Vláda například o rok (což v praxi, protože se blíží konec volebního období, znamená navždy) posunula revizi fungování státní správy, respektive hloubkový audit konkrétních administrativních agend a jejich efektivity - a tím pádem se odsouvá i jakékoli případné následné rušení duplicitních činností státu a omezení státní byrokracie, což by rovněž ušetřilo nemalé rozpočtové prostředky. Ale to vládu zjevně nezajímá, rozhodla se šetřit na důchodcích.
Z programového prohlášení vlády, což je velmi podstatné, také vypadl návrh na zavedení tzv. daňové brzdy, která by při překročení zákonem stanovené daňové kvóty zakazovala růst daní. Což potvrzuje oprávněné obavy z toho, že Fialova vláda hodlá zvýšit mnohé daně fyzickým osobám, byť se o tom v revidovaném programovém prohlášení konkrétně nezmiňuje, ale je to jen zahaleno do alibistického vyjádření o potřebě konsolidace veřejných financí.
Ale už dříve, opakovaně a veřejně, například ministři Stanjura a Jurečka, opakovaně hovořili o plánech na zvýšení snížené sazby daně z přidané hodnoty, což zdraží mnoho druhů zboží a služeb (včetně např. vodného a léků),o stoprocentním zvýšení daně z nemovitosti, což zvýší nedostupnost bydlení, o zvyšování některých spotřebních daních, o zvýšení povinných pojistných odvodů pro živnostníky. Či nejnověji o zrušení slevy na manželku či manžela a tzv. školkovného, což v praxi též znamená vyšší daňovou povinnost, zejména pro mladé rodiny s dětmi.
Veškeré daňové experimenty navrhované vládou jen potvrzují trudnou skutečnost, že v této vládě, jako první po roce 1918, nezasedá ani jediný ekonom. Proto pro členy vlády je zjevně zcela cizí pojem Lafferova křivka, která byla pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi a zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. Vysoké daně mají negativní dopad na ekonomický růst, protože oslabují motivaci lidí k pracovním výkonům, zvětšují daňové úniky a vyvolávají únik kapitálu – vč. lidského (odliv mozků). Přeloženo do češtiny: čím vyšší nominlní daně, jím nižší jejich reálný výběr. Zvednete-li daně do výšky, která je už nepřijatelná, velká část poplatníků si najde způsob, jak daňovou povinnost obejít. Jenže to naši sociálně-inženýrskou improvizační jednotku ve Strakovce míjí. Řídí se zřejmě jinými pokyny, kdož ví.
Vládní kabinet v novém prohlášení také ustupuje od jednoho ze svých hlavních předvolebních slibů - o dva procentní body snížit sociální pojištění zaměstnavatelů. Což je opatření, které by přitom mohlo vést k žádoucímu zmírnění zdanění práce i ke zvýšení rozsahu zaměstnanosti na standardní pracovní smlouvy - a tím i ke zvýšení objemu výbraného důchodového pojištění, což akutně potřebujeme. A je to lepší cesta než brát peníze seniorům, invalidům, vdovám, vdovcům či sirotkům. Ale vláda uvažuje zcela jinak. V novém programovém prohlášení totiž, oproti jeho původní loňské verzi, chybí závazek udržet stávající podobu valorizačního mechanismu důchodů.
To nás ovšem naprosto logicky opravňuje k domněnce, že vláda chce valorizaci důchodů snížit už trvale, nikoli jenom jednorázově letos v červnu. Jak už jsem říkal při nedávném týdenním maratónu ve Sněmovně, v podání vlády Petra Fiala „tahle země nemá být pro starý…“
Z nového programového prohlášení vlády taktéž vypadly plány na propojení veřejného a soukromého sektoru, které měly mít za cíl vytvoření vhodných programů pro poskytování zvýhodněných hypoték na první bydlení mladých lidí. Vypadlo z něj i slibované snížení daně z přidané hodnoty u výstavby či rekonstrukcí bytů a domů i zkrácení doby odpisů u bytových projektů na 20 let, což mohllo a mělo investory významně motivovat k výstavbě nájemního bydlení. Tuto změnu stanoviska vlády lze opět považovat v současné situaci katastrofálního nedostatku cenově dostupných bytů pro české občany za zcela neomluvitelnou.
Obzvláště nebezpečným momentem nového programového prohlášení je ta jeho pasáž, kde vláda uvádí, že chce prověřit přínosy a rizika vstupu České republiky do tzv. mechanismu směnných kurzů ERM-2. Na první přečtění to zní neutrálně a nezávadně. Ale zcela jiný náhled an tento vládní záměr získáme v e chvíli, když si uvědomíme, že tomuto mechanismu směnných kurzů ERM-2 se v odborných ekonimických i politických kruzích přezdívá „čekárna na euro“.
A to vzbuzuje vážné obavy z toho, že Fialova vláda hodlá pořádně „šlápnout na plyn“ v otázce přistoupení České republiky ke společné evropské měně euro. A to by byla katastrofa. Ale nikoli nečekaná. Vysoký funkcionář ODS Alkexander Vondra mluví o potřebnosti přijmout EURO už dlouhé roky, navzdory tomu, že nás sama ODS celý ten čas ujišťuje o tom, že nic takového neplánuje. Komu teď ale věřit, ve světle nových skutečností?
Z původního programového prohlášení pětikoaliční vláda odstranila předložení i slib nechat vypracovat dopadovou studii všech unijních legislativních návrhů návrhy vyplývající z takzvané Zelené dohody pro Evropu (Green Deal). To, že to vládní koalice už udělat nechce, je zásadní nezodpovědnost vůči veřejným financím a budoucnosti českého státu a rezignace na povinnosti jejich řádného správce.
Takto zásadní změny v programovém prohlášení vlády nelze přejít mávnutím ruky, anebo pár kritickými články. Natož, když k nim dochází v průběhu volební
ho období, což mimo jiné znamená i mnohá porušení předvolebních slibů vládních stran. Takový postup jednoznačně vyžaduje i nové hlasování o důvěře vládě Petra Fialy v Poslanecké sněmovně. Ústavní právník Pavel Hasenkopf dokonce v této souvislosti hovoří o tom, a odkazuje přitom i na některá ustanovení ústavy, že vláda v tuto chvíli už žádnou důvěrou nedisponuje a nepožádá-li o její opětovné vyslovení, musí podat demisi. Oč toto tvrzení opírá? Cituji:
„Podle čl. 68 Ústavy je vláda odpovědna Poslanecké sněmovně a do 30 dnů po svém jmenování předstoupí před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. Odmítne-li jí Sněmovna důvěru vyslovit, má vláda povinnost podat demisi (čl. 73 odst. 2 Ústavy), a neučiní-li tak, má prezident povinnost ji odvolat (čl. 75 Ústavy). Jenomže tato vláda dobrovolně učinila ze svého programového prohlášení součást žádosti o vyslovení důvěry - viz stenozáznam vystoupení předsedy vlády Fialy dne 6. ledna 2022 (ZDE).
Vláda tedy tuto povinnost neměla, ale sama a dobrovolně postavila svou žádost o vyslovení důvěry na svém programovém prohlášení, které dala poslancům k dispozici. A ti se tedy při hlasování o důvěře opírali se o její program. A tento program teď vláda do velké míry zneplatnila. Přičemž vládní program je třeba chápat jako jeden celek, jedna změna může zcela změnit i kontext těch jeho ustanovení, která měněna vůbec nejsou, a proto je třeba poskytnout poslancům prostor se rozhodnout, zda jejich podpora této vládě trvá. Nestane-li se tak do 30. března 2023 (čl. 68 odst. 3), má vláda povinnost podat demisi, protože již teď vládne - a to vlastní vinou- bez důvěry Sněmovny.“
Myslím si to také.
