Toto je ve vztahu k německé okupaci českých zemí náš velký vlastní, vnitřní dluh. Ale pak je tu ještě jeden obrovský a dosud nesplacený dluh zvnější, zahraniční. Německé reparace. Otázka reparací za materiální i nemateriální škody způsobené Německem Československu v průběhu druhé světové války byla už součástí tzv. Morgenthauova plánu na poválečné uspořádání Německa. Na Postupimské konferenci následující bezprostředně po skončení války se staly německé reparace dokonce prvním bodem jejího programu. Koncem srpna 1945 pak bylo Československo pozváno na speciální reparační konferenci do Paříže, kde mělo do 1. října 1945 předložit své reparační požadavky.
Na Postupimské konferenci padlo rozhodnutí, že reparační nároky (kromě nároků Sovětského svazu a Polska, které měly být uspokojeny z území sovětské okupační zóny v Německu - budoucí NDR) mají být financovány z tzv. západních německých okupačních zón. Tedy z částí Německa okupovaných USA, Velkou Británií a Francií, které daly o něco později vzniknout Spolkové republice Německo, tzv. západnímu Německu.
Právně jsou tedy německé reparace jasně definovány a upraveny Postupimskou dohodou (Závěrečný protokol postupimské konference) a Pařížskou smlouvou z 21. 12. 1945 o německých válečných náhradách.
Pařížská smlouva konkrétně řešila reparace z majetku, nacházejícího se v britské, americké a francouzské okupační zóně poraženého Německa.
Reparace byly stanoveny pro každý věřitelský stát jeho určitým procentním podílem z jejich celkového objemu a poskytovaly ve dvou skupinách (tzv. skupina A a skupina B) dle způsobu provedení náhrady. Skupina A zahrnovala všechny prostředky s výjimkou průmyslového zařízení a lodí, které spadaly do skupiny B. Československu byl ve skupině A přiznán podíl ve výši 3% a ve skupině B podíl 4,3% na celkovém objemu reparací.
Československo tehdy vyčíslilo své přímé požadované náhrady na 11,5 miliardy amerických dolarů (306 miliard korun tehdejší československé měny) a další způsobené škody (mj. ztráty pracovních sil nasazených v Německu, výlohy na jejich invalidní důchody, léčebnou péči a jejich sníženo práceschopnost) na 6 miliard dolarů. Celkem tedy na 17,5miliard dolarů (cca 465,5 miliard tehdejších československých korun). V přepočtu na dnešní ceny se jedná minimálně o cca dvacetinásobek této částky, tedy sumu na úrovni 10 bilionů korun českých.
Na pařížské konferenci československá vláda deklarovala, že pokud by se měl na konto válečných reparací započíst tzv. sudetoněmecký majetek, hodlá jej použít k vyrovnání pohledávek Československa vůči Německu. O tuto částku se také snížilo vyčíslení československých válečných škod. Do závěrečného memoranda z reparační konference v Paříži německý zahraniční (tzn. ani sudetský) majetek na československém území nebyl zahrnut.
Od léta 1946 se fakticky rozběhlo splácení reparací ze skupiny B z demontovaných německých průmyslových zařízení a z německých námořních obchodních a říčních lodí. V reparační skupině A se jednalo zejména o dodávky zboží, o které Československo ovšem zájem nemělo. Zvolili jsme si tehdy cestu reparačního plnění ve formě služeb, zejména, co se týče německé dopravní sítě a telekomunikací, což ovšem tehdy odmítly velmi „přátelsky“ západní velmoci (USA, Velká Británie, Francie).
Do února roku 1947 obdržela Československá republika v rámci skupiny B reparace v hodnotě 5,4 milionu dolarů. Celkem pak Československo dostalo z požadovaných reparací pouhých 14,5 milionu amerických dolarů, tedy pouze 0,09% z požadovaného objemu reparací. Čili méně, než činila jedna tisícina požadovaných nároků…
Poté, po vypuknutí tzv. studené války, došlo k enormnímu omezení reparačních plateb a dodávek z (tehdejšího tzv. západního) Německa a v padesátých letech 20. století pak byly úplně zastaveny. Československo tedy celkově obdrželo reparace v hodnotě pouhých cca 230 milionů korun dobové měny.
Výraznější změna, bohužel, nenastala ani po změně geopolitických poměrů v roce 1989. Česká vláda a ministerstvo zahraničních věcí dlouhodobě zastávají stanovisko, že přijetím tzv. česko-německé deklarace v roce 1997 byla otázka válečných reparací uzavřena v tom smyslu, že sporné záležitosti z minulosti ponecháváme jednou provždy historii a nebudeme jimi zatěžovat naše budoucí vztahy a společné „světlé zítřky“ v Evropské unii.
To je ovšem zcela falešná a alibistická argumentace. Z právního hlediska nemá česko-německá deklarace v žádném případě charakter závazné mezinárodní smlouvy, jde čistě o politický akt, politické prohlášení. Tudíž nemůže mít sebemenší vliv ani na stále existující reparační nároky České republiky vůči Německu, kterých se navíc československý ani český stát a jeho ústavní orgány nikdy oficiálně právní cestou nevzdaly.
Klíčovou je otázka faktické vymahatelnosti těchto restitucí. A zde by pak mohly (a měly) hrát důležitou úlohu postoje a tlak hlavních válečných vítězných velmoci, které navíc byly účastníky a signatáři reparačních smluv - USA, Ruska, Británie a Francie, protože na dobrou vůli a slušnost Německa se spoléhat nelze. Ale zřejmě asi ani na pomoc a odhodlání našich tzv. západních spojenců. Bohužel…
Ale hlavně, v případě německých válečných reparací nejde o věc nějaké politické taktiky a kličkování. Zejména dnes, v době, kdy probíhá masivní tlak na přepisování historie a výsledků druhé světové války, v době, kdy zde bují snahy o rehabilitaci nacismu, musíme v první řadě dostát odkazu našich předků, hrdinů, kteří v boji proti nacismu a za svobodu Československa položili své životy. A proto, i ve jménu jejich obětí, musíme po Německu tvrdě požadovat splacení veškerých uznaných válečných reparací do poslední koruny - či do posledního eura.
Navíc aktuálně se rozhodlo oficiálně žádat po Německu reparace za škody způsobené nacistickou okupací za druhé světové válkyi Polsko. V den 83. výročí začátku druhé světové války, to oznámil Jaroslaw Kaczyński, šéf hlavní a dominantní polské vládní strany Právo a spravedlnost. Polsko odhaduje, že škody způsobené mu tehdejším nacistickým režimem činí 6,2 bilionu zlotých (zhruba 32 bilionů korun). Německé ministerstvo zahraničí v reakci drze zopakovalo, že otázku reparací považuje za uzavřenou.
Všechny dosavadní české vlády nápravu této evidentní historické nespravedlnosti a obrovské křivdy s ohromnými negativními finančními dopady na náš stát odmítají. Mimochodem, kdyby nám Německo začalo dlužné reparace splácet, neexistoval by problém s deficitem našeho státního rozpočtu. Ale hlavně – ostudné mlčení českých vlád v této záležitosti je politickým poslelstvím, že hromadně vraždit a loupit v okupovaném cizím státě je vlastně úplně v pořádku. Je to direkt do tváře spravedlnosti. A vede to i k tomu že viník se postupně začne vydávat za poškozeného, což je příklad postnacistického sudetoněmeckého landsmannschaftu.
O obnovu splácení válečných reparací ze strany Německa se již delší dobu hlásí i Řecko. Řecký účetní dvůr, obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v České republice, vyčíslil válečné škody způsobené Německem této zemi na 309,5 miliardy eur, což je cca 7,75 bilionů českých korun. Řecká vláda dokonceříká, že by s těmito penězi nejspíše nikdy nespadla do hospodářské krize.
Problematiku válečných škod způsobených naší zemi Němci řešil i norimberský proces s německými válečnými zločinci. Žaloba mj. konstatovala, že z Československa bylo deportováno do Německa 750 000 československých občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení naší země se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin. Odvezli do Německa rozsáhlé množství vozového parku včetně lokomotiv, vagónů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli náš zlatý fond a všechny československé valuty, včetně 23 tun zlata. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky. Vyloupili a přisvojili si český veřejný i soukromý majetek. Tak zněl tehdy názor spojenců, kteří rozhodovali o vykonání spravedlnosti vůči představitelům Německa.
Spolkový kancléř. Willy Brandt v 70. letech minulého století při návštěvě v Praze námi nárokované reparace slíbil znovu začít splácet, ovšem podmínil to sjednocením Německa s odůvodněním, že tehdejší západní Německo nebude platit i za Německo východní. I tato podmínka byla tedy už dávno splněna.
Pařížská reparační smlouva také obsahuje zajímavé ustanovení v paragrafu A, kde je uvedeno, že Československo je povinno konfiskovat německý majetek tak, aby se nedostal zpět do německých rukoua odečte tyto majetky od svého podílu na reparacích. Tento majetek však nezahrnoval majetek sudetských Němců zabavený v rámci a důsledku jejich odsunu, což vyplývá z odstavce D, kde je specifikováno, že při provádění ustanovení paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, jež byly příslušníky této země a nikoli Německa v v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací.
Z uvedeného ustanovení jasně vyplývá, že konfiskace německého majetku, tedy i majetku sudetských Němců, byla pro naši zemi jako signatářského státu Pařížské reparační dohody, povinná. Povinná z hlediska mezinárodně právního. Tolik pro pořádek a jako konečná odpověď dnešním sudetským zájemcům o „restituce“ a jejich českým advokátům a přisluhovačům.Takže drzé sudetoněmecké majetkové a jiné nároky není nutné brát vážně.
Naopak povinností každé suverénní české vlády hodné tohoto označení, je tvrdě vymáhat po Německu to, co nám dluží, za barbarskou devastaci naší země a vyvraždění 360 000 tisíc našich předků v letech 1939-1945. Vláda, která to nečiní, vědomě zastává zájmy cizí země, a nikoli vlastních občanů. Neříká se tomu náhodou vlastizrada?
