Otázka plastů a jejich nadměrné konzumace a nadměrného objemu odpadu nás samozřejmě do určité míry trápí také. Bohužel nás trápí i to, jakým způsobem vlastně my sami dokážeme přispět k rozšíření těchto odpadů, například změnou vinařského zákona, kdy se přestaly používat vratné nerezové sudy a celý obchod s točeným vínem přešel do takzvaných Bag-In-Boxů, tím bylo vytvořeno několik vlaků plastokartonového odpadu, který tady předtím nebyl, protože ty sudy stačilo vypláchnout a docházelo k jejich plné návratnosti.
Když se podíváme na obchodní řetězce s potravinami nebo rychloobrátkové zboží, zjišťujeme, jakým způsobem vlastně dochází k tomu, že se zmenšuje objem té potraviny v plastu, klasický případ jogurty, a zůstává stejný objem. V některých případech dokonce dochází k tomu, že výrobci posouvají jenom dno nádoby nahoru a zvětšují jenom takový ten lem, které zůstává dole, ale najednou zjistíte, že místo dvěstěgramového jogurtu už tam píší, že je to jenom sto sedmdesát pět gramů a podobně, ale ten plastový obal zůstává stejný. Zrovna tak otázka mléka, které je prodáváno v plastových nádobách, které nejsou vratné, není možné je recyklovat, není možné je znova použít. My si myslíme, že máme obrovskou rezervu právě v tom, abychom vyvinuli tlak na vratné nádoby, vratné objemy, ať už jsou to tašky, ať už jsou to lahve, ať už jsou to prostě veškeré obaly, protože toho plastu, který kupujeme, když jdeme pro potraviny, je tolik, že ten plastový odpad, který z toho potom vzniká, je skutečně rozsáhlý a myslím si, že to je záležitost, která je ryze komerční, protože vlastně s tou potravinou dochází i k nucenému prodeji toho plastu, který s tím kupujeme a který samozřejmě nepotřebujeme a který potom znečišťuje naše prostředí.
Takže myslím, že je dost velký prostor pro to, abychom udělali něco pro naši zemi tím, že se vrátíme k vratným obalům, vrátíme se k recyklovatelným materiálům a přestaneme tolerovat triky, které na nás zkouší různé řetězce právě formou těch plastových obalů. To je to, co se týká nás tady u nás. Samozřejmě z globálního hlediska znečištění, které vidíme zejména v oceánech, protože tam dochází k obrovské kumulaci plastových odpadů, dochází k rozšíření mikroplastů, to je druhý konec tohoto řetězce, který začíná u nás v obchodě, když si jdeme něco koupit. Takže musíme nějakým způsobem využít možnosti, že máme možnost zasáhnout na začátku toho řetězce nikoliv potravního, ale odpadního, co se týče plastů, a můžeme tlačit na dodavatele, na výrobce, aby používali za prvé plasty, které jsou biologicky degradovatelné, a za druhé, aby používali materiály, které jsou vratné, které je možné recyklovat. Jak už jsem říkal ten příklad s tím vínem, je sám o sobě dost děsivý o to, že v té době, když pan ministr Jurečka tento zákon prosazoval, veškeří ochránci životního prostředí byli naprosto inertní, naprosto nereagovali, přitom bylo jasné, že se jedná o zbytečné vytvoření opravdu tun a tun odpadu, který tady předtím nebyl a ani nebyl nutný.
Myslím si, že ta celková situace je poměrně alarmující a jako přírodovědec snáším velmi těžce, když vidím ty hromady plastů vždycky, když nesu tříděný odpad a vidím, co vlastně zbytečného jsme koupili a zase zahazujeme, protože to vlastně nemá žádný užitek s výjimkou toho, že na tom vydělává ten dodavatel. Takže ten konec je potom o to tragičtější, že přes vodu, přes moře, přes ryby, přes mikroplasty se to zase vrací k nám, ale už se nám to vrací do organismů jako takových, a to už potom jsou důsledky, které jsou daleko závažnější.
Takže já bych vás touto cestou chtěl poprosit všechny napříč politickým spektrem, abychom spolupracovali a změnili jsme zákony tak, abychom skutečně toho plastu dostávali do oběhu co nejmíň. Máme na to možnosti, technicky je to snadno proveditelné. Samozřejmě musíme počítat s tím, že dodavatelé spustí křik, ale to spustí vždycky, když jim sáhneme nějakým způsobem na zavedené technologie nebo na zavedené materiály, ale je to proveditelné. Vratné obaly, biologicky degradovatelné obaly, minimum plastů a použití, když to není možné vrátit, inertních materiálů, které neškodí prostředí, například sklo nebo podobné materiály, keramika a podobně. To všechno se dá využít, ale chce to prostě chtít a chce to projevit společnou vůli. A já si myslím, že se to týká nás všech. My všichni máme děti a nemělo by nám být lhostejné, co tedy s námi bude, co budou jíst, jak budou žít, kde budou žít, v jakém prostředí budou žít.
Takže bych chtěl na vás přednést tuto prosbu, tento apel, toto volání. Udělejme s tím něco, protože je to na nás. Když to neuděláme my, tak to za nás nikdo neudělá. Děkuju vám.
