Dámy a pánové, vážení přítomní, 

nesmírně si vážím možnosti být tady dnes s Vámi a děkuji rovněž doktorce Müllerové z Českého svazu bojovníků za svobodu za možnost zde promluvit.

15. březen musí být významným dnem České republiky!

Nejprve si dovolím si zde, právě nyní a právě na tomto místě, připomenout, že již dvakrát jsem navrhl formou novely zákona o státních svátcích  zařadit 15. březen, den výročí počátku německé okupace naší vlasti mezi významné dny České republiky.

Česká vláda k tomu v obou případech zaujala negativní stanovisko. 

Což je něco neuvěřitelného, zvláště, když výročí počátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy českým významným dnem, a je to tak správně, je.

Jde o nepřípustný příklad selektivního přístupu k našim moderním dějinám a o jejich brutální zkreslování. A o hrubou neúctu ke všem obětem této okupace.

České oběti německého řádění a bojovníci proti němu

Podle aktuálních výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archívu činí počet obětí německé okupace zhruba 343 tisíc osob.

Do tohoto počtu přitom nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli posléze 
na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech, na následky tzv. totálního nasazení apod.

Velmi důležité je zdůraznit, že jen v domácím protiněmeckém odboji zahynulo na sto tisíc Čech. Je proto nestoudnost hovořit dnes v souvislosti s okupací o Češích jako o nějakých kolaborantech a čecháčcích.

Plíživá rehabilitace nacismu a snaha o vymazání paměti

Stejně tak je nepřijatelná současná mohutná vlna plíživé relativizace a rehabilitace nacismu – například v podobě bourání pomníků osvoboditelům naší země od něj, anebo v podobě adorace nejrůznějších nacistických pohůnků, vlasovců či banderovců. 

Zvěrstva německého nacismu jsou čím dál více zlehčována a z obou totalitních režimů, které jsme v naší zemi prožívali, je připomínána pouze ten komunistický.

Prostředkem k tomu je i snaha současné vládní koalice zlikvidovat
Český svaz bojovníků za svobodu tím, že jej zanechá zcela bez státní finanční  podpory– že jej nechá vyhladovět a ten pak zanikne.

A spolu s ním zanikne i jakákoli veřejná připomínka hrůz německé okupace a hrdinství našich bojovníků proti ní.

Historická paměť bude vymazána. Přesně v duchu známé teze,
že kdo zapomene na svou minulost, je nucen si ji znovu prožít. Nesmíme to dopustit. Protože za námi už nikdo další, bohužel, nejde.

Malá pevnost - stanice Smrt

Ve zdejší terezínské Malé pevnosti bylo v době druhé světové války sídlo nechvalně proslulé věznice pražského gestapa, kterou prošlo okolo třiceti tisíc vězňů. 

Velitelem této věznice byl Heinrich Jöckel, k nejbrutálnějším dozorcům patřili Hans Lewinsky, Albert Neubauer, Wilhelm Schmidt, Stefan Rojko či Anthon Malloth.

Všechno to byli důstojníci SS, poslední dva jmenovaní zemřeli v požehnaném věku, kolem 90 let, na svobodě, před zhruba dvaceti lety. Přičemž Rakušan Malloth zde, v Terezíně, prokazatelně osobně ubil přes 100 vězňů. 

To nám leccos vypovídá o německém a rakouském vyrovnání
se s jejich nacistickou minulostí, které nám bývá dáváno často za příklad.

Němci odsud uprchli 5. května 1945, 10. května sem dorazily jednotky sovětské 5. gardové armády pod velením generálporučíka Rodimceva. Následujícího dne dorazila sovětská sanitní kolona a 13. května pak sanitní vlak. Vzniklo zde pět polních nemocnic, které musely bojovat zejména s epidemií skvrnitého tyfu, na který zde na samém konci války zemřelo okolo 1 500 lidí.

"Zvláštní zacházení"

Od roku 1943 zde probíhaly popravy v tzv. režimu zvláštního zacházení, což znamenalo okamžité popravy bez jakéhokoli soudního procesu. 2. května roku 1945, přesně před 77 lety,  zde provedli Němci největší místní hromadnou popravu – šlo o vraždu 52 Čechů. 

Poprava proběhla na rozkaz K. H. Franka, státního tajemníka a ministra tzv. protektorátu a dlouholetého politického předáka českých tzv. sudetských Němců. 

Frank tím mimochodem porušil rozkaz velitele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnera, který v dubnu 1945 Terezín navštívil a zakázal popravy doposud neodsouzených vězňů.

To jen pro některé osoby, které rády a často jezdí na sudetoněmecké sjezdy.

Nezapomenout!

Terezínskou Malou pevností za pět válečných let prošlo na 27 000 mužů a 5 000 žen. Byli to především členové našich odbojových skupin, včetně komunistů, ale rovněž třeba i příbuzní Jana Kubiše a Josefa Valčíka, včetně desetiletých dětí.

Přímo v Malé pevnosti zahynulo na 2 600 lidí - na popravišti, v důsledku nelidských podmínek, mučení a nedostatečné lékařské péče. V sousední Hlavní pevnosti, v ghettu, pak zemřelo okolo 35 000 mužů, žen a dětí. 

Nesmíme na ně nikdy zapomenout – ani na to, kdo je za jejich trýznivou smrt zodpovědný.