef Adamec, 30 let: studentský funkcionář. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, angažoval se v mládeži Národního sjednocení, později se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Byl členem Národního hnutí pracující mládeže a od září roku 1939 jednatelem Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. Dne 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
MUDr. Jan Černý, 25 let: studentský funkcionář. Studoval od roku 1933 medicínu na Univerzitě Karlově v Praze, politicky se angažoval v řadách Agrární strany, byl předsedou Spolku československých mediků. Den po pohřbu Jana Opletala intervenoval za propuštění českých studentů, kteří byli během demonstrací následujících po tomto pohřbu zadrženi německou policií. V noci z 16. listopadu na 17. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a 17. listopadu bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul MUDr.
JUDr. Jaroslav Klíma, 26 let: český student a studentský funkcionář. Vystudoval gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Poté nastoupil na studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Svá studia dokončil v roce 1937. Byl členem Mladé generace Československé národní demokracie a posléze mládeže Národního sjednocení. Po ukončení vysokoškolských studií nastoupil základní vojenskou službu. Jako důstojník se v roce 1938 zúčastnil obou mobilizací. Od podzimu 1939 byl předsedou Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. V listopadu 1939 patřil mezi organizátory posledního rozloučení s Janem Opletalem v Praze a 15. listopadu intervenoval na české policii za propuštění studentů zadržených během Opletalova pohřbu. Ve večerních hodinách dne 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a následujícího dne byl bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
JUDr. Bedřich Koula, 26 let: český student a studentský funkcionář. Bedřich Koula se narodil v Praze, vystudoval gymnázium, studoval práva na pařížské Sorbonně. Od roku 1933 byl zapsán na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde mu v době jeho popravy zbývala poslední zkouška. V období před přijetím tzv. Mnichovské dohody byl mluvčím studentského odboru Národního sjednocení. Působil též jako funkcionář právnického spolku Všehrd. Ve večerních hodinách dne 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a následujícího dne byl poté bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako poslední z popravených toho dne. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.
doc. PhDr. Josef Matoušek, 33 let: historik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval Vančurovo reálné gymnázium na Smíchově a poté historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v Archivu země České. Politicky byl činný v Československé národní demokracii a poté v Národním sjednocení. Během mnichovské krize jednoznačně podporoval obranu země a byl i spoluautorem manifestu českých historiků, který byl adresován historikům francouzským. Ve svých článcích v období po Mnichovské dohodě se Matoušek zastával Čechů v okupovaném pohraničí, kladl důraz na ochranu českého jazyka, národního hospodářství a kultury. V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 16. listopadu vymohl studentům audienci u prezidenta Háchy, ke které však již vzhledem k následujícím událostem nedošlo. Dne 17. listopadu 1939 byl ráno zatčen gestapem v bytě svých rodičů a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako první z popravených toho dne.
JUDr. František Skorkovský, 30 let: studentský funkcionář. Narodil se v Terstu a jeho matka byla Italka. Vystudoval italské gymnázium a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1937 byl předsedou tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva. Angažoval se i v mezinárodní studentské organizaci Confederatión Internationale des Étudians. V roce 1939 působil jako předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. Byl členem Klubu národně socialistických akademiků. V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 17. listopadu 1939 byl v ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
Václav Šaffránek, 19 let: vysokoškolský student a studentský funkcionář. Byl nejmladší z devíti popravených 17. listopadu 1939. Vystudoval gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Již během středoškolských studií se angažoval ve studentských organizacích a byl předsedou Sociální studentské akce ve Velké Praze. Byl katolicky orientován. V době tzv. Mnichovské krize se dobrovolně přihlásil do armády, od léta 1939 byl spojkou odbojové organizace Obrana národa. Na podzim 1939 začal studovat inženýrské stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze a stal se zapisovatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Na vysoké škole studoval jen zhruba šest týdnů svého života. Dne 17. listopadu 1939 byl ve dvě hodiny v noci zatčen gestapem a téhož dne pak bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
PhDr. Jan Weinert, 25 let: středoškolský pedagog a studentský funkcionář. Vystudoval gymnázium v pražské Libni a poté bohemistiku a germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1937 začal vyučovat na pražských středních školách. Během studií se začal angažovat ve studentských organizacích. V září 1939 se stal předsedou Svazu českého studentstva v Čechách. V roce 1938 byl funkcionářem Mladé generace Národního sjednocení. Dne 26. října 1939 přednesl odvážný projev o 28. říjnu, ve kterém mimo jiné prohlásil německou okupaci a Protektorát Čechy a Morava za dočasnou záležitost. Dne 15. listopadu intervenoval na policejním ředitelství ve prospěch studentů zadržených po pohřbu Jana Opletala. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem během schůze Svazu českého studentstva v Čechách, kterou řídil. Ještě téhož dne byl vyslýchán v Petschkově paláci. Následujícího dne byl bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách.
Čest jejich památce a úcta jejich odkazu jednoty a odvahy.
